Bugatti Type 64 (1939): Nedokončená

Rok 1939 byl počátkem konce značky Bugatti a typ 64 se stal zároveň posledním dílem Ettoreho syna Jeana.

Oba dva Bugattiové vynikali obrovským talentem. Ettore (narozen 15. září 1881 v Miláně) se bez jakéhokoli technického vzdělání pustil do stavby tříkolek ještě před dovršením dvacátého roku svého života. Nejdříve pracoval v Itálii u Prinetti & Stucchi a na tricyklech vlastní konstrukce velmi úspěšně závodil. Později se po epizodě s hrabětem Gulinellim přesunul do Alsaska k Deutzovi či Mathisovi, aby na konci první dekády 20. století založil v Molsheimu vlastní automobilku. Připomeňme, že Alsasko a Lotrinsko připadly Francii až po první světové válce, v roce 1910 se nacházely ještě na německém území!

Umělci nebo konstruktéři? Obojí!

Ettore řídil firmu, vozy navrhoval a podílel se značnou měrou na jejich samotném vzniku a konstrukci. Neovládal rýsování technických výkresů, své návrhy kreslil na papír obyčejnou tužkou! Přesto se z jeho hlavy rodila skutečná veledíla včetně určitě nejkrásnějšího automobilu pro Velké ceny: typu 35. Projevily se zde určitě geny zděděné po otci Carlovi, umělci, návrháři nábytku a zlatníkovi. Také bratr Rembrandt byl sochařem.

Ettoremu ale pomalu dorůstal syn Jean (vlastně Gianoberto Maria Carlo, narodil se 15. ledna 1909 pro změnu v Kolíně nad Rýnem!). Už jako -náctiletý se podílel na legendárním obřím a luxusním typu 41 Royale, „sedmapadesátka“ už pak byla hlavně jeho dílem. Nejen její základní tvary tovární karoserie, ale i motor a podvozek. Dvouvačkové agregáty a nezávislé zavěšení koneckonců nebyly u bugattek let třicátých ničím výjimečným.

Jen tři

„Čtyřiašedesátka“ vznikla pouze ve třech exemplářích a jediný byl opatřen karoserií kupé. Černý kus najdeme ve slavném muzeu v alsaském Mulhouse. Za realizací vozu stál právě Jean, který nakreslil dokonce i skici. Návrhy už obsahovaly i křídlové dveře. Jenže, krátce nato, 11. srpna 1939, zahynul při testu sportovní Bugatti 57G Tank z 24 hodin Le Mans na běžné silnici. Nedaleko Duppigheimu se vyhýbal opilému cyklistovi. Odešel z tohoto světa náhle a tragicky v pouhých třiceti letech. Za tři týdny napadli nacisté sousední Polsko a začali plánovanou válečnou mašinérii. Konflikt se záhy rozrostl, vstoupil do učebnic dějepisu jako 2. světová válka a veškeré plány na výrobu typu 64 tak vzaly definitivně zasvé.

Trojice vozů měla pod dlouhou kapotou umístěn řadový osmiválec s vrtáním 84 a zdvihem 100 mm. Tyto parametry znamenaly objem 4432 cm3. Agregát disponoval rozvodem 2xOHC a měl tradiční dvouventilovou techniku. Palivo do válců dodával jediný karburátor a jediné dokončené kupé prý dosahovalo až 195 km/h. Další čísla a údaje bychom v archivech hledali marně.

Vstává z mrtvých

My se zaměřme na vůz s číslem podvozku 64002, který je k vidění až v Kalifornii. Jeho znovuvzkříšení se plánovalo dlouhá léta. Novou aerodynamickou karoserii dle původních kreseb Jeana Bugattiho upravilo designérské studio Stewarta Reeda. Vznikala pochopitelně ručně a jednotlivé díly byly k sobě nýtovány. Na její konečné realizaci pracovali zaměstnanci AMSC (Automobile Metal Shaping Company) z popudu Mullin Automotive Museum. Samozřejmě byly zachovány pracovní postupy konce třicátých let minulého století, aby výsledek nevypadal příliš „nově“.

Kupé Bugatti 64, stále v nedokončeném stavu, se představí 17. srpna 2012 na The Quail Motorsports Gathering v kalifornském Monterey. Poté se vrátí na své místo do Mullin Automotive Museum v Oxnardu. Už ovšem nikoli jako pouhé šasi s motorem, ale i alespoň v „šatech“.

Nebylo nástupce

Vraťme se na skok do doby poválečné. Těžce nemocný Ettore Arco Isidoro Bugatti odešel na věčnost 21. srpna 1947. Rozbombardovanou továrnu, která za krvavého konfliktu neodolala spojeneckým náletům (a shořel prakticky kompletní firemní archiv), už neměl kdo řídit.

Po několika pokusech o znovuzrození se značka Bugatti nakonec vrátila na začátku devadesátých let. Projekt EB110 financovaný Italem Romanem Artiolim ale skončil neslavně. Nakonec (a snad doufejme, že definitivně) převzal v roce 1998 režii koncern Volkswagen. Je zajímavé, jak se historie opakuje. V té s červenou elipsou, stylizovanými písmeny EB a bílým nápisem Bugatti figurují tři země: Itálie, Francie a Německo.

Aleš Sleeper Dragoun