Ferrari Testarossa – následník trůnu

Supersportovní kupé Ferrari Testarossa s plochým dvanáctiválcem umístěným podélně před zadní nápravou mělo premiéru v roce 1984.

Supersportovní kupé Ferrari Testarossa se vyrábělo v letech 1984–1996 a celkovým počtem vyrobených vozů přes 9 tisíc se testarossa stala jedním z nejprodávanějších Ferrari. Název znamená v překladu „červená hlava“ podle rudě natřených ventilových krytů plochého dvanáctiválce.

Vypůjčené jméno

Označení Testa Rossa použil Ferrari již mnohem dříve, koncem padesátých let minulého století, kdy takto pojmenoval úspěšný sportovní automobil třídy GT Ferrari 250 Testa Rossa (foto). Do roku 1961 bylo postaveno kolem třiceti těchto nádherných vozů a z nesčíslného množství sportovních úspěchů připomeňme jejich vítězství v závodu 24 hodin Le Mans v letech 1958, 1960 a 1961. Jak napovídá číselné označení, byly tyto vozy odvozeny z řady Ferrari 250.

Spider Ferrari 250 Testa Rossa s karoserií Scaglietti pochází z roku 1957. V květnu 2009 byl prodán v aukci za rekordních 9 milionů eur.

Zajímavě tvarovaný dvoumístný sportovní vůz Ferrari 250 Testa Rossa s karoserií Scaglietti měl přední blatníky oddělené od středové části (tzv. pontonové blatníky). Přední brzdy tak mohly být dobře chlazeny a ohřátý vzduch odcházel do otevřeného prostoru za předními koly. Vpředu umístěný třílitrový vidlicový dvanáctiválec s červenými kryty ventilového rozvodu trochu „vykukoval“ z kapoty, musel být proto zakryt kapkovitým výstupkem. Aerodynamiku otevřeného vozu zlepšovala „bublina“ za sedadlem řidiče. Později dostaly tyto úspěšné vozy o něco konvenčnější vzhled. Příkladem je typ 250 TRI61 z roku 1961, se kterým dosáhla Scuderia Ferrari vítězství v 24hodinovém závodu ve francouzském Le Mans.

Plochý dvanáctiválec z Berlinetty Boxer

Poprvé se vidlicový dvanáctiválec Ferrari s úhlem rozevření válců 180 stupňů objevil v roce 1964 v závodním voze formule 1 (typ F 312T). V cestovním voze měl tento typ motoru premiéru na Turínském autosalonu v roce 1971 v prototypu 365 GT/4 BB (Berlinetta Boxer). Motor se dvěma páry vačkových hřídelů byl umístěn podélně před zadní nápravou a měl při objemu 4390 cm3 výkon 280 kW (380 k). Prakticky stejný motor s o něco nižším výkonem (265 kW) byl později použit i v sériově vyráběném modelu 512 BB (Berlinetta Boxer). Ve verzi s elektronickým vstřikováním paliva (typ 512 BBi) sice výkon poklesl na 250 kW, ale zvýšila se pružnost motoru.

Přímým nástupcem modelu 512 BBi se stalo dvoumístné kupé Ferrari 512 Testarossa (foto), které mělo premiéru na Pařížském autosalonu v roce 1984. Plochý dvanáctiválcový motor s objemem 4942 cm3 a čtyřmi ventily na válec byl umístěný podélně před zadní poháněnou nápravou a dosahoval maximálního výkonu 287 kW (390 k) při 6300 otáčkách za minutu. Testarossa s ním dosahovala rychlosti až 291 km/h a zrychlovala z nuly na 100 km/h za 5,3 s. Hlavní změnou proti typu 512 BB bylo chlazení motoru. Místo vpředu umístěného chladiče, od kterého se vedla chladicí kapalina potrubím k motoru byla zvolena koncepce dvou chladičů umístěných po stranách před zadními koly.

Ferrari 512 Testarossa s karoserií Pininfarina a plochým pětilitrovým dvanáctiválcem se představila veřejnosti na Pařížském autosalonu v roce 1984.

Mistrovské Pininfarinovo dílo

Návrhem karoserie nového vozu byl tradičně pověřen Pininfarina. Měl za úkol navrhnout atraktivní vůz, který by konkuroval tehdejší hvězdě mezi supervozy – Lamborghini Countach. Výsledkem bylo nádherné dvoumístné kupé, u kterého na první pohled upoutaly boční přívody vzduchu do motoru s žebry, protaženými skoro až k přední hraně dveří (foto). Podobné řešení měl již Ferrari Mondial z roku 1980, ten však měl toto žebrování mnohem menší. Zboku umístěné chladiče si vynutily rozšíření karoserie až na téměř dva metry (197,6 cm). Rozchod zadních kol byl 166 cm, což bylo o plných 14 cm více než u předních kol.

Klínový profil boků zdobily přívody vzduchu k chladičům umístěným na bocích. Jejich žebra byla protažena skoro až k předním kolům.

Široké boky a náznak zadního spoileru vytvářely při vyšších rychlostech potřebný přítlak na zadní kola. Zadní koncová světla byla skryta pod mřížkou s pěti vodorovnými lamelami, procházejícími přes celou šířku vozu. Některé později vyrobené vozy již měly přední spoiler lakovaný v barvě vozu (většinou rudé). Karoserie byla hliníková, jen střecha a dveře byly z ocelového plechu. Typickou hladkou příď s výklopnými hlavními světlomety zdobila mřížka, přivádějící vzduch k předním brzdám a do standardně dodávané klimatizace. Na kapotě nesměl samozřejmě chybět znak Ferrari s koněm stojícím na zadních nohách. Necelých 4,5 m dlouhý vůz měl pohotovostní hmotnost 1506 kg.

Prostorný interiér Testarossy zaplňovaly dvě kůží čalouněná sedadla (řidičovo bylo výškově nastavitelné), oddělená středovým panelem, napojeným na přístrojovou desku. Menší zavazadla se vešla za sedadla a trochu místa zbylo i pod přední kapotou. Továrna Ferrari nabízela zákazníkům soupravu šesti kožených zavazadel zhotovených na míru.

Nové jméno, vyšší výkon

Testarossa se bez větších změn vyráběla až do roku 1991, kdy ji nahradil typ 512 TR. Název Testarossa se tentokrát skryl do zkratky TR, podobně jako u výše zmíněných sportovních spiderů. Vnější tvary zůstaly takřka beze změn, kromě přestylizované přední masky (foto), připomínající menší osmiválcový typ 348. Pininfarina také zapracoval na lepší integraci spoilerů a krytu motoru.

Zvenku se Ferrari 512 TR lišila přestylizovanou přední maskou, připomínající menší osmiválcový typ 348.

K velkým změnám došlo u motoru. Výkon plochého dvanáctiválce 4,9 litru se zvýšil na 319 kW (433 k). Přičinily se o to nikasilové vložky válců, nový systém řízení motoru Bosch, zvýšení kompresního poměru na 10,1:1, nové písty, větší sací ventily a přepracovaný výfukový systém. Kromě zvýšení maximálního výkonu získal motor těmito úpravami plošší křivku točivého momentu a tudíž lepší akceleraci (z 0 na 100 km/h za 4,8 s). Maximální rychlost se zvýšila na 309 km/h.

Dlouhodobá slabina Testarossy, namáhavé řazení, bylo usnadněno novou spojkou a lepším úhlem řadicí páky. Zvětšily se kotouče předních brzd a odlehčily se odvrtáním. Hřebenové řízení dostalo menší převod a díky nízkoprofilovým pneumatikám a novému nastavení tlumičů se zlepšilo ovládání vozu. Posunutím motoru a převodovky se zlepšilo rozložení hmotnosti, takže vůz se v mezních situacích choval lépe. Také vnitřní prostor doznal změn. Středová konzola se oddělila od přístrojové desky a přemístilo se ovládání klimatizace. Krátká chromovaná řadicí páka se pohybovala v otevřené kulise.

Poslední modernizace

Na podzim roku 1994 přišla ještě jedna modernizace, která dostala označení 512 M (M jako Modificata, tedy modifikace). Název Testarossa zmizel, ale rysy půvabné Pininfarinovy karoserie zůstaly zachovány. Nejvýraznější vnější změnou byla nová přední maska (foto), umístění hlavních světlometů pod průhlednými kryty a dvojice vzduchových vstupů typu NACA před předním oknem. Zadní koncová světla už nebyla skryta pod vodorovnou mřížkou a dostala kruhový tvar, typický pro vozy Ferrari. Výkon motoru se zvýšil na 324 kW (440 koní). Typ F512 M byl posledním Ferrari s motorem s protiběžnými písty. Poslední kusy typu F512 M byly vyrobeny v červenci roku 1996 a jeho nástupcem se stalo Ferrari 550 Maranello s motorem vpředu a pohonem zadních kol.

Poslední modernizací prošla testarossa v roce 1994. Ferrari 512 M dostalo novou přední masku, hlavní světlomety se ocitly pod průhlednými kryty a na kapotě se objevila dvojice vzduchových vstupů.

Celkem bylo vyrobeno přes 9400 dvoumístných kupé typu Testarossa, F512 TR a F512 M, včetně několika otevřených spyderů (přestavěných z kupé) a tuningových úprav (například od německých firem Köenig a Gemballa). Testarossa se navzdory vysoké ceně a exotickým tvarům stala jedním z nejpočetněji vyráběných modelů značky Ferrari.

Jízda s tímto „nadupaným“ supersportem musela být jistě silným zážitkem, který byl dopřán jen nemnoha vyvoleným. Známý závodník Phil Hill popisoval jízdu s Testarossou takto: „Až do rychlosti 280 km za hodinu se vůz choval velmi stabilně a bezpečně. Při překročení této rychlosti byl cítit náznak odlehčování předku vozu a teprve v tomto okamžiku si člověk uvědomil, jakou rychlostí se řítí“.

Motor V12/180 stupňů, objem 4942 cm3, DOHC, 4 ventily na válec
Maximální výkon motoru 287 kW/390 k (512 TR: 319 kW/433 k, 512 M: 324 kW/440 k)
Délka 4485 mm
Šířka 1976 mm
Výška 1130 mm
Rozvor náprav 2550 mm
Rozchod kol 1518 mm vpředu / 1660 mm vzadu
Pohotovostní hmotnost 1506 kg
Maximální rychlost 291 (309, 315) km/h
Zrychlení z 0 na 100 km 5,3 (4,8) s

Popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Karel Haas