Oldsmobile Toronado – americký průkopník

Prvním velkým poválečným americkým automobilem s předním pohonem byl revoluční model Oldsmobile Toronado z roku 1966.

Nejstarší americká automobilka Oldsmobile (1897–2004) z michiganského Lansingu, součást koncernu General Motors, se proslavila řadou prvenství. Jedním z nich byl první velký poválečný americký automobil s předním pohonem, revoluční model Toronado.

Dlouho převládal názor, že přední pohon není pro velké a výkonné americké automobily vhodný. Poslední americké vozy s tímto pohonem se vyráběly ve třicátých letech (Cord, Ruxton). Po válce začali v automobilce Oldsmobile pracovat na předním pohonu v roce 1958. Pod vedením Johna Beltze (později se stal šéfem celé divize) se vývojové práce zpočátku zaměřily na menší typ F-85, ale vzhledem k očekávaným vyšším nákladům se přešlo na větší a dražší model.

Při vývoji nového luxusního kupé s předním pohonem se vyšlo z platformy E, používané v koncernu GM u typů Buick Riviera a Cadillac Eldorado s klasickým uspořádáním pohonu. Design vozu zase vyšel ze skic stylisty Davida Northa z roku 1962, které představovaly kompaktní sportovní vůz zajímavých tvarů. Bill Mitchell, šéf stylistů koncernu General Motors, se podílel na konečných úpravách karoserie. Prosazoval pro navrhovaný vůz použití menší platformy A, neuspěl však. Před zahájením sériové výroby prošly prototypy s FWD (Front Wheel Drive, tedy pohonem předních kol) tvrdými zkouškami a najely při nich hodně přes 2 miliony kilometrů. Firestone pro nový vůz navrhl speciální 15palcové pneumatiky nazvané TFD (Toronado Front Drive) s vyztuženými boky, opatřenými unikátním úzkým bílým pruhem.

První generace (1966–1970)

Dvoudveřové kupé Oldsmobile Toronado (foto) se představilo veřejnosti v roce 1966 a svými originálními tvary a revoluční technikou vyvolalo značnou pozornost. Vůz s rozvorem náprav 3023 mm (119 palců) a rozměry 5359 x 1994 x 1341 mm měl mimořádně dlouhou příď ohraničenou ostrými hranami předních blatníků. Maska chladiče s vodorovnou mřížkou procházela celou šířkou vozu. Neobvyklým stylistickým prvkem byly úzké štěrbiny za kryty výklopných světlometů. Široké víko motorového prostoru se otevíralo dozadu. Při pohledu zboku zaujala kromě dlouhé přídě ladně splývající záď (fastback), ostře zvýrazněné podběhy kol a široké dveře usnadňující přístup k zadním sedadlům. Interiér měl díky koncepci “vše vpředu” zcela hladkou podlahu. Negativně skloněná přístrojová deska zachovávala koncernový styl, jak jej známe např. z typu Chevrolet Corvette.

Při pohledu zboku zaujalo Toronado dlouhou přídí, ladně splývající zádí, ostře zvýrazněným prolisem na bocích a kolem podběhů kol.

Motorovou skupinu umístěnou za přední nápravou a nazvanou Unitized Power Package (UPP) tvořil podélně uložený motor V8, spojený s vpravo umístěnou převodovkou. Jediným motorem v nabídce byl sedmilitrový (425 kubických palců) vidlicový osmiválec Super Rocket, dosahující maximálního výkonu 385 k (283 kW) při 4800 min-1 a točivého momentu 644 Nm při 3200 min-1. Vzduchové vstupy do čtyřnásobného karburátoru Quadrajet byly skloněny dolů, aby mohla být kapota co nejnižší. Třírychlostní automatická převodovka Turbo-Hydramatic TH425 přenášela výkon motoru přes planetový diferenciál a hnací hřídele na přední kola. Manuální převodovka vůbec nebyla v nabídce.

Podvozek Toronada měl pomocný rám, vpředu sloužící k ukotvení motorové skupiny a zavěšení předních kol a vzadu končící po stranách vozu v místě upevnění podélných listových per zadní tuhé nápravy. Přední náprava byla odpružena torzními tyčemi (poprvé u vozu GM), vzadu byly dvojité tlumiče (jeden vodorovný a jeden svislý na každé straně). Brzdy byly bubnové s průměrem 279 mm na všech kolech a brzy se ukázalo, že to je nejslabší místo Toronada. Přes poměrně vysokou hmotnost (2040 kg), bylo Toronado schopno zrychlit z nuly na 97 km/h za 7,5 s a dosáhnout maximální rychlost 217 km/h. Toronado se dobře prodávalo (v roce 1966 bylo prodáno přes 40 tisíc vozů) a získalo několik ocenění, například Americký vůz roku podle časopisu Motor Trend nebo cenu za technickou vyspělost od časopisu Car Life. Překvapivě se umístilo také v anketě o Evropský vůz roku na třetím místě za Renaultem 16 a Rolls-Roycem Silver Shadow.

Pro modelový rok 1967 prošlo Toronado mírným faceliftem. Vpředu dostalo novou mřížku chladiče a zmizely štěrbiny nad kryty světlometů, vzadu se koncová světla přestěhovala z nárazníku na zadní stěnu kufru. Na přání se dodávaly přední kotoučové brzdy. V následujícím roce byl motor V8 7.0 nahrazen novým s objemem 7,5 litru (455 ci) a o něco nižším výkonem (375 k/276 kW). Výkonnější verze W-34 měla rovných 400 koní. V modelovém roce 1968 a 1969 byla nejvýraznější úpravou vzhledu Toronada zcela nová příď s rozdělenou maskou, ve které byly skryty dvojité světlomety. Posledním faceliftem prošla první generace Toronada v modelovém roce 1970. Kruhové výřezy pro kola byly nahrazeny obdélníkovými a v nově koncipované přídi se dvojité světlomety už neskrývaly pod mřížkou chladiče. Na přání bylo možné objednat vinylovou střechu, která ale trochu rušila hladkou linii zádi.

Druhá generace (1971–1978)

Ve své druhé generaci začínající modelovým rokem 1971 se Toronado poněkud odchýlilo ze svého původního sportovního (GT) stylu a vrátilo se k tradičnějšímu vzhledu velkých luxusních vozů. Rozvor se zvětšil na 3099 mm (122 palců) a délka na 5585 mm. Svými tvary se Toronado 1971 (foto) prakticky vyřadilo z kategorie tzv. Muscle Cars a přiblížilo se podobě sesterského modelu Cadillac Eldorado. Kupodivu to nemělo nepříznivý vliv na prodejnost vozu, spíše naopak. Také na podvozku došlo ke změnám směrem ke klasice známé z modelů Delta 88 a Ninety-Eight, včetně náhrady zadních listových pružin vinutými.

Ve své druhé generaci začínající modelovým rokem 1971 se Toronado přiblížilo podobě sesterského modelu Cadillac Eldorado.

Motor Rocket V8 s objemem 7,5 litru se proti první generaci nezměnil, byl však upraven k používání bezolovnatého benzinu a benzinu s nižším oktanovým číslem. Byl to první krok na cestě ke snížení emisí, který vyvrcholil zavedením katalyzátorů v roce 1975. Důsledkem bylo pochopitelně snížení výkonu na 350 k (257,6 kW). V roce 1977 byl tento motor nahrazen menším a úspornějším motorem s objemem 6,6 l (403 ci). K pokroku došlo i na poli bezpečnosti, např. vysoko umístěnými brzdovými světly, vzduchovými polštáři a pětimílovými nárazníky. Až do roku 1978 docházelo u Toronada druhé generace k řadě drobných faceliftů karoserie (včetně módních bočních okének) a interiéru. Posledním provedením druhé generace byl model Toronado XS s nekonvenčním řešením zadního okna.

Třetí generace (1979–1985)

Všeobecnému trendu zmenšování rozměrů amerických vozů neuniklo ani Toronado třetí generace (foto). Rozvor klesl pod 3 metry (2895 mm) a délka na 5182 mm. Směrem dolů se pohybovaly i objemy motorů V8 (na 5,7 litru, později na 5,0). V letech 1981 až 1984 se do nabídky dostal vidlicový šestiválec Buick 4,1 l) a vznětový motor V8 nechvalné pověsti. Ve stejné době byla třírychlostní automatická převodovka nahrazena čtyřrychlostní Turbo Hydra-Matic 325-4L.

Toronado třetí generace se vydalo cestou zmenšování rozměrů a výkonů. Přesto mělo na délku stále přes pět metrů.

Nezávislé zavěšení zadních kol přispělo vedle zlepšení jízdních vlastností také k lepšímu využití prostoru daného menší karoserií. Sportovní doplňky modelu XSC zahrnovaly sedadla s lepším bočním vedením, kožený potah volantu, velurové nebo kožené čalounění a digitální přístroje na palubní desce. Toronado třetí generace bylo poslední s rámovou konstrukcí a podélně uloženým motorem V8.

Čtvrtá generace (1986–1992)

Poslední, čtvrtá generace Toronada (foto) už měla s původním modelem z roku 1966 společný jen přední pohon (ten už ale v této době měla celá řada jiných amerických vozů) a zakryté světlomety. Vůz dostal samonosnou karoserii a jediným nabízeným motorem byl vidlicový šestiválec Buick 3,8 l. Rozměry se už prakticky přiblížily evropským měřítkům (4752 x 1822 x 1359 mm). Prodej měl ale stále klesající tendenci, neboť vůz se už prakticky nelišil od mnohem levnějších koncernových modelů Oldsmobile Cutlass a Pontiac Grand Am.

Pokusem o zvýšení prodeje se stal sportovní paket Troféo (krátce se Toronado prodávalo pod tímto názvem) s tužším odpružením, koženými sedadly a dvojitým výfukem. V roce 1989 dostalo Troféo dotykový displej, ze které bylo možné ovládat klimatizaci, rádio a navigační počítač. Všechny tyto vymoženosti, stejně jako poslední facelift v roce 1990 (foto), už Toronado nezachránily a v roce 1992 jej Oldsmobile stáhl z výroby. Poslední Toronado sjelo z výrobního pásu 28. května 1992. Nepřímým nástupcem se od roku 1995 stal model Oldsmobile Aurora, i když se jednalo o čtyřdveřový model.

Oldsmobile Toronado Troféo ročníku 1990 s tužším odpružením, koženými sedadly a dvojitými výfuky.

Značka Oldsmobile zmizela ze seznamu výrobců automobilů v roce 2004, ale na Toronado se vzpomíná dodnes. Automobilový nadšenec a showman s vlastním televizním pořadem Jay Leno předvedl v Las Vegas právě v roce zániku značky Oldsmobile vzorně zrestaurované “Toro” (tak se v Americe říkalo Toronadu) první generace z roku 1966 s motorem vyladěným na neuvěřitelný výkon 1070 k (787 kW). Toronado první generace bude v historii automobilismu navždy zapsáno jako americký průkopník předního pohonu.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas