Ford Escort – evropské a světové auto

Prvním společným vozem britské a německé divize koncernu Ford se stal v roce 1968 Ford Escort. Za 32 let se jich vyrobilo v pěti generacích přes 20 milionů.

O globalizaci se v poslední době hovoří čím dál víc, ale její počátky v automobilovém průmyslu musíme hledat daleko dříve. Americký koncern Ford se v roce 1967 rozhodl restrukturalizovat evropské pobočky v Německu a Velké Británii a sjednotit je pod nově vzniklou divizi Ford Europe, pokrývající celou Evropu a také Afriku. Účelem bylo koordinovat vývoj, výrobu a prodej vozů a tím zvýšit konkurenceschopnost evropských Fordových továren.

Když v roce 1967 skončila výroba modelu Ford Anglia 105E, nahradil jej zcela nový model, nazvaný Escort. Tento název používal Ford už v letech 1955–1959 pro kombi (estate car) typu Anglia 100E. Ford Escort se měl stát prvním tak zvaně „evropským vozem“. O tom, že se záměr povedl, svědčí dvacet milionů vozů vyrobených do roku 2000 v pěti generacích. Jeho nástupcem se stal Ford Focus. Zkusme si projít 32letou historii tohoto modelu, se kterým se stále hojně setkáváme na našich silnicích.

První generace (1968–1975)

Poprvé se Ford Escort představil v Anglii už na sklonku roku 1967, kdy se také začal vyrábět v Halewoodu na okraji Liverpoolu. Světovou premiéru měl ale až v následujícím roce na Bruselském autosalonu. Pro kontinentální Evropu se Escort s levostranným řízením začal vyrábět v belgickém Genku, odkud se v roce 1970 výroba přesunula do nové továrny v německém Saarlouis.

Ford Escort, vůz nižší střední třídy s vnějšími rozměry 3980 x 1570 x 1345 mm a rozvorem náprav 2400 mm, měl klasické uspořádání podvozku s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Poháněly jej řadové pětiložiskové benzinové čtyřválce s rozvodem OHV a objemy válců 1098 cm3 a 1298 cm3. První z nich měl výkon 36 kW (49 koní) při 5500 min2 a točivý moment 75 Nm při 2800 min2. S tímto motorem dosahoval Escort maximální rychlosti 128 km/h. Modely s větším motorem měly 43 kW (58 k) a jezdily rychlostí až 136 km/h.

Bezrámový podvozek měl přední kola nezávisle zavěšena na příčných spodních ramenech a vzpěrách McPherson s vinutými pružinami. Zadní tuhá náprava byla zavěšena na podélných půleliptických listových pérech. Standardně se na vozy montovaly bubnové brzdy, bylo ale možné objednat si přední kotoučové brzdy. Manuální čtyřrychlostní převodovka měla alternativu v třírychlostní automatice.

Escort (foto) měl ve své době moderní a stylovou dvoudveřovou karoserii s lehce zvlněnými boky ve stylu láhve od Coca Coly (tato móda přišla z Ameriky) a mírně zaobleným předním a zadním oknem. Typickým prvkem byla žebrovaná přední maska ve tvaru kosti, s kruhovými světlomety na obou koncích (luxusnější modely Super a GT dostaly obdélníkové světlomety). Téměř současně s tudorem se začaly vyrábět i třídveřové kombíky a skříňové dodávky. Od roku 1970 byl v nabídce i čtyřdveřový sedan.

Lépe vybavené modely Super a GT dostaly obdélníkové světlomety. Na obrázku je Ford Escort 1300 GT.

Pro sportovně založené zákazníky nabízel Ford modely Escort 1300 GT s dvojitým karburátorem Weber (55 kW) a Twin Cam s dvouvačkovým motorem 1.6/85 kW z Lotus Cortiny. Escort Twin Cam začal slavit úspěchy v rallyekrosu a rallye (prvním triumfem bylo vítězství Rogera Clarka v Tulipánové rallye). Ve spolupráci s firmou Cosworth Engineering vznikly sportovní Escorty RS 1600, RS 1800 a RS 2000. Posledně jmenovaný vůz poháněl dvoulitrový čtyřválec OHC s výkonem 73,6 kW (100 k) a největší rychlostí 176 km/h. K jejich největším úspěchům patřilo vítězství Fina Hannu Mikkoly v maratónu World Cup Rallye z Londýna do Mexico City v roce 1970. Na počest tohoto vítězství vznikla speciální verze Escort Mexico. Vítězný vůz je v dobrém stavu vystaven v muzeu Heritage Motor Centre (HMC) v anglickém Gaydonu a na festivalu rychlosti v Goodwoodu 2003 se ještě svižně proháněl na závodní trati. V roce 1971 se Escorty zúčastnily nejobtížnější Východoafrické Safari Rallye. Tehdy ještě vyhrál japonský Datsun 240Z, ale o rok později už slavila vítězství dvojice Hannu Mikkola a Gunnar Palm na Escortu RS 1600.

Druhá generace (1975–1980)

Zatímco první generace vznikla v Anglii, na vývoji druhé se už podíleli také vývojáři z německého Fordu. Pro modelový rok 1975 dostal Escort (foto) novou, hranatější dvoudveřovou a také čtyřdveřovou karoserii s obdélníkovými (provedení GL a Ghia) nebo kruhovými světlomety, zakomponovanými do černé masky chladiče. Mírně zvětšené vnější rozměry (4058 x 1596 x 1398 mm) při prakticky stejném rozvoru (2407 mm) znamenaly o něco více prostoru pro cestující. Třídveřové kombi Escort Turnier (název pro německou verzi) bylo o něco delší (4136 mm), stejně jako sportovní varianta RS 2000.

Druhá generace Fordu Escort přinesla hranatější tvary o něco větší karoserie. Klasické uspořádání podvozku zůstalo zachováno.

Zadní pohon zůstal zachován a rovněž základní motory 1.1 a 1.3 zůstaly prakticky beze změn. Modely Escort Ghia a Sport dostaly čtyřválec 1.6 s výkonem 62 kW (84 k), se kterým jezdily až 162 km/h a zrychlovaly z nuly na sto za 12,9 s. Sportovní dvoudveřový model RS 2000 s prodlouženou přídí dostal dvoulitrový motor s výkonem 81 kW (110 k), se kterým jezdil až 180 km/h a zrychloval z nuly na sto za 8,9 s. Závodní verze pokračovaly v sérii vítězství v rallye, završené v roce 1979 mistrovským titulem Švéda Björna Waldegårda na Escortu RS 1800 v mistrovství světa v rallye (Ford vyhrál i soutěž výrobců). Na stejném voze vyhrál už v roce 1975 Roger Clark Skotskou rallye. Escorty druhé generace se vyráběly i v Austrálii a na Novém Zélandu. S Fordem Escort z roku 1975 jezdil i papež Jan Pavel II. Tento vůz byl v roce 1996 prodán v dražbě za 100 tisíc dolarů.

Třetí generace (1980–1990)

Už při uvedení druhé generace Escortu bylo jasné, že budoucnost má přední pohon. Dalo se proto čekat, že třetí Escort bude mít poháněná kola přední nápravy. Pod kódovým označením Erika vznikl na zcela novém podvozku vůz s motorem napříč a předním pohonem. Představen byl v září 1980 pod reklamním sloganem „Simple is Efficient“ (u nás se říká „v jednoduchosti je krása“) a měl se stát přímým konkurentem Volkswagenu Golf a Opelu Astra.

Kromě nejslabšího čtyřválce 1118 cm3 s rozvodem OHV a výkonem 40 kW (55 k) dostaly Escorty nové motory CVH s rozvodem OHC a objemy 1.3 a 1.6 litru (51 kW/69 k resp. 58 kW/79 k). Ty byly později použity i v modelech Sierra a Fiesta druhé generace. Vyráběly se v nové továrně v Bridgendu ve Walesu a vyznačovaly se neklidným během a náročností na údržbu. Na druhé straně se dobře ladily na vyšší výkon. Dokazovala to sportovní verze XR3, která měla motor 1.6 s výkonem 71 kW (96 k). Od roku 1983 se tyto modely začaly dodávat s motory se vstřikováním paliva (XR3i). Ještě výkonnější byly typy RS 1600i a RS Turbo (97 kW/132 k, rychlost 206 km/h) z roku 1985. Poprvé dostal Escort také úsporný vznětový agregát 1.6D (40 kW/54 k).

Vzadu dostaly Escorty výklopné víko, takže je bylo možné považovat za třídveřové nebo pětidveřové vozy. Ty pětidveřové měly trojúhelníková boční okna ve sloupcích C.

Další novinkou třetího Escortu (foto nahoře) byl podvozek s nezávislým zavěšením všech kol a pérováním vinutými pružinami. Tím se Escort definitivně rozloučil s archaickými listovými pery na zadní nápravě, ale jízdní vlastnosti se tím příliš nezlepšily, spíše naopak. Stylové karoserie s ostře řezanými rysy měly rozměry 3970 x 1640 x 1379 a rozvor 2393 mm (proti Escortu II byly tedy kratší a širší). Vzadu dostaly výklopné víko, takže je bylo možné považovat za třídveřové a pětidveřové modely. Ty pětidveřové měly proti třídveřovým trojúhelníková boční okna ve sloupcích C. K třídveřovému kombi přibylo v roce 1983 pětidveřové a čtyřdveřový sedan se stupňovitou zádí, nazvaný Orion (foto). Poprvé se v nabídce escortů objevil kabriolet, montovaný v karosárně Karmann ve verzích XR3i a Ghia. Přes určité nedostatky byl Escort třetí generace vyhlášen evropským vozem roku 1981. Ve stejném roce se stal Ari Vatanen mistrem světa v rallye na Escortu RS 1800.

Pro zastánce klasické tříprostorové karoserie připravil Ford sedan Orion s karoserií prodlouženou na 4213 mm a zavazadelníkem zvětšeným na 0,451 m<sup>3</sup>.

V roce 1986 došlo k výrazné modernizaci Escortu III. Někdy se tyto modely označují jako čtvrtá generace, podle mého názoru ale šlo o facelift, což naznačuje i interní značení Erika-86. Zvenku se změnil především předek vozu s „plechovou“ střední částí, ve které byla jen úzká štěrbina pro vstup vzduchu k chladiči. Mírnou úpravou prošla také zadní koncová světla, ale jinak zůstalo vše při starém, včetně rozměrů. Novinkou pod kapotou byl motor CVH 1.4 (55 kW/75 k) a od roku 1989 diesel s objemem 1,8 litru (44 kW/60 k).

Úspěšné uvedení třetí generace evropského Fordu Escort s předním pohonem přivedlo vedení koncernu Ford k vypracování strategie světového vozu, určeného s různými úpravami k prodeji na všech světových trzích. V roce 1978 se celý management Ford Motor Company vypravil do Japonska, kde hledal vhodného partnera ke spolupráci na celosvětových aktivitách. Výsledkem bylo navázání těsných vztahů s automobilkou Mazda, ve které Ford později získal významný podíl.

Americké Escorty

V roce 1981 zahájil Ford výrobu americké verze Escortu, vycházející, jak již bylo řečeno, z evropského Escortu třetí generace. Přes určitou příbuznost tvarů, hlavně zadní části vozu, nezapřel množstvím chromu a velkými nárazníky svůj americký původ. Zpočátku se americké Escorty dodávaly se čtyřválci CVH 1.6 (51 kW/68 k), později ve verzi s přeplňováním (90 kW/120 k), a také se vznětovým dvoulitrem RF (39 kW/52 k) od Mazdy. Pro modelový rok 1986 prošel Escort faceliftem, který se zvenku projevil na přední masce, světlometech a větších náraznících. Pod kapotu dostal motor s objemem 1,9 litru. Escorty se vyráběly v americkém Michiganu a mexické Sonoře. Na bázi amerického Escortu první generace vznikla sportovní kupé Ford EXP a Mercury LN7.

Druhá generace amerických Escortů se (spolu se sesterským typem Mercury Tracer) vyráběla v letech 1991–1996. Tentokrát se vyšlo z platformy B od Mazdy, kterou používal i model Mazda 323. Za stejnou cenu se prodávaly tří- a pětidveřové hatchbacky, sedany a kombi. Přední maskou trochu připomínal větší Ford Taurus. Dodával se v úrovních výbavy L, Pony a GT (ekvivalent evropského XR3i).

Třetí generace amerického Escortu měla oblé tvary karoserie. Vstup vzduchu k chladiči zajišťoval malý oválný otvor nad nárazníkem a větší pod ním.

Poslední, třetí generace amerického Escortu (foto nahoře) se vyráběla v letech 1997–2002 a dostala výrazně hladší a oblejší tvary karoserie, umístěné opět na platformě B od Mazdy. Přední světla byla spojena se směrovkami, vstup vzduchu ke chladiči zajišťoval malý oválný otvor nad nárazníkem a větší pod ním. Zadní světla byla elegantně spojena do jednoho panelu. Zpětné světlomety byly umístěny pod koncová světla, později se ale přestěhovaly k nim. K pohonu předních kol sloužil dvoulitr CVH (82 kW/110 k) a dva dvoulitry Zetec s výkony 97 a 107 kW. Nechybělo samozřejmě ani oblíbené provedení kombi, v Americe nazývané Wagon.

Od Escortu bylo v roce 1998 odvozeno sportovní kupé Escort ZX2 (foto), poháněné dvoulitrovým čtyřválcem Zetec s výkonem 97 kW (130 k). Pro modelový rok 1999 a 2000 vznikla menší série ZX2 S/R a od roku 2001 se jméno Escort přestalo používat a lehce pozměněné kupé se jmenovalo Ford ZX2. Podívejme se ale zpátky do Evropy, kde výroba escortů pokračovala čtvrtou a pátou generací.

Zajímavou variantou, vycházející z třetí generace amerického Escortu, bylo pohledné dvoumístné sportovní kupé Escort ZX2.

Čtvrtá generace (1990–1995)

V září 1990 se Escort představil v důkladně přepracovaném provedení, o kterém bylo možné bez pochyb prohlásit, že jde o další, v pořadí čtvrtou generaci (foto). Nové zakulacenější karoserie měly větší vnější rozměry (4036 x 1692 x 1395) i rozvor náprav (2525 mm), takže pro cestující i zavazadla (0,38 m3) zbylo více místa. Třídveřové a pětidveřové karoserie měly mírně klínovitý profil s výrazným prolisem na bocích, procházejícím po celé délce vozu ve výšce klik dveří. V nabídce nechybělo pětidveřové kombi Turnier, sedan se stupňovitou zádí Orion a dvoudveřový kabriolet s ochranným obloukem za předními sedadly. Změna závěsů zadních kol, nyní s torsními tyčemi, přinesla zlepšení jízdních vlastností.

Čtvrtá generace Escortu dostala do vínku zakulacenější karoserii s většími vnějšími rozměry.

Do začátku dostal Escort IV benzinové motory CVH s objemy 1.3, 1.4 a 1.6 litru a vznětový motor 1.8. Všechny byly převzaty z předcházející generace a dalo se očekávat, že brzy přijdou nové motory. To se stalo skutečností už v roce 1991, kdy se objevily šestnáctiventilové motory Zetec, které při objemu válců 1,6 litru dávaly 66 kW (90 k). Osmnáctistovky Zetec měly v různých stupních úprav 77, 85 a 96 kW. Nejvýkonnějšími modely byly Escort RS 2000 (1991) s dvoulitrovým motorem ze Sierry a výkonem 110 kW (150 k) a Escort RS Cosworth (1992) s výkonem dvoulitru 162 kW (220 k) a pohonem všech kol. Tento nejrychlejší Escort jezdil 225 km/h a zrychloval na sto za 6,1 s. V závodním provedení se výrazně prosazoval v mistrovství světa WRC. V roce 1993 s ním Francois Delecour skončil na druhém místě, v roce 1996 a 1997 (to už jezdil s Escortem WRC) Carlos Sainz na třetím místě. Úspěšnou sérii startů ve WRC zakončil v roce 1998 čtvrtým místem Juha Kankkunen. Pak už nastoupily Focusy.

Při svém debutu v roce 1990 nebyla čtvrtá generace Escortu přijata odbornou veřejností bez výhrad. Nelíbila se malá nápaditost karoserie a interiéru, hlučné a málo výkonné motory i nepříliš jisté jízdní vlastnosti. Po nových motorech se proto Ford rozhodl provést už po dvou letech modernizaci vnějšího vzhledu, především na přídi. Místo úzkých štěrbin dostaly vozy oválnou masku chladiče a přepracovány byly i zadní koncové svítilny, které nyní zasahovaly do výklopného víka. Bezpečnost cestujících se zlepšila přepracováním přední deformační zóny (délka vozu se tím zvětšila na 4104 mm), výztuhami ve dveřích a novými bezpečnostními pásy. V roce 1993 opustil Ford název Orion pro sedany a přišel s motory CFi 1.3 a 1.4.

Pátá generace (1995–2000)

Posledním velkým faceliftem prošel Ford Escort v lednu 1995. Přesto, že vyšel z předešlého provedení, bylo množství změn tak obsáhlé, že tentokrát je možné považovat modely vyráběné od roku 1995 za pátou generaci (foto). Začneme-li vnějším vzhledem, dostal Escort vpředu nová světla, kapotu, nárazník s náznakem spoileru a čtyři různé masky chladiče, od širokého oválného otvoru s vodorovnými lištami až po chromovanou masku modelů Ghia. Velkými změnami prošel také interiér s novou přístrojovou deskou, u provedení Ghia s imitací dřeva. Uvedenými změnami prošly pochopitelně také verze kombi, kabriolet a sedan s jménem změněným na Escort.

Vzduch si razil cestu k chladiči oválnými otvory na přídi a v nárazníku.

Znovu se zapracovalo na podvozku, což vedlo k dalšímu zlepšení jízdních vlastností. Přesto bylo stále jasnější, že vývoj tohoto vozu je u konce a že musí přijít nový model. V červnu 1996 skončila výroba typu RS 2000 a toto označení si muselo počkat až na nový Focus RS (2002). Jeho místo zaujal v roce 1997 model GTi s motorem 1.8 Zetec-E (85 kW/115 k). Přesně po třiceti letech přišel v roce 1998 nástupce Escortu, Ford Focus. Escort se ještě dva roky vyráběl souběžně, ale jeho prodej klesal a tak v červenci 2000 vyjel z výrobní linky v Halewoodu poslední Escort. Ve světě vydržel ve výrobě ještě o něco déle, úplně poslední Escorty se vyrobily v roce 2004 v Argentině.

Ford Escort si přes drobné nedostatky získal pověst spolehlivého a nenáročného rodinného vozu s nízkými provozními náklady a vysokou užitnou hodnotou. Podle Sdružení automobilového průmyslu (SAP) se v roce 2003 zařadil Escort v žebříčku nejrozšířenějších automobilů v ČR na deváté místo s počtem 66915 registrovaných vozů, přičemž prvních osm míst obsadily škodovky. Escort tedy byl ještě před šesti lety nejrozšířenějším zahraničním vozem na našich silnicích. Zdá se, že jeho nástupce Ford Focus je přinejmenším stejně úspěšný.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Karel Haas