Buick Riviera 2. a 3. generace: E-Body a "boattail"

Od druhé generace (1966–70) se Buick Riviera vyráběl na GM platformě E, ve třetí (1971–73) měl záď ve stylu obráceného trupu člunu.

V modelovém roce 1966 se Buick Riviera představil v nové, větší karoserii oblejších tvarů. Křížový rám podvozku, motory a brzdy zůstaly zachovány z první generace, ale tentokrát Riviera sdílela novou koncernovou platformu E (E-Body) s modely Oldsmobile Toronado a Cadillac Eldorado (dostal ji o rok později). Společným stylistickým znakem těchto modelů byla absence větracích okének a zakryté hlavní světlomety. Na rozdíl od svých bratrů Toronada a Eldorada s předním pohonem, zůstala Riviera u klasického pohonu zadních kol. Vedení GM sice naléhalo, aby také Riviera přešla na pohon předních kol, ale generální manažer Buicku Ed Rollert to rezolutně odmítl.

Druhá generace (1966–70)

Buick Riviera druhé generace (foto) s rozvorem náprav 3023 mm (119 palců) měl proti svému předchůdci delší a širší karoserii s venkovními rozměry 5364 x 2002 x 1351 mm a byl zhruba o 90 kg těžší. Se základním sedmilitrovým motorem 425 Nailhead V8 (340 k/250 kW) byl proto o něco pomalejší.

V modelovém roce 1966 se Buick Riviera představil v druhé generaci s novou, větší karoserií oblejších tvarů.

Čtyřmístná kabina mohla být nyní standardně vybavena samostatnými sedadly nebo lavicovými sedadly vpředu i vzadu, takže Riviera byla nyní poprvé šestimístná. Dvoumetrová šířka vozu zajišťovala všem cestujícím dostatek pohodlí. Kdo si připlatil, mohl si objednat sedadla Strato s opěrkami, provedení Gran Sport, bezpečnostní pásy na zadních sedadlech nebo rádio. Riviera šla dobře na odbyt, v modelovém roce 1966 se prodalo 45 308 vozů, což byl pro Rivieru nový rekord.

V roce 1967 se pod kapotou Riviery objevil zcela nový vidlicový osmiválec s objemem 7057 cm3 (430 kubických palců), maximálním výkonem 360 k (265 kW) a úctyhodným točivým momentem 644 Nm, který nahradil starý 425 Nailhead. Na přední kola se volitelně montovaly kotoučové brzdy Bendix, ale většina zákazníků zůstávala u hliníkových bubnových brzd. Zvenku se Riviera ’67 lišila jen vodorovnou lištou uprostřed masky chladiče, procházející přes dvířka kryjící světlomety a parkovací světla v rozích karoserie. Zpřísněné bezpečnostní předpisy si vynutily řadu opatření chránících cestující při nehodě. Riviera byla proto vybavena mimo jiné deformovatelným sloupkem řízení, nevyčnívajícími ovládací knoflíky, měkkým obložením kabiny, zámky opěradel předních sedadel a dvouokruhovým brzdovým systémem.

Na větší facelift si musela Riviera počkat až do roku 1968. Pořádně se zvětšily přední a zadní nárazníky, takže do předního mohla být zakomponována parkovací světla i mřížka chladiče se světlomety (foto) a do zadního koncová světla. Hladkým tvarům vozu napomohly stěrače skryté pod kapotou. Riviery měly nyní boční poziční světla, vpředu obdélníková a vzadu kulatá. Uvnitř se objevila přístrojová deska z ostatních velkých modelů Buicku. Prodej dosáhl nového rekordu počtem 49 284 prodaných vozů.

Do zvětšeného předního nárazníku byla zakomponována parkovací světla i maska chladiče s čtveřicí světlometů.

Další ročník Riviery se mohl pochlubit novým zavěšením předních kol a zvenku jen pozměněnou mřížkou chladiče s vodorovnými lištami a vzadu třídílnými koncovými světly. Víc nebylo zapotřebí měnit, neboť prodej opět překonal rekord (52 872 vyrobených vozů). Pro rok 1970 připravili stylisté novou čelní stěnu Riviery s odkrytými dvojitými světlomety a větší svisle mřížkovanou maskou chladiče. Kdo si chtěl připlatit, mohl mít nezakrytá zadní kola (zakrytá byla v standardu) a chromované lišty na bocích. Objem motoru Buick 455 V8 byl zvýšen na 7467 cm3 a výkonem se dotáhl na 370 koní (272 kW). Přestože prodej Riviery ‘70 klesl, byla druhá generace úspěšná. Za pět let se jich prodalo přes 227 tisíc.

Třetí generace (1971–73)

Pod vedením Billa Mitchella byla Riviera pro modelový rok 1971 radikálně přestylizována. Hlavní změna se odehrála na zádi (foto), kterou Jerry Hirshberg (budoucí šéf designu u Nissanu) navrhl ve stylu obráceného lodního trupu (boat-tail). Do zašpičatělé splývající zádi bylo zakomponováno panoramatické zadní okno, rozdělené uprostřed vlasově tenkým sloupkem. Zřejmě byl inspirován zádí legendární Corvetty Sting Ray z roku 1963. Také boční linie Riviery doznala změny díky hlubokému vykrojení dolní hrany bočních oken, sledovaného ostrými hranami na bocích. Při rozvoru 3099 mm narostla délka Riviery na 5522 mm a hmotnost se přiblížila dvěma tunám (1926 kg).

Hlavní změna se odehrála na zádi, kterou Jerry Hirshberg navrhl ve stylu obráceného lodního trupu (boat-tail).

Vyšší hmotnosti by slušel vyšší výkon jediného dodávaného motoru Buick 455 V8. Přísné emisní předpisy EPA ale naopak donutily výrobce snížit kompresní poměr motoru, čímž výrazně poklesl výkon na 255 k (188 kW), verze Gran Sport měla jen o 15 koní víc. Sportovní image Riviery tak dostalo pořádně na frak. Příliš nepomohl ani nový systém kontroly trakce (Max Trac), zabraňující prokluzu kol na kluzkém povrchu. V Rivieře byl také použit nový systém větrání interiéru (Full-Flo) se dvěma velkými žaluziovými otvory ve víku zavazadlového prostoru. Systém ale někdy nasával dešťové kapky a v modelu 1972 se již nepoužíval.

Prodej Riviery třetí generace (ročně kolem 30 tisíc vozů) nasvědčoval tomu, že nejlepší léta už má za sebou. Pro rok 1973 připravil Buick mírně upravenou Rivieru (foto) s délkou prodlouženou na 5674 mm (délka narostla hlavně kvůli velkým “pětimílovým” nárazníkům), méně výraznou “člunovou” zádí a přepracovanou přídí se směrovými a parkovacími světly integrovanými se světlomety. Standardní motor s výkonem 250 koní doplnil “balíček” Stage One zvyšující výkon o 10 koní.

Pro rok 1973 připravil Buick mírně upravenou Rivieru s délkou prodlouženou na 5674 mm (hlavně kvůli velkým \"pětimílovým\" nárazníkům).

Historie Riviery pokračovala dalšími pěti generacemi až do roku 1999, ale ty se už příliš nelišily od ostatních modelů značky Buick. Na přední pohon přešla Riviera až v šesté generaci v roce 1979.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas