Tucker: Člověk a jeho sen

Americký podnikatel Preston Tucker se po skončení druhé světové války pokusil realizovat svůj sen – vyrábět vlastní automobil.

Po skončení druhé světové války čekala americká motoristická veřejnost netrpělivě na nové moderní vozy, ale Velká trojka (GM, Ford a Chrysler) nabízela jen upravené předválečné konstrukce. Pro menší výrobce automobilů se tak naskytla příležitost vyvinout a začít prodávat nové vozy dříve než velké koncerny. S prvním zcela novým poválečným vozem přišel Studebaker v roce 1947. Ještě větší rozruch však způsobil projekt supermoderního automobilu, který se chystal vyrábět podnikatel Preston Tucker.

Ze života vynálezce

Preston Thomas Tucker (1903–1956) vyrůstal na předměstí Detroitu a od mládí miloval automobily. Začal studovat na technicky zaměřené škole, ale nedokončil ji a stal se poslíčkem u společnosti Cadillac. Krátce pracoval u policie (zajímala jej rychlá policejní auta a motorky) a po svatbě v roce 1923 si pronajal benzinovou pumpu. Potom krátce pracoval u Forda a prodával studebakery, dodge, stutzy a chryslery. Na počátku třicátých let se na závodech v Indianapolisu seznámil s Harry Millerem, známým konstruktérem závodních motorů. Společně pak vytvořili firmu, která dodávala závodní vozy Ford V8 a vyvinuli obrněné vozidlo Tucker Tiger s motorem Packard V12. Během 2. světové války vyráběli střelecké věže pro bombardéry B-17 a B-29 a pokoušeli se o výrobu letadel.

Brzy po válce vycítil Tucker (foto) příležitost ke splnění svého snu o vlastním automobilu a založil společnost Tucker Corporation. Sídlem firmy se stala pronajatá stará továrna Dodge na jižním předměstí Chicaga, ve čtvrti Cicero. Ve velké tovární hale (ve své době největší na světě) se za války vyráběly motory pro B-29. Nová firma potřebovala k rozběhu hodně peněz a Tucker se rozhodl k riskantnímu kroku. Ještě dříve než byl vyroben první vůz začal prodávat dealerské koncese (franchises) a brzy získal 6 milionů dolarů. Další miliony “vydoloval” prodejem akcií. To se nelíbilo příslušným úřadům a už v září 1946 začalo vyšetřování a byrokratická válka trvající tři roky.

Podnikatel Preston Tucker založil po válce společnost Tucker Corporation a krátce poté představil ideu futuristického automobilu, který hodlal vyrábět.

Torpedo alias Tucker ’48

V prosinci 1946 představil Preston Tucker svoje plány v časopisu Science Illustrated. V článku nazvaném “Torpedo na kolech” popsal futuristicky řešený automobil s plochým šestiválcovým motorem umístěným vzadu a aerodynamickou karoserií navrženou Georgem Lawsonem. Článek doprovázela fotografie připravovaného vozu Tucker Torpedo (kresba), byl to ale jen model v měřítku 1/8. Motorem vzadu a splývající zádí s malou ploutví uprostřed připomínal naši Tatru 87.

V prosinci 1946 představil Preston Tucker připravovaný vůz Tucker Torpedo, který se od sériového provedení značně lišil.

K dokončení vývoje prototypu si Tucker najal o Vánocích 1946 známého stylistu Alexe Tremulise (předtím pracoval pro společnost Auburn-Cord-Duesenberg) a dal mu jen 6 dní na to, aby původní Lawsonův návrh přepracoval do reálné podoby. Název vozu se změnil na Tucker ‘48, neboť Torpedo příliš připomínalo hrůzy 2. světové války. V březnu 1947 zveřejnil Tucker v mnoha předních novinách celostránkový inzerát pod názvem “Jak 15 let testování vedlo ke zcela novému vozu.” Těch 15 let bylo myšleno tak, že tak dlouho Tucker přemýšlel o svém vysněném automobilu. Tento inzerát popisoval řadu inovativních vlastností nového vozu, které se nakonec do finální verze nedostaly (např. magneziová kola, kotoučové brzdy, vstřikování paliva nebo bezdušové pneumatiky).

Konečný návrh karoserie svěřil Tucker firmě J. Gordon Lippincott z New Yorku, změnily se ale jen detaily přídě a zádi. Prvnímu ručně vyrobenému prototypu, Tremulis mu dal přezdívku “plechová husa,” chybělo k dokonalosti hodně. Převodovka neměla například zpětný chod a v noci před premiérou praskla pod vlastní vahou vozu dvě ramena nezávislého zavěšení. Vůz byl totiž velmi těžký, hlavně díky použitému motoru, plochému šestiválci s objemem 9,65 litru.

Premiéra

Světová premiéra bombasticky ohlašovaného vozu Tucker ‘48 se konala 19. června 1947 v Tuckerově továrně v Chicagu za účasti tří tisícovek pozvaných hostů. Po bohatém obědu a prohlídce továrny došlo k odhalení prvního prototypu. Pihou na kráse byla mimořádná hlučnost motoru, kterou nepřehlušil ani naplno hrající orchestr. Při příjezdu na pódium navíc unikala chladicí kapalina a z vozu se kouřilo. Naštěstí si toho nikdo nevšiml. Odborný tisk si nebral servítky a image nového vozu utrpěla šrámy.

Mezi nejvýraznější prvky designu vozu Tucker ‘48 (foto) patřil směrovatelný třetí světlomet, umístěný uprostřed přídě a známý jako “Kyklopovo oko.” Při změně polohy volantu o více než 10 stupňů se světlomet natočil do směru zatáčky. V některých státech USA tehdy nesměly mít vozy víc než dva světlomety, takže bylo připraveno zakrytování třetího světlometu. Originální byl také tvar předních blatníků, protažených až k zadním dveřím a masivních nárazníků. Koncová světla byla shora posazena na zadní blatníky. Sedan Tucker ‘48 byl velký vůz s rozvorem náprav 3251 mm a venkovními rozměry 5563 x 2007 x 1524 mm. Vážil kolem 1900 kg.

Do výroby se dostal vůz v tomto provedení podle návrhu Alexe Tremulise. Název se změnil na Tucker \''48 a někdy také Tucker Sedan.

Velká pozornost byla při návrhu vozu věnována bezpečnosti cestujících. Chránil je obvodový rám kolem celého vozidla a trubková výztuha střechy. Řízení bylo umístěno za přední osou, takže při čelním nárazu nebyl řidič tolik ohrožen. Přístrojový panel (foto) a všechny ovládací prvky byly umístěny ve snadném dosahu kolem volantu a horní hrana přístrojové desky byla měkce obložená. Dělené čelní sklo se při prudkém nárazu roztříštilo na malé kousky. Vůz měl dokonce bezpečnostní pásy a zámek parkovací brzdy. Nastupování do vozu usnadňovaly dveře zasahující do střechy.

Horní hrana přístrojové desky byla měkce obložená.

Motor a převodovka byly umístěny v pomocném rámu upevněném jen šesti šrouby, což usnadňovalo opravy nebo výměnu. Těžký motor instalovaný do prototypu se ukázal jako nevhodný a málo výkonný. Zkoušel se letecký motor Lycoming, ten se ale do vozu nevešel. Nakonec byl zvolen plochý, vzduchem chlazený šestiválec Franklin O-335 od firmy Air Cooled Motors, původně určený pro vrtulníky Bell 47. Motor s objemem válců 5470 cm byl předělán na vodní chlazení a upraven techniky Eddiem Offuttem a Tuckerovým synem Prestonem Juniorem na výkon 166 k (122 kW). Také manuální čtyřstupňová převodovka byla koupená od firmy Cord a upravená pro spojení s motorem Franklin. Tucker dokonce vyvinul vlastní automatickou převodovku Tuckermatic s plynulým převodem. Originální bylo i odpružení gumovými bloky.

Smutný konec

Tuckerovi se stále nedostávalo peněz na rozběhnutí výroby. Kromě již zmíněného prodeje dealerských koncesí a vydání akcií za 17 milionů dolarů získával peníze prostřednictvím tzv. Tucker Accessories Programu. Aby si budoucí kupci pojistili pořadí na čekací listině (přednost měli váleční veteráni), mohli si předem zakoupit určité příslušenství, jako rádio, kožená zavazadla přizpůsobená velikosti zavazadlového prostoru nebo potahy sedadel. Aby povzbudil zájem o nový vůz, podnikl Preston Tucker řadu show v amerických městech a vytrvalostní testy na dráze v Indianapolisu. Během testu se jeden vůz třikrát otočil přes střechu v rychlosti 150 km/h a řidič přitom vyvázl jen s několika šrámy.

Tuckerovo úsilí podkopávala snaha amerických úřadů najít v jeho činnosti nezákonné jednání. To nakonec vedlo k obvinění vedoucích představitelů firmy. Přestože se všechna obvinění ukázala bezdůvodná, vedla negativní publicita v březnu 1949 ke zrušení firmy a zastavení výroby. Spekulovalo se také o tom, že na zániku společnosti Tucker Corporation měly zájem koncerny Velké trojky. Celkem bylo vyrobeno 58 podvozků a karoserií. Z nich bylo do ukončení výroby zkompletováno 36 sedanů a před úplnou likvidací dokončil Tucker se zbytkem zaměstnanců dalších 14 vozů, takže konečný počet vyrobených vozů byl 50. Jeden vůz zůstal nedokončený. Kromě vozu pro Tuckerovu osobní potřebu a vozu pro jeho matku byly ostatní vozy prodány. Převážná většina vyrobených tuckerů zůstala zachována (údajně jich dosud existuje 47) a restaurované kusy se na aukcích nabízejí za ceny přesahující 1,2 milionu dolarů.

Životní osudy Prestona Tuckera a jeho vysněného vozu popisuje film režiséra Francise Forda Coppoly z roku 1988, nazvaný Tucker: Člověk a jeho sen. Film získal tři nominace na Oscara (herec ve vedlejší roli, výprava a kostýmy). Po krachu firmy se Tucker nevzdal a společně s brazilskými investory se pustil do vývoje sportovního vozu Carioca. Zradilo jej však zdraví. V pouhých 53 letech zemřel na rakovinu plic.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas