Wood & Pickett: Mini na míru

Bill Wood a Les Pickett opustili v roce 1947 slavnou karosárnu Hooper a vrhli se na vlastní podnikání. V šedesátých letech se soustředili na vylepšování maličkého Mini.

Největší slávy dosáhla firma Wood & Pickett Ltd. svými úpravami nesmrtelné britské ikony. Oba pánové ji založili ale až v roce 1960 na londýnské Abbey Road. Třímetrové Veledílo Aleca Issigonise se sice prodávalo jako housky na krámě, ale někomu maličké Austiny a Morrisy nestačily a chtěl něco extra. Mohl si koupit tzv. „erbovní úpravy“ typu Wolseley Hornet nebo Riley Elf, což byly dvoudveřové tříprostorové tudory, tedy s klasickým „kufrem“. Našly se ale spousty zákazníků, kteří toužili po luxusním Mini s původní karoserií.

Konkurenci převálcujeme

Takovými konverzemi se zabýval například Harold Radford, ale Wood & Pickett, kteří jej v polovině 60. let následovali, byli nakonec úspěšnější. Poptávku uspokojovali lépe než jejich konkurent, který k nim nakonec přivezl v roce 1967 svůj Triumph 1300 s prosbou, že ho chce náležitě vylepšit. To byla určitě pořádná satisfakce. U W&P šli dokonce tak daleko, že mu také přetáhli zaměstnance: výkonného ředitele Lena Minshulla a šéfa marketingu Eddieho Collinse. Není divu, že Radford záhy zbankrotoval a Collins se navíc stal ve svém novém působišti nejvyšším mužem, tedy generálním ředitelem.

Markrabě

Mini Margrave (markrabě) od Wood & Pickett mohl mít například přístrojovou desku z ořechového dřeva a kožený interiér, ale v nabídce byl opravdu hodně dlouhý seznam výbavy včetně modifikací exteriéru. Nechyběla klimatizace ani speciální kola od různých dodavatelů, samozřejmostí bylo lakování. Margrave si oblíbily britské rockové hvězdy druhé poloviny šedesátých a celých sedmdesátých let minulého století. Přestavby stály až trojnásobek ceny sériových vozů, nešlo tedy o žádnou levnou záležitost a tehdy již celkem slušně movití muzikanti si takovou rozmařilost mohli dovolit. Jeden vlastnil například Mick Jagger. Brunejský sultán si objednal dokonce exemplář s hranatějšími světlomety.

Range Rover a ti druzí

V sedmdesátých letech se ke stále oblíbeným luxusním Mini včetně modernizovaných Clubmanů přidal i terénní Range Rover. Zatímco mateřský výrobce dokázal zpočátku nabídnout jen dvoudveřovou verzi, u Wooda & Picketta zvládali mnohem více. Od masek chladiče se dvěma dvojicemi hlavních kulatých světel až po totální přestavby. Prodloužit? Není problém! Další pár dveří? A co takhle bar s patřičnou výbavou? Jak je libo… Zkrátka, náš zákazník, náš pán. Vyráží klient často na lov do Afriky? Postavíme mu loveckou verzi, ovšem s patřičným luxusem. A klidně rovnou třeba šestikolku. Rozrostla se mu rodina? Ani to nebylo neřešitelné, auto se rozřízlo a vsadil se mezikus včetně dalších sedadel. Přední mohla být klidně od Recara, kůže pouze jakostní. Sheer Rovery, jak zněl jejich název, byly populární hlavně v arabských zemích. Výsledná cena samozřejmě narostla do závratných výšek.

Společnost rozšířila své portfolio také o sportovní MGB a spolupracovala přímo s koncernem British Leyland na limitovaných sériích Range Roveru. Na počátku 80. let ji opustili její zakladatelé. V této dekádě se dále zabývala konverzemi modelů koncernu British Leyland a později skupiny Austin Rover. Šlo například o Rover SD1, malé Metro či větší Montego včetně vylepšení jejich interiérů. I nadále tvořili značnou část klientely bohatí Arabové. V jediném exempláři vznikl závodní speciál TRZ: modifikované kupé Triumph TR7. Stěžejním programem byly sice britské vozy, ale firma připravila i malou sérii patřičně vyšperkovaných úhlavních konkurentů Range Roveru – německých Mercedesů G! Sheer Rovery se ale úspěšně stavěly až do konce předposledního desetiletí minulého věku.

Vše pro staré i nové Mini

Firma dnes sídlí v Leatherheadu (Surrey) a věnuje se (mimochodem velmi kvalitním) renovacím klasických Mini. Stranou jejího zájmu nezůstávají ani ty moderní v obou dosud vyráběných generacích. Nabízí navíc spoustu příslušenství a náhradních dílů a technické kontroly. Po mnoha veletočích a změnách vlastníků jí vede Mike Standring a rozhodně netrpí nedostatkem zakázek.

Unikát míří do aukce

Jedním z majitelů Mini Cooper S Margrave byl i bývalý kytarista skupin Moody Blues a Wings Denny Laine. Svůj vůz z roku 1969 prodal, aby jej později dokonce dvakrát (!) koupil zpět. Používal jej každodenně jako běžné auto, teprve po poslední renovaci, která spolykala přes 32 tisíc liber, jej uložil do garáže. Nyní tmavě modré Mini s registrační značkou YYU 292H. nabízí v aukci. Dražbu Yuletide Classic pořádá síň Barons ve dnech 17. a 18. prosince 2012 na výstavišti Sandown Park v Esheru.

Aleš Sleeper Dragoun