Delahaye 135 – pařížská móda (1. část, před válkou)

Od roku 1935 vyráběla francouzská značka Delahaye sportovní šestiválcové vozy typu 135, oblékané předními francouzskými karosáři.

Umění italských návrhářů karoserií je dostatečně známé a obdivované. Čestné místo v historii automobilového designu ale bezesporu patří také francouzským designérům, zejména z období před druhou světovou válkou a krátce po ní. Jedním z neznámějších francouzských výrobců sportovních automobilů, který často dával svoje podvozky k dispozici těmto karosářům, byl Delahaye. Nahlédněme krátce do historie této značky a jejího nejrozšířenějšího modelu 135.

Začátky

Francouzskou automobilovou značku Delahaye založil v roce 1894 v Tours Emile Delahaye (1843–1905). Jeho první vozy měly jednoválcové nebo dvouválcové motory a řemenový pohon. Delahaye se hned od začátku zapojoval se svými vozy (někdy i osobně) do automobilového závodění. V roce 1898 přemístil výrobu do Paříže (jeden z jeho zákazníků Georges Morane zde zdědil továrnu) a o tři roky později odešel na odpočinek.

Vozy Delahaye se vyráběly dál, v roce 1902 debutoval dvouválcový typ 10B s řetězovým pohonem. První čtyřválec se objevil o rok později v typu 13B a pokračování našel v typech 16 a 21. V roce 1911 přišel Delahaye s motorem V6 a během první světové války vyráběl hlavně nákladní automobily. V letech 1927–33 stavěl Delahaye ve spolupráci s firmou Chenard & Walker robustní vozy střední třídy.

Rok 1933 byl v historii značky přelomový. Delahaye převzal výrobce aut Chaigneau-Brasier a hlava rodinného podniku, Madame Léon Desmaraisová, jej nasměrovala k výrobě prestižních sportovních vozů a aktivní účasti na motoristických závodech. Na pařížském autosalonu v roce 1933 představil Delahaye typ 138 Superluxe s nezávislým zavěšením předních kol. Jeho pohon zajišťoval nový robustní 3,2litrový řadový šestiválec Type 103. Superluxe doplňoval menší typ s dvoulitrovým čtyřválcem a sportovní verze 18 Sport. Výroba užitkových vozidel byla zachována, včetně známých hasičských vozů a autobusů. Dalším důležitým krokem bylo převzetí automobilky Delage v roce 1935.

Sportovní úspěchy

V době vrcholící světové hospodářské krize bylo v továrně Delahaye založeno malé závodní oddělení vedené Amedée Varetem. Pomáhali mu konstruktéři Jean François a neúnavný Charles Weiffenbach, zvaný “Monsieur Charles.” V květnu 1933 se dva vozy 126M (předchůdci 138 Superluxe) a dva 28místné autobusy zúčastnily automobilové Tour de France a získaly čtyři zlaté medaile za ujetých 5000 km, překonaných bez závad. Zajímavé je, že ve vozech i autobusech byl použit stejný motor Type 103.

V létě 1933 dosáhl Albert Perrot s vozem Delahaye Type 138 Superluxe na dráze v Monthléry v jízdě dlouhé 500 km rychlosti přes 158 km/h. V následujícím roce překonaly v Montlhéry speciálně upravené aerodynamické vozy Delahaye 138 Monoplace čtyři světové rychlostní rekordy a jedenáct mezinárodních rekordů. V říjnu 1934 měly na pařížském autosalonu premiéru sportovní modely s šestiválcovým motorem 3227 cm3 a rozvorem 2860 mm, nazvané 138 Sport (výkon 95 k) a 138 Coupe des Alpes (145 k se třemi karburátory). Od srpna 1935 byly oba tyto vozy uváděny v ceníku Delahaye pod názvy Type 135 Sport a Type 135 Coupe des Alpes (foto). Jednalo se v podstatě (stejně jako u modelu 135 Competition se silnějším motorem 3557 cm3/120 k) o typ 138. Tyto vozy byly jakýmsi přechodem mezi starší řadou 138 a novou 135, představenou na pařížském autosalonu v říjnu 1935.

