Chevrolet Corvette C3 – žralok

Chevrolet Corvette třetí generace se vyráběl od roku 1968 dlouhých 14 let. Po nějakou dobu nesl na bocích název Stingray.

Šéf projektu Corvette, americký konstruktér belgického původu Zora Arkus-Duntov (1909–1996), se pustil do vývoje třetí generace corvetty aniž tušil, že přicházejí nesnadná léta, plná občanských nepokojů, federálních omezení, rostoucích cen benzinu, inflace a recesí. Přesto dosáhla Corvette C3 rekordních prodejů (v roce 1969 téměř 54 tisíc prodaných vozů).

Žralok cení zuby

Chevrolet Corvette třetí generace (C3) dostal pro modelový rok 1968 výrazně změněné tvary karoserie. Jeho “žraločí” tvary vycházely z konceptu Mako Shark II z roku 1965. Kombinace ostrých a oblých linií, nízká příď a výrazné “žábry” na bocích k odvětrávání motorového prostoru silně připomínaly obávaného mořského dravce (foto). V dlouhé špičaté přídi byly, stejně jako u druhé generace, výklopné světlomety (tentokrát ovládané pneumaticky) a na krátké useknuté zádi kruhová koncová světla, připomínající vozy Ferrari. Také svislé zadní okno a sloupky střechy protažené směrem k zádi byly možná inspirované supersportovním Ferrari 250 LM.

Nízká příď a výrazné \"žábry\" na bocích připomínaly žraloka, obávaného mořského dravce.

Rozvor náprav 2489 mm (98 palců) zůstal stejný jako u C2 a také venkovní rozměry 4712 x 1753 x 1212 mm byly podobné. Od začátku se Chevrolet Corvette C3 dodával ve verzích roadster (se skládací látkovou a na přání také s pevnou odnímací střechou) a kupé. Novinkou u kupé byly odnímatelné střešní panely (tzv. T-Top). Změnil se také interiér vozidla. Tříramenný volant měl ve středu opět emblém typický pro vozy Corvette – zkřížené vlajky. Před volantem byla dvojice hluboko zapuštěných kruhových přístrojů. Další přístroje byly na středovém panelu. Až do roku 1972 se karoserie prakticky nezměnila.

S příchodem třetí generace v roce 1968 ztratily vozy Chevrolet Corvette označení Sting Ray, ale o rok později byl tento název znovu oživen, tentokrát v poněkud pozměněném tvaru Stingray, což v angličtině znamená rejnok. Nápis se objevil na bocích, těsně nad vzduchovými výdechy.

Motory a převodovky

Motory a podvozkové díly byly v podstatě převzaty z C2. Přehlídka motorů používaných k pohonu C3 začíná standardním Small-Block V8 327 (5,4 litru) s výkonem 300 nebo 350 koní (224/261 kW). Už po roce byl objem zvýšen na 5,7 litru se stejnými výkony (v roce 1970 dokonce 370 k), potom ale kvůli přísným emisním předpisům, přechodu na bezolovnatý benzin a novému systému měření SAE výkony klesaly (nejnižší 165 k v roce 1975). Zákazníci, kterým to nestačilo byli uspokojeni sedmilitrovým motorem Big-Block V8 427 s výkonem 390 k (287 kW) a ve verzi Tri-Power až 435 k. Na vrcholu nabídky stál celohliníkový motor ZL1, montovaný do stejnojmenného speciálu. V letech 1970–74 se corvetty nabízely také s motorem 454 V8, který měl objem válců rekordních 7,4 litru. Corvetty C3 se dodávaly standardně s manuálními tří nebo čtyřrychlostními převodovkami a na přání s novým třírychlostním automatem Turbo Hydramatic, který nahradil dvourychlostní Powerglide.

Měkký čumák

Rok 1973 přinesl facelift (foto) s měkkým předním uretanovým čelem bez chromované lišty, vyhovujícím “pětimílovému” předpisu amerického ministerstva dopravy (DOT). Také zadní část byla vyrobena z poddajného plastického materiálu, který snáze odolával poškození. Zpočátku zůstával na zádi chromovaný nárazník, v roce 1974 byl ale nahrazen plastovým dílem. Zároveň se useknuté zadní čelo změnilo na šikmé, do kterého byla zapuštěna koncová světla. Přístup do skromného zavazadlového prostoru byl pouze zevnitř. Špatně fungující stěrače, schované pod pneumaticky ovládaným krytem byly nahrazeny novými. Ty našly nyní úkryt pod zvýšenou kapotou.

Rok 1973 přinesl facelift s měkkým předním uretanovým čelem bez chromované lišty, vyhovujícím \"pětimílovému\" předpisu.

Rok 1975 byl posledním, kdy si bylo možné koupit roadster (foto). Přísnější bezpečnostní předpisy znamenaly konec výroby otevřených vozů Corvette třetí generace. Znovu se vrátily až v roce 1986, ale to už se jednalo o další, čtvrtou generaci (C4). Všechny corvetty dostaly katalyzátory výfukových plynů, které způsobily pokles výkonů motorů. Nástupcem Zory Arkus-Duntova ve funkci šéfa projektu Corvette se stal Dave McLellan.

Roadster Corvette Stingray modelového ročníku 1974. Kromě deformovatelné přídě se změnily i funkční vzduchové výstupy na bocích.

Poslední facelift

Poslední stylistickou úpravou Chevroletu Corvette C3 (jméno Stingray se přestalo používat) bylo v roce 1978 velkoplošné zadní okno (fastback), nahrazující svislé sklo, skryté mezi protaženými bočními sloupky. Změnami prošel také interiér, včetně přístrojové desky s lépe čitelnými ukazateli. 25. výročí od zahájení výroby corvett oslavil Chevrolet omezenou sérií v dvoubarevném provedení (nahoře stříbrná, dole šedá), nazvanou Silver Anniversary (foto).

Model Silver Anniversary z roku 1978, oslavující 25let od zahájení výroby první generace Chevroletu Corvette.

Speciálně vybavené kupé Corvette se spoilery vpředu a vzadu se stalo oficiálním zaváděcím vozem závodu 500 mil v Indianapolisu (Indy Pace Car), konaném 28. května 1978. Velký zájem byl o omezenou sérii 6500 kusů replik tohoto vozu. Také ostatní modely 1979 dostaly sedadla podobná těm, jaké měl Pace Car a oba spoilery si bylo možné objednat za příplatek. Novinkou byly halogenové světlomety.

V roce 1980 byla upravena aerodynamika corvett a snížila se jejich hmotnost. V polovině roku 1981 byla výroba převedena ze St. Louis do Bowling Greenu v Kentucky a karburátory nahradilo vstřikování paliva Cross-Fire. Jedinou volbou převodovky byla čtyřstupňová automatika. V posledním roce výroby vznikla omezená sběratelská série (Collector Edition), která měla výklopné zadní okno a předznamenávala tak nástup Corvette C4. Uzavřela se tak historie třetí generace celkovým počtem 542 741 vyrobených vozů. Zajímavé je porovnání ceny: v prvním roce výroby stál základní model 4663 dolarů a v roce 1982 18290 dolarů, tedy skoro čtyřikrát tolik.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas