Sunbeam – sportovci z Wolverhamptonu (1. část)

Britské sportovní automobily Sunbeam se proslavily řadou úspěchů na závodech Grand Prix a překonáním rychlostních rekordů.

Jedna z nejslavnějších anglických automobilových značek má svůj původ ve firmě, kterou založil John Marston v roce 1877 ve Wolverhamptonu (hrabství West Midlands). Horlivý cyklista Marston začínal s výrobou jízdních kol a na návrh své manželky si pro ně nechal registrovat značku Sunbeam. V roce 1899 začal experimentovat s čtyřkolovými motorovými vozidly a v roce 1901 představil svoje první vozidlo určené k prodeji, nazvané Sunbeam-Mabley (jeho partnerem byl tehdy Maxwell Maberley-Smith). Byl to jednoduchý vozík poháněný jednoválcem s výkonem pouhých tří koní. Do roku 1904 jich prodal jen pár stovek. Další vozidlo mělo mechaniku podle francouzského Berlieta a poháněl je čtyřválec s výkonem 12 k.

Sportovní začátky

V roce 1905 vznikla společnost Sunbeam Motor Car Company Ltd, která se oddělila od firmy Johna Marstona, vyrábějící dál kola a motocykly Sunbeam. V roce 1909 se stal hlavním inženýrem Bretaňec Louis Hervé Coatalen (1879–1962), který předtím pracoval mj. u Humbera a Hillmana. Jeho zásluhou došlo k reorganizaci výroby směrem k vlastní produkci většiny dílů, včetně výkonných motorů. Jeho prvním designem byl Sunbeam 14/20 HP, poprvé používající k přenosu kroutícího momentu na zadní osu Kardanův hřídel. Velmi úspěšný byl Sunbeam 12/16 HP, jehož závodní verze (foto) s třílitrovým čtyřválcem získala v roce 1912 na Velké ceně Francie v Dieppe první tři místa v kategorii Coupe de l’Auto (pohár pro vozy s objemem do tří litrů) a třetí až šesté místo v absolutní klasifikaci.

Závodní Sunbeam 12/16 HP, poháněný třílitrovým čtyřválcem, získal v roce 1912 na Velké ceně Francie v Dieppe první tři místa v kategorii Coupe de l’Auto.

Osobní vozy Sunbeam se díky své vysoké kvalitě postupně stávaly důstojným konkurentem vozů Rolls Royce. Oblíbili si je zákazníci, pro které byl Rolls Royce příliš okázalý. Louis Coatalen měl zálibu v závodění a už v roce 1910 postavil vůz, určený pro překonání pozemního rychlostního rekordu. Jeho Sunbeam Nautilus poháněl moderní 4,2litrový motor s rozvodem OHV a mazáním tlakovým olejem. Nautilus měl karoserii se zašpičatělou přídí, určenou k “rozrážení vzduchu,” ale problémy s motorem zabránily úspěchu. O rok později připravil vůz Sunbeam Toodles II (tak se jmenoval pes jeho ženy) s vylepšeným ventilovým rozvodem a dosáhl s ním mnoha úspěchů. Kromě 22 cen na okruhu v Brooklands dosáhl na letmou míli rychlosti přes 138 km/h.

Letadla a letecké motory

Sunbeam se zabýval výrobou leteckých motorů od roku 1912. Coatalen navrhl nepříliš úspěšný V8 Arab, trpící nadměrnými vibracemi a později mnohem lepší V12 Cossack. Experimentoval s hvězdicovým motorem Malay (zůstal jen v prototypu), vzduchem chlazeným V12 Spartan a vznětovým Sunbeam Pathan.

Během první světové války vyráběl Sunbeam motocykly, nákladní a sanitní vozy. V rámci sdružení britských konstruktérů letadel postavil Sunbeam například 15 bombardérů Short s vlastními motory Gurkha, 20 letadel Short Type 827 a 50 Shortů 310. Sunbeam navrhl také vlastní letadlo Sunbeam Bomber, ale neuspěl s ním proti jednoduššímu dvouplošníku Sopwith. Automobil Sunbeam 12/16 se stal za války štábním vozidlem, vyráběl jej ale Rover.

Zlatý věk Sunbeamu

V srpnu 1920 se Sunbeam spojil s francouzskými výrobci automobilů Darracq a Talbot, čímž vznikla společnost STD Motors. Pod Coatalenovým vedením nastala ve dvacátých letech zlatá éra Sunbeamu. Výrobní program zahrnovaly typy 16 HP, 16/40, 24 HP, 24/60 a 24/70, vycházející z předválečných konstrukcí. K nim se v roce 1922 přidal úspěšný čtyřválcový typ 14 HP a o dva roky později šestiválcový 16/50 HP.

Pravděpodobně nejslavnějším modelem značky Sunbeam se stal typ 3-Litre, debutující v říjnu 1924 na londýnském autosalonu. Byl Coatalenovou odpovědí na úspěšný Bentley 3 Litre, který v tomto roce vyhrál 24 hodin v Le Mans. Čtyřmístný Sunbeam 3-Litre Super Sports Twin Cam Tourer (foto) s rozvorem náprav 3315 mm poháněl řadový šestiválec objemu 2920 cm3 se dvěma vačkovými hřídeli v hlavě válců (DOHC) a výkonem 70 koní. Sunbeam 3-Litre se stal jedním z prvních sériových vozů s tímto uspořádáním rozvodu. Vyráběl se až do roku 1930.

Čtyřmístný Sunbeam 3-Litre Super Sports Twin Cam Tourer z roku 1925 poháněl třílitrový řadový šestiválec s rozvodem DOHC.

Dva Sunbeamy 3-Litre se zúčastnily v roce 1925 závodu v Le Mans. Vůz řízený Henry Segravem a Georgem Dullerem odpadl, ale posádka Jean Chassagne / Sammy Davis dovedla svůj vůz do cíle na druhém místě, když první a třetí místo získal Lorraine-Dietrich.

Od typu 3-Litre Super Sports byly odvozeny úspěšné šestiválcové modely 16 HP (2,1 l) a 20 HP (3 l) vynikající spolehlivostí. Do třicátých let vstoupil Sunbeam modelem 20 HP s výkonným sedmiložiskovým šestiválcem, označovaný podle “fiskálních” koní jako typ 23.8. Tento motor se pak po úpravě objevil v modelu Twenty-Five a se zvýšenou kompresí v typu Sports 21. Coatalenova posedlost po neustálém vylepšování vedla k tomu, že každoročně byly na vozech prováděny změny a na pohled podobné vozy měly jen velmi málo totožných dílů. Sunbeamy si před druhou světovou válkou získaly pověst technicky dokonalých, kvalitních a spolehlivých automobilů a velký respekt si vybojovaly i na závodních drahách.

Velké ceny a rychlostní rekordy

Vášeň Louise Coatalena pro automobilové soutěžení všeho druhu se naplno projevila při stavbě vozů pro závody Velkých cen a automobilů určených k překonávání rychlostních rekordů. Pro Velkou cenu Francie, konanou v červenci 1922 ve Štrasburku připravil tři závodní vozy se špičatou zádí (foto) a pohonem dvoulitrovým čtyřválcem. Všechny tři vozy odpadly pro poruchy, ale v dalším ročníku GP Francie v Tours slavily velký úspěch. Na vylepšených vozech vyhrál Henry Segrave (1896–1930), druhý byl Francouz Albert Divo a čtvrtý Ir K. L. Guinness. Bylo to první vítězství britského vozu ve Velké ceně. O rok později na GP Francie v Lyonu skončil Segrave na Sunbeamu pátý (vyhrál Campari na Alfě Romeo), ale na GP Španělska v San Sebastianu znovu vyhrál.

Pro Velkou cenu Francie, konanou v červenci 1922 ve Štrasburku připravil Sunbeam tři závodní vozy se špičatou zádí a dvoulitrovým čtyřválcem.