Po úspěchu ve francouzské Alpské rallye (vyhrál ji Albert Perrot) se typu Delahaye 135 začalo říkat \"Coupe des Alpes.\"

Velkými příznivci sportovních vozů Delahaye byli manželé Lucy a Laury O’Riley Schellovi, američtí milionáři irského původu, kteří nejen s vozy Delahaye závodili (byli například třetí na Rallye Monte Carlo 1935 a o rok později druzí), ale podporovali značku i finančně.

Nastupuje Type 135

Nejvíce se o skvělý zvuk značky Delahaye zasloužil slavný Type 135 (a všechny od něj odvozené verze). Sportovní vůz navržený mladým inženýrem Jeanem Françoisem se vyráběl od roku 1935 a po válce až do roku 1954. Podle nejnovější pařížské módy je “oblékaly” přední francouzští karosáři.

Po úspěchu ve francouzské Alpské rallye (vyhrál ji Albert Perrot) se typu Delahaye 135 začalo říkat “Coupe des Alpes” (i když se často jednalo o roadster) nebo “Cabriolet des Alpes.” Poháněl jej řadový šestiválec s rozvodem OHC, čtyřmi ložisky klikového hřídele a objemem válců 3227 cm3, odvozený od motoru používaného v nákladních vozech a autobusech značky Delahaye. Se dvěma karburátory dával maximální výkon 95 k (71 kW) a se třemi karburátory Solex 110 k (82 kW). S tímto silnějším motorem se dal Delahaye 135 rozjet až na 148 km/h.

Rámový podvozek Delahaye 135 měl nezávislé zavěšení předních kol, zadní tuhou nápravu a odpružení listovými péry. Bubnové brzdy Bendix byly ovládané lanky. Standardem byla 17palcová kola s drátovými výplety. Z převodovek si mohli zákazníci vybrat mezi čtyřstupňovou částečně synchronizovanou manuální nebo poloautomatickou Cotal s možností předvolby dalšího stupně řadicí pákou a jeho zařazení nožním pedálem bez nutnosti použít spojku.

135M a 135MS

Do roku 1936 vstoupil Delahaye s modelem 135M, který disponoval větším objemem šestiválce (3557 cm3) a výkony 90, 105 a 115 k, odstupňovanými podle počtu použitých karburátorů (1 až 3). Stejné motory se používaly i u většího typu 148 s rozvorem prodlouženým na 3150 nebo 3350 mm (sedmimístná verze). Typ 134N zase používal čtyřválec 2150 cm3, vzniklý ze šestiválce ubráním dvou válců. Typ 135M se vyráběl i po válce (souběžně s typem 235) až do roku 1954.

Krátce po typu 135M začal Delahaye nabízet ještě výkonnější sportovní verzi 135MS s motorem (foto) o výkonu 120 až 145 koní a v závodním provedení dokonce přes 160 koní. Delahaye 135MS měl standardně rozvor náprav 2950 mm, závodní modely se stavěly na zkráceném podvozku s rozvorem 2700 mm.

Řadový šestiválec Delahaye se třemi karburátory a objemem válců 3557 cm<sup>3</sup>.

Delahaye v Le Mans a Monte Carlu

Druhá polovina třicátých let byla ve znamení velkých sportovních úspěchů typu Delahaye 135. Tento model nebyl nijak mimořádně výkonný a rychlý, vynikal ale spolehlivostí a robustností stavby. Uplatnil se proto skvěle v soutěžích a vytrvalostních závodech. Úspěšnou sérii v 24 hodinovém závodu v Le Mans zahájil už v roce 1935 pátým místem. O dva roky později (ročník 1936 byl zrušen) se vozy 135CS umístily na druhém a třetím místě za Bugatti 57G Tank. Vítězství v Le Mans se Delahaye 135 dočkal v ročníku 1938. Francouzská posádka Eugene Chaboud a Jean Trémoulet vyhrála na voze Delahaye 135CS průměrnou rychlostí přes 132 km/h. Další dva vozy Delahaye skončily na druhém a čtvrtém místě. V Le Mans se Delahaye objevil ještě v roce 1939, kde dvojice vozů 135MS získala šesté a osmé místo.

O úspěších manželů Schellových s vozy Delahaye na Rallye Monte Carlo jsme se již zmínili. Kýženého vítězství se ale Delahaye dočkal až v roce 1937 díky dvojici francouzských jezdců René Le Bègue a Julio Quinlin. Sportovní úspěchy a patriotismus Francouzů přinesly značce Delahaye více zákazníků. Nabídka speciálních karoserií od předních francouzských karosářů byla proto neobyčejně pestrá. Jejich výčet je dlouhý (Figoni & Falaschi, Henri Chapron, Letourner & Marchand, Langenthal, de Villar, Guilloré, Marcel Pourtout, Frères Dubois, Sautchik, Franay a Antem) a seznam doplňuje ještě švýcarský Graber. Na některé jejich výtvory se můžete podívat ve fotogalerii a dva nejznámější pařížské karosáře si připomeneme podrobněji.

Figoni & Falaschi

Giuseppe Figoni se narodil v roce 1894 v italské Piacenze, ale už v dětství se s rodinou přestěhoval do Paříže. Vyučil se v továrně na železniční vagony a po první světové válce si na předměstí Paříže v Boulogne-sur-Seine otevřel vlastní opravnu aut. Specializoval se na úpravy a stavbu karoserií sportovních vozů a kvalitou odvedené práce si brzy získal vynikající pověst. Zakázky se jen hrnuly a v polovině dvacátých let stavěl karoserie na podvozky francouzských značek Delahaye, Delage, Bugatti, Renault a Panhard.

V roce 1935 se Figoni spojil s podnikatelem Ovidiem Falaschim a společně založili firmu Figoni & Falaschi. Figoni se staral o design a výrobu, Falaschi měl na starosti finance. Figoniho fascinovala letadla a proto u svých karoserií prosazoval aerodynamické tvary. Jeho kreace vyvolávaly dojem pohybu, i když stály na místě. Při výrobě karoserií používal dřevěný rám, na který se ručně formovaly plechové panely. Byl také průkopníkem metalických nitrolaků a jeho karoserie měly často dva nebo i tři barevné odstíny.

Figoni & Falaschi Carrossiers se v roce 1936 prezentovali roadsterem Delahaye 135 (foto) s širokými kapkovými blatníky a zcela zakrytými koly, který se stal senzací pařížského autosalonu. Charakteristickým rysem designu karoserií Figoni & Falaschi bylo velké množství chromovaných ozdob a tenké trubkové nárazníky.

Figoni & Falaschi se v roce 1936 prezentoval roadsterem Delahaye 135 s širokými kapkovými blatníky a zcela zakrytými koly.

Chapron

Henri Chapron (1886–1978) byl prominentní francouzský návrhář a výrobce automobilových karoserií. Svůj ateliér vybudoval v roce 1919 na předměstí Paříže v Levallois-Perret. Před druhou světovou válkou se proslavil návrhy a výrobou speciálních karoserií pro francouzské luxusní automobily Talbot, Delage a Delahaye. Pro posledně jmenovanou značku vytvořil v roce 1936 na podvozku typu 135 otevřený dvoudveřový vůz nazvaný Cabriolet des Alpes (foto) a o dva roky později další pohledný kabriolet na podvozku Delahaye 135MS. Jeho zdrženlivý a uměřený styl byl velmi oceňován.

Delahaye 135 \"Cabriolet des Alpes\" ročník 1936 s karoserií Chapron vynikalo uměřenými tvary.

Po skončení druhé světové války se zaměřil především na úpravy slavného modelu Citroën DS. Známé jsou především jeho přestavby na kabriolety, známé jako “Decapotable”. Pro prezidenta Charlese de Gaulla postavil Chapron dva speciály DS. Na bázi modelu Citroën SM vytvořil několik kabrioletů Mylord, čtyřdveřové sedany Opera a pro Georgese Pompidoua čtyřdveřové kabriolety SM. Po smrti Henriho Chaprona vedla firmu do roku 1985 jeho manželka.

O poválečných osudech typu Delahaye 135 a dalších tvůrcích jeho karoserií si povíme v druhé části tohoto článku.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas