Ford Thunderbird (3. část – sedmá až jedenáctá generace)

Módu hranatých karoserií Thunderbirdů vystřídaly v roce 1983 aerodynamičtější modely. Poslední generace se představila v retro stylu.

Móda hranatých přídí Thunderbirdů, nastoupená na začátku sedmdesátých let pokračovala i v sedmé generaci. Naftová krize v roce 1973 ale učinila přítrž trendu zvětšování rozměrů karoserií a objemu motorů, neboť zákazníci si stále více žádali úspornější automobily. V nabídce se od osmé generace začaly objevovat kromě vidlicových osmiválců i menší motory V6 a dokonce i čtyřválce.

7. generace (1977–1979)

V modelovém roce 1977 se Thunderbird představil s kratším rozvorem 2896 mm (114 palců), neboť jeho podvozek vycházel z modelu střední velikosti Fordu Torino a jeho nástupce LTD II. O tom, že to byl krok správným směrem svědčil počet prodaných vozů. Už v prvním roce výroby se stal Thunderbird s počtem kusů 318 tisíc nejprodávanějším vozem v kategorii <i>personal luxury car</i> v USA. Z porovnání venkovních rozměrů sedmé (5474 x 1943 x 1348 mm) a šesté generace Thunderbirdu je patrné, že se délka zkrátila o 240 mm a šířka i výška zůstaly prakticky stejné. Hlavním designovým prvkem Fordu Thunderbird sedmé generace (foto) byl masivní B sloupek střechy s malým okénkem, který byl barevně odlišený od střechy. Odzvonilo tak hardtopům bez středových sloupků, okna dveří však stále zůstávala bez rámů. V nabídce byl i model s odnímatelným horním dílem střechy (T-top).

Ford Thunderbird modelového ročníku 1977 měl kratší rozvor, ale délka stále atakovala hranici 5,5 m.

Podstatné bylo i snížení hmotnosti, dosažené hlavně použitím lehčího motoru V8 typu <i>small-block</i>. Standardním agregátem byl 4,9litrový V8 Windsor s výkonem pouhých 130 k (96 kW), na přání se dodávaly větší osmiválce s objemy 5,8 a 6,6 litru. K oslavě 75. výročí zahájení výroby Fordů se v roce 1978 nabízela speciální verze, nazvaná “Diamond Jubilee Edition,” která byla skoro dvakrát dražší než základní model. V následujícím roce se nabízel podobně vybavený T-bird, nazvaný “Heritage”. Počtem 955 032 vyrobených vozů se stala sedmá generace Fordu Thunderbird druhou nejúspěšnější v celé historii tohoto typu.

8. generace (1980–1982)

“Downsizing” Thunderbirdu pokračoval i v osmé generaci, uvedené v roce 1980. Tentokrát si T-bird vypůjčil kompaktní platformu Fox, která se poprvé objevila o dva roky dříve na modelu Ford Fairmont. Rozvor náprav se zkrátil na 2753 mm a venkovní rozměry na 5090 x 1881 x 1354 mm. Stylisticky byl osmý Thunderbird (foto) posledním s hranatou karoserií. Vpředu měl neforemnou obdélníkovou masku chladiče a zakryté světlomety. Ve verzi Town Landau měl zadní polovinu střechy potaženou vinylem.

Ford Thunderbird osmé generace debutoval v roce 1980. Od svého předchůdce převzal zakryté světlomety.

Základním motorem byl tentokrát málo výkonný 4,2litrový Windsor V8 (117 k/86 kW) z Mustangu. Dostupný byl také 4,9litrový V8, ten měl ale jen 14 koní navíc. Od roku 1981 byl poprvé v historii Thunderbirdu dostupný řadový šestiválec s objemem válců 3273 cm<sup>3</sup> a výkonem 89 k (66 kW). V roce 1982 jej nahradil 3,8litrový motor V6 Essex z amerického Fordu Granada s výkonem 116 k/85 kW. Za tři roky výroby se prodalo 288 638 kusů, tedy jen necelá třetina proti sedmé generaci. Jedním z důvodů byl zastaralý styling, který se v následující generaci od základu změnil.

9. generace (1983–1988)

Éra hranatých karoserií skončila v roce 1983, kdy byl představen Thunderbird deváté generace (foto) s oblejší, aerodynamičtější karoserií evropského stylu, navrženou pod vedením šéfstylisty Jacka Telnacka. Rozvorem (2642 mm) a rozměry (5019 x 1806 x 1351 mm) byl jen o málo menší než předchůdce, neboť vycházel ze stejné platformy Fox.

Éra hranatých karoserií skončila v roce 1983, kdy byl představen Thunderbird deváté generace s aerodynamičtější karoserií evropského stylu.

O pohon zadních kol se staraly motory 3.8 V6 Essex (126 k/93 kW) a 4.9 V8 Windsor (142 k/104 kW) z předešlé generace, tentokrát ale vybavené elektronickým vstřikováním paliva. Poprvé se v Thunderbirdu Turbo Coupe objevil řadový přeplňovaný čtyřválec s rozvodem OHC, objemem 2301 cm<sup>3</sup> a maximálním výkonem 147 k (108 kW), později zvýšeným až na 190 koní. Doplňovala jej pětistupňová manuální převodovka. Pro modelový rok 1987 prošel Thunderbird výrazným faceliftem. Ten se dotkl hlavně přídě, která už neměla klasickou mřížku chladiče a  obdélníkové světlomety tvořily jeden celek se směrovkami.

10. generace (1989–1997)

Desátá generace Thunderbirdu měla premiéru v prosinci 1988 a znamenala návrat ke sportovnějším tvarům. Nový Thunderbird vycházel z Fordovy platformy MN12 (Mid-Size North American Project 12), společné i pro sesterský typ Mercury Cougar. Podvozek s rozvorem 2870 mm měl nezávislé zavěšení všech kol, zajišťující dobré jízdní vlastnosti. Základními rysy dvoudveřové karoserie (foto) s rozměry 5047 x 1847 x 1338 mm byly hladké tvary s nízkou přídí a krátkou zádí.

Základními rysy dvoudveřové karoserie T-birdu číslo 10 byly uhlazené tvary s nízkou přídí a krátkou zádí.

Poprvé v historii Thunderbirdů se nenabízel motor V8, nýbrž jen dvě verze vidlicového šestiválce Essex s objemem 3,8 l a rozvodem OHV. Standardní motor s atmosférickým plněním dával 142 k (105 kW), do špičkového modelu Super Coupe (SC) se montoval přeplňovaný šestiválec s výkonem 213 k (157 kW). V roce 1991 se znovu vrátil pětilitrový motor V8, který byl v roce 1994 nahrazen novým motorem Modular 4.6 V8. Zároveň prošel Thunderbird faceliftem se zvětšeným otvorem v přídi. V roce 1997 se Ford rozhodl ukončit výrobu Thunderbirdů a 4. září sjel z montážní linky v Lorainu (Ohio) poslední T-bird desáté generace s rekordním pořadovým číslem 961 624.

Thunderbirdy desáté generace s aerodynamicky čistou karoserií se v období 1981–1997 úspěšně prosazovaly v závodech NASCAR. Upravené vozy dosahovaly rychlosti přes 320 km/h. Největšího úspěchu dosáhl Bill Elliott v roce 1988, kdy vyhrál celý šampionát NASCAR Winston Cup Season.

11. generace (2002–2005)

Po krátké přestávce se v lednu 1999 objevila na detroitském autosalonu koncepční studie nového Thunderbirdu, která se stala moderní interpretací klasické první generace. Byly postaveny tři prototypy: červený byl vystaven v Ženevě, černý ve Frankfurtu a žlutý se střechou hardtop v kansaské Wichitě. Sériový Thunderbird jedenácté generace (foto) v retro stylu se začal vyrábět v roce 2002 s karoserií, která se lišila od studií jen v detailech. Dvousedadlový roadster s pohonem zadních kol se opět dodával s odnímací pevnou střechu hardtop a nechybělo ani typické kruhové okénko v bočních sloupcích.

Sériový Thunderbird jedenácté generace se začal vyrábět v roce 2002 s karoserií prakticky totožnou s konceptem.

Jedenáctá generace Thunderbirdu se vyráběla ve Fordově továrně v michiganském Wixomu a jejím základem byla platforma DEW98, sdílená s modely Lincoln LS a Jaguar S-Type. Jediným nabízeným motorem byl 3,9litrový V8 typu AJ-30, navržený firmou Jaguar, která byla od roku 1989 součástí koncernu Ford. Motor s rozvodem DOHC měl výkon 255 k (188 kW). V roce 2003 byl motor AJ-30 nahrazen výkonnějším AJ-35 s variabilním časováním ventilů (VVT) a výkonem 280 k (206 kW).

V prvním roce výroby dosáhl prodej slušného počtu přes 31 tisíc vozů, pak však postupně klesal až na 9220 vozů v roce 2005. Vedení koncernu Ford se proto rozhodlo ukončit výrobu thunderbirdů a jedenáctá generace s celkovým počtem 67 517 vyrobených vozů se stala bez náhrady poslední.

Ford Thunderbird se vyráběl s malou přestávkou celých padesát let a tím se může pochlubit jen málo vozů automobilové historie.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas