Ford GT40 – kladivo na Ferrari

Závodní speciály Ford GT40 dokázaly v letech 1966 až 1969 čtyřikrát za sebou vyhrát 24hodinový závod v Le Mans a porazit Ferrari.

Vyhrát prestižní 24hodinový závod v Le Mans se stále považuje za mimořádný sportovní úspěch. Ford to se svými závodními speciály GT40 dokázal v letech 1966 až 1969 dokonce čtyřikrát za sebou. Navíc GT40 jako první prolomil bájnou hranici rychlosti 200 mil za hodinu (320 km/h). V americkém Wixomu (Michigan) se v letech 2004–2008 sériově vyráběl Ford GT, který svými tvary i výkony navázal na tuto automobilovou legendu.

Na začátku šedesátých let minulého století dominovaly na závodních okruzích vozy Ferrari. Po jejich impozantním vítězství v Le Mans v roce 1962 (Ferrari vyhrálo Le Mans šestkrát za sebou v letech 1960–65) napadlo vnuka zakladatele firmy Ford Henryho Forda II, že by koupí značky Ferrari mohl posílit svoje pozice na světovém trhu a na závodních tratích se zbavit obtížného soupeře. Jednání mezi představiteli obou značek probíhala úspěšně a zdálo se, že dohoda je na spadnutí. Enzo Ferrari se však zalekl ztráty samostatnosti a spojení odmítl. Fordovi tak nezbylo nic jiného, než porazit Ferrari na sportovním kolbišti vlastními silami.

Anglický rodokmen

Technici od Forda navštívili v roce 1963 závod v Le Mans a kromě dalšího vítězství Ferrari je zaujala závodní Lola GT. Britský automobil sice po havárii závod nedokončil, ale jeho pokroková konstrukce s vidlicovým osmiválcem Ford uloženým před zadní nápravou jim vnukla myšlenku, že takto by mohl vypadat nový Fordův závodní vůz pro Le Mans. Hlavní konstruktér firmy Lola Eric Broadley začal pracovat na novém voze pod vedením Johna Wyera (bývalého ředitele továrny Aston Martin) v nově zřízené pobočce Ford Advanced Vehicles v hrabství Berkshire. Ford vyslal do Anglie Roye Lunna, který předtím navrhl koncept Mustang I. Tým Broadley, Wyer, Lunn se dal do práce a v dubnu 1963 byla hotova první koncepční studie Ford GT (foto).

Pracovní tým Broadley, Wyer a Lunn představil v dubnu 1963 první koncepční studii Fordu GT.

Konstrukce vyvíjeného vozu vycházela ze závodní Loly GT. V prostorovém rámu z ocelových trubek byl před zadní nápravu umístěn motor V8 z Fordu Fairlane, upravený pro závod v Indianapolis. Motor s rozvodem OHV, blokem a hlavou z hliníkové slitiny měl obsah 4,2 litru a výkon 355 k (261 kW). Karoserie se testovala v aerodynamickém tunelu v USA a konečný tvar sklolaminátové karoserie byl navržen na universitě v Marylandu. Závodní kupé dostalo jméno Ford GT40. Číslo 40 znamenalo výšku vozu v palcích (1016 mm). Všechna kola měla nezávislé zavěšení, kotoučové brzdy a k odpružení byly použity vinuté pružiny. Vyvážené linie vozu jsou patrné hlavně při pohledu zboku. Na nízkou svažující se příď plynule navazuje kabina se silně skloněným čelním sklem. Robustní zadní část je zakončena ostrou hranou s náznakem přítlačné plochy.

Sbírání zkušeností

Poprvé se vozy GT40 postavily na start závodu v roce 1964 v německém Nürburgringu. Jejich debut však předčasně ukončily poruchy převodovky. Rekordní počet 300 000 diváků byl zvědavý, jak si trojice těchto modrobílých vozů povede na 24hodinovce v Le Mans 1964. Fordovi lidé projevovali před startem jen opatrný optimismus. Manažer týmu Ford John Wyer i vedoucí inženýr Roy Lunn chtěli především vyzkoušet vozy v těžkých podmínkách dlouhého závodu.

Fordy odstartovaly z druhého a čtvrtého místa a po první hodině byl Richie Ginther na jednom z Fordů v čele. Později však musel odstoupit kvůli poruše převodovky Colotti. Další Ford GT40 řízený Angličanem Richardem Attwoodem skončil s hořícím motorem. Phil Hill na třetím Fordu měl potíže s karburátorem, ale přesto byl po 14 hodinách čtvrtý. Opět však nevydržela převodovka. Páté vítězství v řadě slavilo Ferrari.

Po tomto neúspěchu bylo vývojové středisko ve Velké Británii reorganizováno a další vývoj převzala americká firma Kar Kraft. Tam se pod vedením Carrolla Shelbyho, známého tvůrce AC Cobry, pokusili o nápravu stávajících nedostatků. Nová verze, označená Ford GT40 Mark II (foto), dostala nový litinový osmiválec z Fordu Galaxie s rozvodem OHV, který při objemu 6981 cm3 dával výkon rovných 500 koní (368 kW). Převodovka Colotti byla nyní pětistupňová. Nejnápadnější změnou na karoserii typu Mk II byly zdvojené nasávací otvory za bočními okny, zlepšující chlazení motoru.

Po neúspěchu v Le Mans 1964 vznikla pod vedením Carrolla Shelbyho nová verze, označená Ford GT40 Mark II se sedmilitrovým motorem.

Vznikla i alternativní verze s vidlicovým osmiválcem 4727 cm3 o výkonu 280 kW (380 k). Této verzi zůstalo původní označení GT40 a po úpravách z něj později vznikla prodejní verze Ford GT40 Mark III. Vůz měl prodlouženou zadní část, čímž se zvětšil zavazadlový prostor. Podle některých pramenů však bylo vyrobeno jen 7 kusů.

Do závodu 24h Le Mans 1965 nasadil Ford šestici vozů GT40. Na dvou Fordech Mark II se sedmilitrovými motory startovali se svými spolujezdci Phill Hill a Bruce McLaren. Další čtyři GT40 měly motory 4,7 litru. Při zkouškách se vozům zvedal předek, takže musely být opatřeny přítlačnými křidélky. Phil Hill pak zajel rekordní kolo průměrem přes 227 km/h a vybojoval první místo na startu. Po tradičním startu v 16 hodin se oba Fordy GT40 Mark II usadily na čele a získaly náskok. Po dvou hodinách však dva vozy GT40 vyřadily poruchy motorů a další ztráty brzy následovaly. Po sedmi hodinách zůstal v závodu poslední Ford GT40 řízený Hillem. Stačil ještě zajet rekord kola, ale po poruše řazení skončil i on. Znovu zvítězily vozy Ferrari.

Série čtyř triumfů

Po neúspěších v letech 1964 a 65 se Fordovi technici pustili do dalších úprav typu Mark II. Cílem bylo hlavně zvýšení spolehlivosti motoru a převodovky. Aerodynamika vozu byla upravena zkrácením přední části, aby nedocházelo ke zvedání vozu při vysokých rychlostech. Vylepšené vozy Ford se poprvé utkaly s Ferrari v Daytoně na Floridě. Překvapivě se tam dostal do vedení vůz Chaparral s motorem Chevrolet soukromého texaského konstruktéra Jima Halla. Po jeho odpadnutí obsadily první tři místa vozy Ford GT40 Mark II. Fordy vyhrály i v Sebringu, ale v Monze a ve Spa se Ferrari podařila odveta.

Vrcholem sezony 1966 byl opět závod v Le Mans. Na start se tentokrát postavilo osm vozů GT40 Mark II se startovními čísly 1 až 8 (foto). Vedle třech továrních posádek startovalo i dalších pět soukromých vozů GT40 s motory o obsahu 4,7 litru. Osobně se zúčastnil Henry Ford II, který také odmávl start. Závod se stal triumfem Fordů, když po dvanácti hodinách jich bylo v čele šest a v cíli skončily na prvních třech místech. Vítězná novozélandská dvojice Bruce McLaren a Chris Amon navíc poprvé překonala průměrnou rychlost 200 km/h a ujela 360 kol. Cílem sice projelo na prvním místě o kousek startovní číslo 1 (Ken Miles/Dennis Hulme) se stejným počtem ujetých kol, ale komisaři rozhodli, že Novozélanďané s vozem číslo 2 ujeli delší vzdálenost, neboť startovali ze zadních pozic.

Řada Fordů GT40 na startu 24hodinového závodu v Le Mans ročníku 1966. Vyhrál vůz číslo 2 s posádkou Bruce McLaren/Chris Amon.

Ford v roce 1966 vyvíjel nový vůz, který nesl označení J-Car. V dubnu byl testován v Le Mans, ale pro časté poruchy nebyl nasazen. V srpnu na tomto voze zahynul Ken Miles, když na odlehčené verzi vylétl v Riverside z dráhy. Z prototypu J-Car byl pak pro sezonu 1967 vyvinut Ford GT40 Mark IV (foto). Oproti předchůdci Mark II se výrazně lišil jinak tvarovanou hliníkovou karosérii. Vůz dostal novou čtyřstupňovou převodovku a vzadu uložený vidlicový osmiválec o objemu 6980 cm3 a výkonu 540 k (397 kW).

Prodloužená záď a jinak tvarované nasávací otvory zlepšovaly aerodynamiku Fordu GT40 Mk IV.

V prvním závodu sezony 1967 v Daytoně sice vyhrál Ferrari s vylepšeným typem 330 P4, ale v Sebringu při svém prvním startu zvítězil nový Ford Mark IV. Ford se ale především soustředil na závod v Le Mans. Vozy byly důkladně testovány na okruhu v Le Mans, přičemž poprvé shromažďoval údaje o chování vozu počítač umístěný v kabině. Výsledky měření se vyhodnocovaly v americkém Dearbornu a využívaly se k řízení zkušební stolice, na které se testovaly jednotlivé díly.

Do závodu v Le Mans 1967 nasadil Ford čtyři modely Mark IV a tři Mark II. Přes závady projevující se praskáním čelních skel dosáhly Fordy v tréninku prvních šesti časů kromě druhého, který patřil Chaparralu řízenému Philem Hillem. Od začátku se Fordy propracovaly do čela a na rovince Hunaudiéres byla Fordu GT40 Mark IV naměřena maximální rychlost 343 km/h. V noci potkala Fordy nemilá příhoda. Andretti dostal smyk a narazil na val. Další dva Fordy se pokusily vyhnout překážce a rovněž havarovaly. Pro tři Fordy to znamenalo konec závodu. Přesto nakonec zvítězili slavní američtí jezdci Dan Gurney s A. J. Foytem před dvěma Ferrari s průměrem přes 218 km/h a rekordní ujetou vzdáleností 5 232,9 km (388 kol). Ferrari byl sice poražen, ale ne tak přesvědčivě, jak se plánovalo.

V sezoně 1968 došlo ke změně předpisů s omezením objemu motorů, takže Fordy GT40 Mark II i IV se sedmilitrovými motory byly vyřazeny. John Wyer, jehož firma J.W. Automotive převzala prostory od firmy Ford Advanced Vehicles, nasadil vozy GT40 s obsahem motoru 4942 cm3 a výkonem 420 k (309 kW). Vozy startovaly v barvách sponzorské firmy Gulf Oil (foto). Na startu Le Mans 1968 stály na prvních třech místech vozy Porsche 908, Fordy GT40 startovaly ze čtvrtého, šestého a devátého místa. V průběhu závodu Porsche odpadly a z vítězství se radoval Mexičan Pedro Rodriguez a Belgičan Lucien Bianchi na Fordu GT40 Mk I.

V sezoně 1968 nasadil John Wyer vozy GT40 Mark I, neboť Mark II a IV se sedmilitrovými motory nesměly dál závodit. Vozy startovaly v barvách sponzorské firmy Gulf Oil.

Naposled se vozy Ford GT40 ukázaly v Le Mans v roce 1969. Tentokrát dostaly soupeře nad jiné zdatného – nový vůz Porsche 917. Proti třem Porsche 917, čtyřem Porsche 908 a dvojici Ferrari 312 P se postavilo pět Fordů GT40. Během závodu začaly vozy Porsche odpadat z vedoucích pozic a Fordy se posouvaly kupředu. Tři hodiny před koncem závodu odstoupily pro poruchy oba vedoucí vozy Porsche a vedení se ujal Jacky Ickx na Fordu GT40. Po napínavém souboji s Hansem Herrmannem na Porsche 908 nakonec zvítězil Jacky Ickx se spolujezdcem Jackie Oliverem a získal pro Fordy čtvrté vítězství v řadě. Další Ford GT40 s britskými jezdci Oliverem Hobbsem a Mikem Hailwoodem skončil třetí.

Potomci slavného rodu

Rok 1969 znamenal konec závodní kariéry vozů GT40, ale dlouhá léta zůstal v paměti příznivců motoristického sportu. Ke třicátému výročí vzniku vozu GT40 připravil Ford v roce 1995 studii GT90, poháněnou šestilitrovým vidlicovým dvanáctiválcem s výkonem 537 kW. Udávanou rychlostí 378 km/h dokonce překonal svého předchůdce.

Že se na legendu GT40 nedá zapomenout, dokázal Ford konceptem GT90, představeným na detroitském autosalonu 1995. Tento supersport poháněl motor V12 DOHC s výkonem 720 koní a jeho maximální rychlost byla 378 km/h. Design vozu připomínal GT40 jen vzdáleně. Ostré tvary karoserie z uhlíkových vláken byly poplatné filozofii “New Edge.”

Na detroitském autosalonu 2003 představil Ford studii GT, která svými tvary nepokrytě navázala na tvary nesmrtelného závodního speciálu ze šedesátých let. Vůz byl pak mírně upraven a v roce 2004 byla zahájena malosériová výroba v americkém Michiganu. Svými výkony nezůstává tento krasavec (foto) nijak pozadu za svým předchůdcem. Přeplňovaný vidlicový osmiválec uložený před zadní nápravou má výkon 550 k (405 kW) a Ford GT s ním dosahuje maximální rychlosti 330 km/h. Velká pozornost byla věnována aerodynamice. Potřebný přítlak při vysokých rychlostech zajišťují mohutné difuzory na zádi. V interiéru zase zaujmou zajímavě tvarované přístroje a ovládací prvky. Do roku 2008 se jich vyrobilo přes 4 tisíce a jeden z kusů určených pro Evropu se nabízel za 6,8 milionu korun v Česku.

Impozantní příď supersportovního vozu Ford GT s venkovními rozměry 4640 x 1950 x 1130 mm.

Celkem bylo vyrobeno kolem 220 původních speciálů Ford GT40 a staly se milníkem v historii stavby sportovních vozů. Ty, které přežily do dnešních časů jsou chloubou svých šťastných majitelů.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas