Bugatti 54 (1931-1934) - Smrt rychlých aristokratů

Bugatti 54 je možná trochu pozapomenutým závodním vozem z Molsheimu. Je pravda, že se příliš nepovedl a spíše než úspěchy proslul hlavně dvěma smrtelnými nehodami.

Přelom dvacátých a třicátých let minulého věku je považován za soumrak Grand Prix. Velké automobilky odstoupily a většina závodů se jezdila podle tzv volné formule (Formula Libre). Evropské scéně dominovaly hlavně vozy Bugatti. V Molsheimu připravili pro tuto kategorii v roce 1931 nový typ 54. Byl velmi rychlý, ale také hodně těžký a nesnadno ovladatelný. Vzniklo pouhých deset kompletních aut a další dva nikdy neokarosované podvozky, které jsou údajně v USA.

Nejvýkonnější

Type 54 měl pod přední kapotou podélně umístěný řadový osmiválec s vrtáním 86 a zdvihem 107 mm, tedy objemu 4972 cm3, který měl základ v cestovním typu 50. Ten díky kompresoru Roots dával největší výkon na hranici tehdy obdivuhodných 221 kW (300 k) při 4.000 otáčkách. Pokud byl ovšem v nádrži metanol, zvedl se až na 331 kW (450 k). Nic výkonnějšího do té doby v Molsheimu nevzniklo. Blok motoru byl vyroben ze šedé litiny, dva ventily na válec představovaly klasiku, stejně jako dvojice vaček v taktéž litinové hlavě, tedy rozvod OHC. Palivo dodávaly rovněž dva karburátory Zenith. Točivý moment přenášela dozadu přes suchou vícelamelovou spojku uprostřed uložená třístupňová mechanická převodovka, která byla zkonstruována speciálně pro tento model a měla patřičně zesílené komponenty. Netvořila tedy jeden blok s motorem.

Stanislas Czaykowski ve své Bugatti 54 s číslem podvozku 54209. Zahynul na Monze v roce 1933.

Základ podvozku s rozvorem 2750 mm a rozchodem všech kol 1350 mm tvořil klasický žebřinový ocelový rám, původem z experimentálního dvoumotorového typu 45. Přední náprava byla odpružena půleliptickými, zadní typickými otočenými čtvrteliptickými pery, nechyběly třecí tlumiče. Brzdy byly pochopitelně bubnové, byť obrovské, ovládaly je lanovody. Tradiční osmipaprsková litá kola Bugatti zavedl už u legendárního typu 35 v roce 1924. Coby stavební materiál na karoserii posloužil hliník.

Velká jména

Čtyřiapadesátka byla schopna dosáhnout rychlosti určitě alespoň 200 km/h, ale údajně jela i přes 240 km/h. Debutovala na Monze 1931, za volanty seděli Achille Varzi a Louis Chiron. První prototyp vznikl během pouhých třinácti dní! Oba tovární piloti měli problémy s pneumatikami, ale Varzi dojel nakonec na stupních vítězů, třetí. S těmito vozy závodili i jiní: například Francouzi Marcel Lehoux, Albert Divo a Jean-Pierre Wimille, Britové Kaye Don, Francis Howe. Henry Birkin, vítěz první GP Monaka 1929 William Grover-Williams a hrabě Stanislas Czaykowski. Třeba Howe byl lordem, Birkin dostal titul sira, také dosud nevzpomenutý Němec Heinrich-Joachim von Morgen měl modrou krev, ale pro Čechy je důležitý jiný šlechtic za volantem.

Lobkowiczův poslední závod

První vyrobený exemplář s číslem podvozku 54201 ze září 1931, se kterým jezdil Achille Varzi, si totiž koupil Jiří Kristián Lobkowicz, ač jej od tohoto činu zrazoval sám československý zástupce značky ing. Valda Gut. Lobkowicz se s ním přihlásil na Avusrennen. Na berlínské dráze ovšem 22. května 1932 nalezl smrt. Havaroval hned v prvním kole, kdy při pokusu po předjetí pomalejšího soupeře vyletěl ze zatáčky a narazil na betonové hrazení. Jeho vůz se dostal do protisměru (Avus byl okruhem, který využíval novou dálnici), kde se několikrát převrhl a rychlý šlechtic zůstal pod ním bez známek života…

Na první pohled se Bugatti Type 51 od slavnějších typů 35 a 51 nelišila.

A teď trochu mystična. Jeho smrt předpověděl známý jasnovidec Erik Jan Hanussen, který před závodem při schůzce všech účastníků řekl, že mezi nimi sedí dva jezdci: vítěz i ten, pro kterého bude Avusrennen 1932 tím posledním. Na kartičky napsal dvě jména, která piloti poznali až po klání: Manfred von Brauchitsch a Jiří Kristián Lobkowicz. Nemýlil se… Jiná legenda vypráví o tom, že při havárii se zastavily stopky Lobkowiczova přítele Zdeňka Pohla, který mu měřil časy na kolo. Vůz poté sám koupil,opravil a závodil s ním. V roce 1936 jej ovšem u Oldřicha Uhlíka nechal překarosovat na roadster vlastenecky pojmenovaný „Praha“.

Na prodej

V sedmdesátých letech minulého století byl jeho majitelem Peter Hampton, který Uhlíkovy „šaty“ vyměnil zpět za původní „oblek“ pro Grand Prix od specialisty Roda Jolleyho. V roce 1991, po Hamptonově smrti, měnila bugattka majitele v aukci, pravděpodobným vlastníkem se stal pan Kogan z Monaka. Ten ji prodal tomu současnému, nejmenovanému nizozemskému milovníkovi klasických Bugatti a také poválečných Lotusů. Zatím poslední majitel ji nechal uvést zpět do původního stavu, ve kterém s ní Varzi debutoval ve zmíněné GP Itálie 1931.

Unikátní automobil bude nabídnut v aukci síně Bonhams v Paříži. A přibližná cena? 2,5 až 3,5 milionu eur, tedy 64-89,6 milionů korun. Uhlíkův roadster se také dochoval, byť na šasi typu 55 kdesi za Atlantikem. Ale „převlékání“ není u předválečných bugattek ničím neobvyklým, vždyť i vůz s číslem podvozku 54205 má dnes karoserii roadster od lorda Bacheliera a najdete jej v nizozemské Louwman Collection. Jiný roadster odpočívá v kalifornském Oxnardu v muzeu, které založil Peter W. Mullin.

Výrobce vdov

Mimochodem, Lobkowicz nebyl jedinou obětí, která ztratila svůj život za volantem Type 54. Tragickou Gran Premio di Monza 1933, kde zahynuli tovární jezdci Giuseppe Campari (Alfa Romeo) a Mario-Umberto Borzacchini (Maserati), nepřežil ani Stanislas Czaykowski, který používal vůz výrobního čísla 54209. Ten se v něm po nárazu v Curva Sud převrátil, udeřil se do hlavy o skrytý kámen ležící v trávě a zůstal pod ním, Auto vzplálo a nebohý hrabě v něm nakonec uhořel. Type 35 tak dostál své anglické přezdívce „widow-maker“, tedy „výrobce vdov“.

Bugatti 54 na dobové fotografii.

Nebyl ale zcela neúspěšný. Jean-Pierre Wimille byl nejrychlejší v závodě do vrchu La Turbie 1932, Marcel Lehoux se radoval stejný rok ve Velké ceně marocké Casablanky, Achille Varzi vyhrál Avusrennen 1933 před Czaykowskim, William Grover-Williams triumfoval v Grand Prix de la Baule. Superrychlý francouzský (ale s polskými kořeny a v Haagu narozený) šlechtic Czaykowski stačil ještě před svým tragickým skonem zvítězit v British Empire Trophy na autodromu Brooklands, za ním dojel opět Kaye Don na stejném voze.

V roce 1934, kdy vstoupila v platnost nová, tzv. váhová formule, která předepisovala maximální hmotnost 750 kg, pokračovaly Type 54 v závodech volné formule. Jeden exemplář jezdil ještě začátkem padesátých let v USA.

Aleš Sleeper Dragoun