Ferrari 340/375 MM Berlinetta Competizione (1953) - Z Mille Miglia do Le Mans

Ferrari se pokusilo v Le Mans 1953 konkurovat Jaguaru a Lancii. Nepovedlo se. Pininfarinova kupé 340/375 MM však mají zajímavé osudy.

Na základě roadsteru Ferrari 340 MM vznikla v roce 1953 u Pininfariny tři kupé. Jaký je význam jejich označení: číslo představuje zaokrouhlený objem jednoho válce, poslední dvě písmena značí slavný italský závod Mille Miglia. Historie trojice půvabných aut je poměrně pohnutá, dvěma z nich se podařilo přežít až do dnešních dnů. V životopisech však prakticky chybí bílá místa – a to je obzvláště u závodních aut velmi ojedinělé. I u těch, kterým se zas až tolik nedařilo. Stejně jako otevřené barchetty, i uzavřené berlinetty (zůstaňme u libozvučných italských názvů) byly určeny pouze pro vytrvalostní bitvy na okruzích.

Ušlechtilý koník

Slavná karosárna odvodila vzhled kupé 340 MM od slabšího 250 MM. Podvozek s rozvorem 2500 mm vycházel z otevřeného 340 MM. Dvě šasi 0320AM a 0322AM byly původně vybaveny vidlicovým dvanáctiválcem 4,1 l, třetí výrobního čísla 0318AM dostalo větší o objemu takřka 4,5 l. Jeho konstruktérem byl veleslavný Aurelio Lampredi, technický strůjce prvních úspěchů vzpínajícího se koníka. Ten motor odvodil z monopostu F1 typu 375, který už byl tehdy postaven „mimo zákon“ a mohl jezdit jen závody volné formule, případně americký seriál USAC včetně 500 mil Indianapolis. Proto i ono lomítko v označení.

Ferrari 340/375 MM Berlinetta Competizione 0320AM (1953).

Motor Tipo 102 měl válce sevřené v úhlu 60 stupňů a byl umístěn pochopitelně vpředu podélně. Díky vrtání 80 a zdvihu 74,5 mm disponoval přesným objemem 4494 cm3, měl jediný vačkový hřídel v hlavě a dvouventilovou techniku. Díky kompresnímu poměru 9,0:1 a trojici karburátorů Weber 40 IF 4/C dával největší výkon 254 kW (345 k) při 7000 otáčkách, byť postrádal mechanické přeplňovaní. U Ferrari se spoléhali na staré dobré atmosférické plnění. Základ podvozku tvořil klasický trubkový rám. Vpředu měla kupé dvojité lichoběžníkové závěsy a příčné listové pero, zadní poháněná náprava byla odpružena půleliptickými pery a nechyběly na ní ani dvojité tlumiče. Hřebenové řízení bylo velmi přesné, převodovka ještě čtyřstupňová a brzdy na všech kolech bubnové. Kola byla od sebe vzdálená 1325, respektive 1320 mm. Jako stavební materiál na karoserii posloužil hliník, kupé vážila jen 900 kg.

Diskvalifikace

Automobil s číslem podvozku 0320AM se zúčastnil závodu 24 hodin Le Mans 1953, který se konal od 13. do 14. června 1953. Jaguary C-Type však všechny rozdrtily rozdílem třídy, ani konkurence od Lancie, která nasadila typ D20 s kompresorem, nevydržela. Vůz se startovním číslem 14 rozjížděl Mike Hawthorn. Po dvanácti kolech zajel z druhé pozice do boxů, ale doplňovala se i brzdová kapalina, protože potřeboval ovzdušnit brzdy. A problém byl na světě, neboť to pravidla tehdy až do 28. kola nepovolovala, mohlo se tankovat jen palivo, žádná jiná provozní tekutina. Komisaři se tak rozhodli Hawthornovi vyvěsit černou vlajku, takže se jeho partner Farina ani nesvezl. Protest Ferrari pomohl aspoň tak, že tento přežitek byl pro následující rok v Le Mans zrušen, ale diskvalifikace zůstala platná.

Nejúspěšnějším vozem z Maranella se tak v popisovaném ročníku stal 0322AM s Paolem a Gianninem Marzottovými, který dorazil do cíle za třemi Jaguary a jedním Cunninghamem C5-R jako pátý. Oba italští bratři však ujeli o 10 kol méně než vítězní Tony Rolt a Duncan Hamilton s britskou kočkou. Třetí auto 0318AM s Albertem Ascarim a Luigim Villoresim mimochodem odpadlo pro poruchu spojky.

Volant byl vpravo, což je u sportovních vozů určených pro závody obvyklé i dnes.

V červenci 1953 prošel 0320AM řadou vylepšení, zejména aerodynamického rázu. Prodloužení nosu a zakrytování předních světlometů si vynutili sami jezdci, ty zlepšily přítlak ve vysokých rychlostech. Křídla se tehdy ještě nenosila. Dalšími modifikacemi prošla rovněž záď a boky, piloti si navíc stěžovali, že je soupeři v nočních hodinách oslňují. Pod kapotu se ještě dostal zmíněný výkonnější dvanáctiválec se 4,5 l s kódem 70M. Dalším startem byla čtyřiadvacetihodinovka ve Spa 25. července 1953, ale zde vůz odpadl pro mechanickou závadu zadní nápravy, tehdy jej řídili Ascari s Villoresim. Farina s Hawthornem pilotovali pro změnu 0322AM – a vyhráli! 15. srpna se rudý bolid s podvozkem „o dvě čísla menším“ konečně také dočkal prvního triumfu v Pescaře, tamní závod se jel na dvanáct hodin a Mika Hawthorna doplnil v posádce jiný muž: Umberto Maglioli. O něm ještě bude řeč. 9. října téhož roku se však konkrétní exemplář stěhoval do Říma k novému majiteli: tím byl Tullio Pacini.

La Carrera

V listopadu 1953 se však objevil na startu slavného závodu Carrera Panamericana pod hlavičkou týmu Scuderia della Guastalla Franca Cornachii. Tato stáj byla sice soukromá, ale Enzo Ferrari se chtěl konečně protlačit na severoamerický trh – a tak zde byla určitá tovární podpora. Do vražedného klání bylo nasazeno celkem pět Ferrari 375 MM. Berlinettu 0320AM řídil zpočátku Mario Ricci, ale v páté etapě havaroval týmový kolega Maglioli se spolujezdcem Pierem Cassanim na otevřeném 375 MM výrobního čísla 0358AM.

Přišli konkrétně o zadní kolo. Z incidentu však vyvázli bez škrábnutí, takže Ricciho za volantem jeho vozu mohl Maglioli nahradit, pravidla to povolovala. Ferrari potřebovalo body do MS značek a Umberto byl určitě ostřílenějším a rychlejším závodníkem. Dokázal vůz v poslední etapě protlačit na šestou příčku z osmé a získal veledůležitý bodík, díky kterému historicky první titul putoval do Maranella. Kolega Guido Mancini s 0322AM byl v celkovém pořadí ještě o dvě místa výše. Poslední etapu dlouhou necelých 357 km zajel Maglioli fantastickým průměrem 220,8 km/h. Připomeňme, že Carrera Panamericana se podobně jako italských Tisíc mil jezdila za běžného provozu a posádku doplňovali mechanici. S Mancinim jel Fabrizio Serena di Lapigio, s Riccim a posléze Magliolim pak Forese Salviati. Jména prakticky neznámá, ale zmínku si určitě zaslouží, Sezónu 1953 zakončilo auto dalším triumfem na okruhu v exotickém Guadeloupe a za jeho volantem seděl znovu Umberto Maglioli.

Do Států

0320AM koupil v roce 1954 americký importér Ferrari (a bývalý závodník) Luigi Chinetti a stěhovalo se tedy do USA. Šlo z ruky do ruky, nejdříve byl jeho majitelem Newyorčan Walter Luftman, v roce 1955 se však přemístilo do Denveru ve státě Colorado s Markovi a Louise Schellenbergovým. Nevyhnula se mu lehká havárie, přední část zůstala nedotčená, ale nabouraný zadek přetvořil Charli Lyon ve stylu původního provedení od Pininfariny. O tři roky později jej koupili Richard F. Merritt a William Rhodes, ale ti jej záhy prodali Williamu de Creeftovi z kalifornské Santa Barbary. Ten jej vlastnil a užíval si jeho síly a rychlosti po celých dvanáct let, poté se dalším majitelem vzácného kousku stal Gene Curtis.

Pod kapotou se nacházel vidlicový dvanáctiválec 4,1 l.

V roce 1974 se už unavený vůz podrobil první renovaci u Steva Griswolda v Berkeley (Kalifornie), práce si však vyžádaly celá dvě léta! Poté se vrátil do Colorada, koupil jej Robert Sutherland. Ten s ním prováděl to, co se na sportovní ferrari určené pro získávání vavřínů sluší a patří: jezdil závody, byť už ve veteránské kategorii. Od Monterey Historic Races v Laguna Seca přes Watkins Glen až po Mille Miglia 1989, tehdy se také auto po dlouhé době podívalo do rodné země. Nechybělo ani na několika ročnících Soutěže elegance (Concours d’Elegance) v Pebble Beach, kde získalo ocenění ve své kategorii.

Sutherland se jej rozhodl v březnu 1993 po devatenácti letech prodat Jerome Sullivanovi z Wisconsinu. Tomu jej zrenovoval slavný specialista Wayne Obry, ale po dalších šesti letech se vůz vrátil konečně do Evropy, konkrétně do Anglie. Sir Anthony Bamford jej vystavil například na Louis Vuitton Concours d’Elegance 2000, unikát se tehdy dostal také na titulní stránku prosincového čísla britského časopisu Classic & Sports Cars. V červenci 2006 však Bamford auto nabídl přes síň RM Auctions, nový kupec tentokrát zůstal v anonymitě. V srpnu téhož roku se číslo 0320AM začalo vracet do původního vzhledu – byly rozšířeny zadní blatníky a vstupy vzduchu a z přídě odstraněny kryty světlometů. Zbarvení také v současnosti odpovídá tomu, v jakém absolvovalo zmíněných 24 hodin Le Mans 1953, ještě v Goodwoodu 2010 však neslo reklamy Cartiere Ricci. Mimochodem, Festivalu rychlosti se zúčastnilo několikrát.

25. května 2013 byl rudý šperk na čtyřech kolech znovu vydražen u RM Auctions ve Villa Erba za 9,856 milionu eur. I když v dobách aktivní kariéry nedosáhl výraznějších úspěchů, přece jen za jeho volantem seděla taková esa, jakými byli Nino Farina a Mike Hawthorn, oba shodou okolností mistři světa F1, nebo dnes trochu (a neprávem!) pozapomenutý Umberto Maglioli. Oproti druhému a mezinárodně úspěšnějšímu exempláři 375 MM 0322AM, které měnil majitele na jaře 2007 za „pouhých“ 4,3 milionu eur, je to značný rozdíl…

Pohnuté osudy dvojčete

Historie druhého popisovaného kusu je neméně zvláštní. Jeho úspěchy jsme vzpomněli výše, po čtyřiadvacetihodinovce na Circuit de la Sarthe 1953 se také dočkal většího dvanáctiválce 4,5 l místo originálního 4,1 l. Pak přišlo vzpomínané zlato ve Spa a vcelku úspěšná jihoamerická anabáze, rovněž v Ricciho barvách. Po ní jej prodal, no kdo jiný než Luigi Chinetti Martymu Christensenovi. I druhý vůz tak zamířil do USA. Christensen se v závodech střídal s Dickem Irishem. V roce 1956 klenot daroval Univerzitě ve Wisconsinu. Dnes je skutečnou vzácností, v závěru šedesátých let se však nacházel v dezolátním stavu a vidlicové dvanáctiválce Ferrari vystřídal americký motor V8. Taková bastardizace, nad kterou zůstává Evropanovi rozum stát, však nebyla v USA ničím neobvyklým ani v případě vzpínajících se koníků.

Ferrari 340/375 MM Berlinetta Competizione 0320AM (1953).

Majitelé se opět měnili jako klienti lehkých děv, na začátku let osmdesátých se jím stal Švýcar Albert Obrist, který nechal berlinettu MM zrestaurovat u Fantuzziho včetně návratu agregátu V12 z Maranella do útrob. Celou sbírku po jeho smrti koupil jistý Bernie Ecclestone, podvozek 0322AM se však znovu objevil v USA, když v roce 1998 přešel do vlastnictví Jona a Mary Shirleyových. Další renovaci provedl Butch Dennison a ta se náramně povedla. Rudé ferrari si odnášelo ocenění z Pebble Beach (Best Of Show) i Cavallino Classic a putovalo po dalších výstavách v USA. Před šesti lety jej Shirleyovi nabídli v dražbě RM Auctions Leggenda e Passione v samotné jámě lvové: Maranellu. Od té doby je v Argentině. Třetí šasi 0318AM dodnes bohužel nepřežilo.

Foto Ferrari 340/375 MM Berlinetta Competizione 0320AM: Tim Scott a Hardy Mutschler pro RM Auctions

Aleš Sleeper Dragoun