Opel Rekord – království středu (2. část)

Opel Rekord pokračoval ve svém tažení za movitějšími zákazníky dalšími třemi generacemi. Každá z nich překročila milion vyrobených vozů.

Úspěšný model střední třídy Opel Rekord pokračoval ve svém tažení za movitějšími zákazníky dalšími třemi generacemi. Každá z nich překročila milion vyrobených vozů. Šestiválcové verze Rekordů se nazývaly Commodore.

Na německém trhu byly v kategorii velkosériově vyráběných vozů střední třídy vždy velkými soupeři Opel a Ford. Když Ford uvedl třetí generaci typu Taunus 17M (P5), reagoval Opel třetí generací svého Rekordu.

Opel Rekord C (1966–1971)

Zatímco u Rekordu B se generační výměna odehrála pod kapotou a šlo vlastně o přechodový typ, Rekord C (foto) přišel s novým pojetím karoserie a vinutými pružinami i na zadní nápravě. Americký vliv se projevil na boční linii vozu, kde se prosadilo zvlnění ve tvaru láhve od Coca-Coly. Ostatně, stejným stylingem prošly také evropské Fordy. Rozvor se prodloužil o dalších 28 mm na 2667 mm a vnější rozměry narostly do délky a šířky (4572 x 1755 x 1460 mm). Vpředu se změnila maska chladiče, nárazníky (trochu kopírovaly styl Fordu Taunus) a směrovky. Jedinou novinkou mezi typy nabízených karoserií bylo pětidveřové kombi, pokud pomineme taxikářskou verzi z roku 1967 s rozvorem prodlouženým na 2870 mm.

Opel Rekord C přišel v roce 1966 s novým pojetím karoserie a vinutými pružinami i na zadní nápravě.

Mozaika motorů zahrnovala čtyřválce 1500, 1700, 1700S a 1900S a šestiválec 2200 s výkony v rozmezí od 58 (později 60) do 106 koní (43–78 kW). Ten poslední údaj patří modelu Rekord Sprint Coupé (1967–71), poháněného motorem 1900 H se dvěma karburátory. Toto pohledné kupé se sportovními koly dosahovalo rychlosti až 174 km/h a na stovku zrychlovalo za 12,5 s.

Dřívější model Rekord L-6 byl nahrazen typem Commodore A, což byl vlastně jen lépe vybavený Rekord C, poháněný řadovým šestiválcem. Na základě Rekordu C se v továrnách GM v belgických Antverpách a v jihoafrickém Port Elizabeth vyráběl model Ranger. Proti Rekordu měl odlišnou přední maskou se čtyřmi světlomety. Rekord C se také od roku 1968 vyráběl v Brazílii jako Chevrolet Opala a Comodoro, v různých verzích údajně až do roku 1992.

Pro svoji spolehlivost, prostorný interiér a hezký vzhled se Rekord C stal druhým nejúspěšnějším modelem celé řady a byl vyroben v počtu necelých 1,3 milionu kusů (poprvé přes milion). Jeden z nich, konkrétně kombi, se 6. září 1971 stal desetimiliontým vyrobeným Opelem. Ke 40. výročí zahájení výroby Rekordu C představil Opel trojici Rekordů na nově otevřené testovací dráze u Hanau.

Opel Rekord D (1972–1977)

Móda zvlněných boků netrvala dlouho a Rekord D (foto) se už obešel bez nich. Je s podivem, že jeho – nyní už spíše evropské – tvary navrhl šéfstylista GM Charles Jordan. Proti Rekordu C měl při stejném rozvoru nepatrně menší rozměry (4567 x 1718 x 1405 mm). Zcela nová karoserie dostala ostřejší rysy (podobný styl dostal o rok později i Kadett C). Z jednoduché přední masky se vydělily obdélníkové světlomety a přidaly se ke zvětšeným směrovkám. Podvozek měl vpředu lichoběžníkové polonápravy a vzadu tuhou nápravu s podélnými rameny a vinutými pružinami. Vzhledem k tomu, že by se označení Rekord D mohlo plést s dieselovým pohonem, používal se také název Rekord II.

Opel Rekord D znamenal pro Opel novou kapitolu ve vývoji vozů střední třídy. Také proto dostal oficiální název Rekord II.

K pohonu byly k dispozici čtyřválce OHC 1.7 (48,5 kW/66 k), 1.7S (61 kW/83 k) a 1.9SH (71 kW/97 k). Nový byl vznětový čtyřválec 2,1 litru (později 2 litry). Tento motor byl o něco vyšší, takže Rekordy s tímto motorem měly ve středu kapoty výstupek. Šestiválcová verze se, analogicky jako u Rekordu C, nazývala Commodore B (kupé a sedan). Kupé Commodore GS/E poháněl řadový šestiválec 2.8 s elektronickým vstřikováním paliva (118 kW/160 k) a dosahoval s ním 200 km/h. Standardně se dodávala čtyřrychlostní převodovka s řazením na podlaze i pod volantem a také automatická převodovka TH-180.

Vozy se vyráběly ve verzích sedan, pětidveřové kombi a dvoudveřové kupé (pick-up zůstal jen v prototypu). Vozům s luxusnější výbavou se říkalo Berlina. Nové karoserie převzaly i Rangery, nebyly však příliš úspěšné a v roce 1976 byla jejich výroba ukončena. V Jižní Africe se s karoseriemi rekordu D vyráběly Chevrolety 2500, 3800 a 4100. Celkem bylo vyrobeno kolem 1,1 milionu Rekordů D.

Opel Rekord E (1977–1986)

Poslední generace Rekordů se dělí podle roku výroby na Rekord E1 vyráběný v letech (1977–82) a Rekord E2 (1982–86). Přepracovaná karoserie (foto) se ještě naposledy zvětšila do rozměrů 4595 x 1725 x 1420 mm a umožnila zvětšit vnitřní prostor i kufr (0,48 m3). Kombi mělo objem pro zavazadla dokonce 0,88 m3 a patřilo v tomto směru k největším na německém trhu. Proti “déčku” se přední světla zase vrátila k masce chladiče, zmizely ostré hrany blatníků a boční prolis zdůraznil mírně klínový profil karoserie. Karoserie byly k dispozici v provedení tudor a sedan, kombi Caravan mělo tři nebo pět dveří. Kdo chtěl kupé, musel vystačit s modely Manta B nebo Monza A.

Prostorný a pohodlný Opel Rekord E1 dostal líbivou karoserii uměřených tvarů. Nabídku motorů rozšířily benzinové dvoulitry a vznětový 2.3D.

K základním motorům 1.7N a 1.9N z předešlé generace se přidaly dvoulitry 2.0N (66 kW/90 k), 2.0S (74 kW/100 k) a 2.0E (81 kW/110 k) s elektronickým zapalováním Bosch. Starým známým byl vznětový 2.1D (44 kW/60 k), doplněný od roku 1978 dieselem 2.3D (48 kW/65 k). Vozy se vznětovými motory měly opět na kapotě typickou “bouli”. Za příplatek se dodávala pětistupňová převodovka. Podvozek dostal novou přední nápravu se vzpěrami McPherson, vzadu zůstala tuhá náprava. Ve Velké Británii se model E1 s pozměněnou přídí prodával pod jménem Vauxhall Carlton. V Austrálii zase posloužil jako základ pro Holden VB Commodore.

Poslední provedení Opelu Rekord (E2) mělo nově pojatou příď a vyšší záď. Změny přinesly nižší aerodynamický odpor a větší zavazadlový prostor.

V září 1982 se představil Rekord E2 ve faceliftované karoserii s aerodynamicky výhodnější přídí a vyšší zádí. Tyto vzhledové úpravy se pochopitelně projevily i na ostatních modelech, včetně sedanu se vznětovým motorem a kombi Caravan. Od jara 1983 byla k dostání špičková verze CD s motorem 2.2E. Úrovně výbavy Standard, Luxus a Berlina byly od modelového roku 1985 změněny v souladu s ostatními modelovými řadami na LS, GL, GLS a CD. Celkově bylo Rekordů E vyrobeno přes 1,4 milionu kusů (z toho 993 tisíc Rekordů E1). Jejich nástupcem se stal u nás dobře známý Opel Omega.

Výrobní počty jednotlivých generací Opelu Rekord jsou uvedeny v následující tabulce:

Opel Rekord P I 1957–1960 307000
Opel Rekord P II 1960–1963 756000
Opel Rekord A 1963–1965 885292
Opel Rekord B 1965–1966 300000
Opel Rekord C 1966–1971 1276681
Opel Rekord D 1972–1977 1100000
Opel Rekord E 1977–1986 1400000

Suma sumárum bylo za třicet let vyrobeno v sedmi generacích kolem 6 milionů Rekordů, takže je klidně můžeme nazvat králi střední třídy. Přesto, že se k nám nikdy nedovážely, setkáváme se s nimi občas i na našich silnicích, často bohužel i ve značně zuboženém stavu.

V galerii najdete popisky jednotlivých obrázků:

Karel Haas