V roce 1922 postavil Coatalen rekordní automobil Sunbeam 350 HP, poháněný motorem Sunbeam Manitou V12 s objemem válců přes 15 litrů, určený původně pro vzducholodě R34. Motor s rozvodem DOHC a čtyřmi ventily na válec (!) byl upraven na výkon 350 k (258 kW). Závodní jezdec Kenelm Lee Guinness vytvořil v květnu 1922 s vozem Sunbeam 350 HP na závodní dráze Brooklands tři pozemní rychlostní rekordy: na jedno kolo (198,43 km/h), na jednu míli (207,88 km/h) a na letmý kilometr (215,25 km/h).

Sir Malcolm Campbell (1885–1948) vytvořil na vypůjčeném Sunbeamu 350 HP na dráze v Saltburnu svůj první rychlostní rekord, který ale nebyl uznán. Potom přesvědčil Coatalena, aby mu vůz prodal, opatřil jej modrým nátěrem a nazval Blue Bird. Po úpravách na základě zkoušek ve větrném tunelu vytvořil Campbell v září 1924 na pláži Pendine Sands v jižním Walesu svůj první oficiálně uznaný rekord, který o rok později zlepšil na 242,628 km/h a poprvé překonal hranici 150 mil/h. Nyní je tento vůz vystaven v muzeu v Beaulieu (Hampshire).

V roce 1926 se do překonávání rekordů pustil závodní jezdec Henry Segrave. S vozem Sunbeam Ladybird, později přejmenovaném na Tiger se mu podařilo překonat rekord na letmou míli rychlostí 245,15 km/h. Pomohl mu k tomu čtyřlitrový vidlicový dvanáctiválec s výkonem 306 koní, přeplňovaný dvěma turbodmychadly. Coatalen se potom rozhodl znovu osobně angažovat v soutěži o pozemní rychlostní rekord. Společně s Jackem Irvingem postavili k tomuto účelu obrovský Sunbeam 1000 HP Mystery (foto), poháněný dvěma leteckými motory Matabele V12, každý s objemem 22,4 litrů a výkonem 450 koní. V březnu 1927 do něj v Daytona Beach na Floridě usedl Henry Segrave a vytvořil světový rychlostní rekord 327,97 km/h. Sunbeam se tak stal prvním automobilem, který překročil hranici rychlosti 200 mil za hodinu.

Rekordní Sunbeam 1000 HP Mystery poháněly dva letecké motory Matabele V12. Henry Segrave s ním vytvořil světový rychlostní rekord 327,97 km/h.

Naposled se Sunbeam pokusil o překonání světového rychlostního rekordu v roce 1930. Když v roce 1929 překonal Campbell rekord Sunbeamu na svém novém voze Blue Bird (396 km/h), postavil Sunbeam vůz Silver Bullet, poháněný dvěma přeplňovanými leteckými motory chlazenými ledem (vůz nemusel mít chladič) s celkovým výkonem 4000 koní. Vůz řízený jezdcem Kaye Donem se o rekord pokoušel na Floridě za osobní účasti Louise Coatalena, ale dosáhl “jen” rychlosti 299 km/h.

Začátek třicátých let, doprovázený světovou hospodářskou krizí, nezastihl Sunbeam v dobré finanční situaci, přestože nové modely 23.8 HP, Twenty, Twenty-Five a Dawn byly kvalitní, technicky pokročilé vozy. Navíc v roce 1931 opustil firmu Louis Coatalen, jehož entuziasmus dlouho pomáhal Sunbeamu na cestě k úspěchu. V roce 1935 se STD Motors dostal do konkurzní správy a byl prodán společnosti Rootes Group, včetně značek Sunbeam a Talbot. Předtím už lord William Rootes získal značky Hillman, Humber, Singer, Commer a Karrier. V rámci koncernu Rootes zůstala značka Sunbeam zachována, ale výrobu osobních automobilů ve Wolverhamptonu nahradily trolejbusy.

Rootes byl jedním z prvních průkopníků tzv. badge engineeringu, sdílení jednoho hromadně vyráběného podvozku více značkami s odlišnými karoseriemi a interiéry. V roce 1938 vytvořil Rootes novou značku nazvanou Sunbeam-Talbot, která používala podvozky Hillman a Humber a karoserie Talbot. O dalších poválečných osudech Sunbeamu se dočtete v druhé části tohoto článku.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas