Jaguar D-Type: třikrát první v Le Mans

Závodní Jaguar D-Type poháněný řadovým šestiválcem XK vyhrál v letech 1955 až 1957 třikrát po sobě 24hodinový závod v Le Mans.

Jaguar D-Type byl, stejně jako jeho předchůdce C-Type, závodní vůz připravený v mateřské továrně. Společný měli řadový šestiválcový motor XK, jehož zdvihový objem 3,4 litru byl později zvětšen na 3,8 litru. Hlavní odlišností byla především skořepinová konstrukce podvozku (monokok) s pomocným rámem vpředu pro motor a zavěšení předních kol. Závodní vůz, představený na jaře roku 1954, se zpočátku nazýval C-Type Mark II, ale brzy dostal označení D-Type. Písmeno D bylo zkratkou slova Disque, které naznačovalo použití kotoučových brzd.

Letecká technika

Karoserii Jaguaru D-Type (foto) vyrobenou z hliníkového plechu navrhl Malcolm Sayer, který za druhé světové války pracoval v letecké továrně Bristol. Tento letecký a automobilový designér byl průkopníkem využití letecké techniky, zvláště aerodynamiky, v závodních automobilech. Základem podvozku byla středová vana z hliníkové slitiny, ve které bylo umístěno sedadlo řidiče a spolujezdce. K této vaně byl vpředu připojen hliníkový trubkový rám nesoucí motor, přední kapotu, zavěšení předních kol a řízení. Zavěšení zadních kol a jejich mechanika pohonu byly namontovány přímo na centrální vanu. Dalším leteckým prvkem byly deformovatelné vaky na palivo, umístěné v přepážkách monokoku.

Jaguar D-Type byl závodní vůz připravený v mateřské továrně. Jeho aerodynamickou karoserii navrhl Malcolm Sayer.

Malcolm Sayer pracoval u Jaguaru už předtím na C-Type, tehdy ale konvenční podvozek omezoval plné rozvinutí jeho talentu. U D-Type se Sayer zaměřil především na minimalizaci čelní plochy. Aby bylo možné snížit její výšku, vyvinuli technici Haynes a Hassan (ten dříve pracoval u Bentley) pro motor XK mazání se suchou skříní, které snižovalo výšku motoru. Navíc byl motor montován se sklonem 8 stupňů od svislé osy. Velká péče byla také věnována snížení odporu vzduchu na spodku vozu. To vše vedlo ke zvýšení maximální rychlosti na dlouhých rovinkách (např. Mulsanne nebo Hunaudières) v Le Mans až na 270 km/h.

Výstupek za hlavou řidiče sloužil jednak jako opěrka hlavy a zároveň skrýval uzávěr palivové nádrže.

Ke zvýšení aerodynamické stability při vysokých rychlostech byl později D-Type vybaven velkou ploutví (foto) prodlužující opěrku hlavy jezdce. Prostor pro řidiče byl dosti omezený, zejména kvůli volantu velkého průměru. Sedadlo spolujezdce bylo jen symbolické, neboť je vyžadovaly tehdejší předpisy pro závodní vozy. Obě sedadla byla oddělena pevnou přepážkou.

Ke zvýšení aerodynamické stability při vysokých rychlostech byl později D-Type vybaven velkou ploutví, prodlužující opěrku hlavy jezdce.

Třikrát a dost

Tovární závodní tým Jaguaru se pod vedením Loftyho Englanda pokusil v roce 1954 pokračovat ve vítězném tažení v Le Mans, započatém dvojím vítězstvím Jaguaru C-Type v letech 1951 a 1953. Tentokrát byl do závodu vyslán, vedle osvědčeného C-Type (skončil čtvrtý), nový nadějný D-Type. Posádce Duncan Hamilton a Tony Rolt zabránil ve vítězství písek v palivu, přesto dojeli na druhém místě, necelé kolo za vítězným Ferrari 375, za jehož volantem se střídali José González a Maurice Trintignant.

Pro sezonu 1955 připravil Jaguar vozy D-Type s prodlouženou přídí a motorem XK se zvětšenými ventily a asymetrickou hlavou válců. Tyto úpravy měly ještě zvýšit maximální rychlost pro očekávaný souboj s vozy Mercedes-Benz 300 SLR. Hlavní událostí sezony byl jako vždy 24hodinový závod v Le Mans. Tentokrát byl závod poznamenán jednou z největších nehod v historii motoristického sportu. Brzy po startu narazil Pierre Levegh se svým SLR do zádě vozu Austin-Healey a byl katapultován do balíků slámy, které se vzňaly a vůz explodoval mezi diváky. Přes 80 lidí, včetně Levegha zemřelo a další desítky diváků utrpěly zranění. Mercedes ze závodu odstoupil, ačkoliv v době nehody byl ve vedení Juan Manuel Fangio s vozem SLR. Jaguar se rozhodl pokračovat a D-Type řízený Mikem Hawthornem a Ivorem Buebem vyhrál. Belgická posádka Claes–Swaters skončila třetí. Později byla vina za nehodu přičítána Hawthornovi, který před vozem Austin-Healey prudce změnil směr.

Na konci sezony 1955 odstoupil Mercedes z účasti na závodech, takže Jaguar měl usnadněnou cestu k dalšímu vítězství v Le Mans. Ačkoliv závod, konaný koncem června 1956, dokončil jen jediný ze tří továrních vozů (na 6. místě), vítězství si odnesl Jaguar D-Type, řízený Brity Ronem Flockhartem a Ninianem Sandersonem z malého týmu Ecurie Ecosse ze skotského Edinburghu. Na druhém místě skončil tovární Aston-Martin DB3S a na třetím Ferrari 625LM z týmu Scuderia Ferrari. V roce 1956 slavily Jaguary D-Type úspěchy i na americké půdě. Tým Briggse Cunninghama získal například v národním šampionátu v Cumberlandu (Maryland) čtyři umístění v první desítce.

Koncem sezony 1956 Jaguar odstoupil oficiálně z motoristického sportu. Přesto byl právě rok 1957 pro D-Type nejúspěšnějším. V Le Mans získaly soukromé týmy s vozy Jaguar D-Type první čtyři a šesté místo. Jezdci Flockhard (foto) a Bueb z týmu Ecurie Ecosse vyhráli na modrém D-Type, připraveném se značnou podporou Jaguaru a 3,8litrovým motorem, když ujeli 327 kol a 4397 km.

Poslední vítězství v Le Mans získal D-Type v roce 1957 s jezdci Flockhardem (na obrázku) a Buebem z týmu Ecurie Ecosse.

Pro 24hodinový závod v Le Mans začaly v roce 1958 platit nové předpisy omezující objem motoru na 3 litry. To znamenalo konec převahy Jaguaru D-Type s 3,8litrovým motorem XK. Jaguar sice připravil pro Le Mans ročníků 1958–1960 třílitrovou verzi tohoto motoru, ten však byl nespolehlivý a nestačil výkonem.

D-Type v civilu

Úspěchy závodního vozu Jaguar D-Type vedly v roce 1957 ke vzniku cestovní verze Jaguar XK SS (kresba), která využívala díly zbývající po odstoupení Jaguaru ze závodů. Úpravy zahrnovaly odstranění přepážky mezi řidičem a spolujezdcem, orámované čelní sklo, boční okénka a skládací střechu. Vpředu i vzadu měl vůz symbolické nárazníky. Vzadu nechyběl chromovaný nosič zavazadel. V únoru 1957 došlo k požáru výrobní haly v Browns Lane a shořelo přitom mnoho vyrobených vozů. Prodáno bylo jen 16 kusů. Stejně jako D-Type měl i XK SS kotoučové brzdy a šestiválec 3,5 litru o výkonu 250 k (184 kW). Jeden z nich vlastnil a miloval herec a závodník Steve McQueen.

Úspěchy závodního vozu Jaguar D-Type vedly v roce 1957 ke vzniku malé série cestovních vozů Jaguar XK SS.

Celkem bylo vyrobeno 71 vozů Jaguar D-Type, z toho 18 bylo dodáno továrnímu závodnímu týmu a 53 soukromým zákazníkům. Řada konstrukčních prvků a částečně i základní tvary karoserie byly využity při vývoji legendárního sportovního vozu Jaguar E-Type, představeného v roce 1961. Na závodních okruzích se dál objevovaly kusově vyráběné vozy, vycházející z konstrukce D-Type a používající skvělé motory XK. Nejznámějšími konstruktéry těchto vozů byli John Tojeiro, Frank Costin a Brian Lister. Dodnes vyrábí věrné repliky Jaguaru D-Type britská firma Lynx Motors.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas