Citroën 2CV Sahara (1957-1971) – Kachna na druhou

Citroën 2CV je jedním z nejslavnějších aut historie, znají ho snad všude na světě. Unikátní verzí byla Sahara s pohonem všech kol díky dvěma motorům.

Legendární jednoduchá, ale na svou dobu bezpečná lidovka se sériově vyráběla v letech 1948-1990, první prototypy vznikly už před válkou. Citroëny TPV (Toute Petite Voiture – velmi malé vozidlo) představovaly to nejlevnější, co mohlo na čtyřech kolech tenkrát vzniknout. Veledílo, které stvořili konstruktér André Lefebvre a designér (pardon, vystudovaný sochař, tedy umělec!) Flaminio Bertoni, vstoupilo do dějin. Na svět mu pomohl i tehdejší šéf Citroënu Pierre-Jules Boulanger.

Dle zadání měla pozdější sériová 2CV francouzskému zemědělci klidně nahradit například osla a „převézt plato vajec na zadním sedadle po poli rychlostí 60 km/h bez toho, aby se jediné rozbilo.“. Vynikala snadnou údržbou, spolehlivostí a levným provozem. Označení dostala dle tzv. daňových koní, jen v Argentině měla o jeden více (3CV). Říkalo se jí ale všelijak, například „deštník na kolech“. Toto pojmenování bylo velmi trefné, tak jako na vás beztak z určitých úhlů pod deštníkem prší, dovnitř auta i přes nataženou střechu teklo rovněž. Nejslavnější přezdívkou je ovšem „kachna“. Ta nevznikla proto, že by byl 2CV ošklivým káčátkem, ale kvůli jízdním vlastnostem, měkkému odpružení a z toho pramenícímu kolébání, které připomínalo právě tohoto ptáka. Inu, musela jezdit po nezpevněných a špatných, hodně rozbitých cestách. Vždyť se „kachny“ uplatnily i v dálkových maratonech!

Kachna se dvěma srdíčky

Sahara byla z trochu jiného soudku. Nejednalo se o úplně první 2CV 4×4, ty začaly vznikat mimo továrnu díky M. Bonnafousovi už v roce 1954 a jiné vozy nabízeli přímo i někteří prodejci značky. Bonnafousova raritka už měla dva motory, ale ještě s menším objemem 375 cm3. První prototyp v režii automobilky vznikl až o tři léta později a jeden vzduchem chlazený dvouválcový boxer s vrtáním 66, zdvihem 62 mm a objemem 425 cm3 se nacházel v jejich přídi, druhý pak v zádi. Dvouventilové agregáty s rozvodem OHV byly uloženy podélně. Každý měl 12 koní, tedy necelých 9 kW (přesně 8,8 kW) při maximálních 3500 otáčkách a 23 N.m/1800 ot/min. Mimochodem, další dva prototypy následovaly v roce 1958. Unikátní vozy byly určeny hlavně pro africký kontinent, jehož severní část patřila tehdy ve značné míře ještě Francii. Prioritou byl provoz v nejextrémnějších podmínkách, používala je ale i francouzská armáda a policie doma. Většinou je ovšem využívali naftaři v Alžírsku, Libyi, rovníkové Africe a Izraeli. Z dnešního pohledu bychom je mohli označit klidně jako malý crossover. Jenže, ten rozhodně nezvládne stoupání 40 %! Citroën s dvoumotorovou „kachnou“ předběhl dobu takřka o půlstoletí. Název africké pouště byl alespoň zpočátku oficiální a taktéž velmi trefný.

Dva motory - dvě poháněné nápravy. Auto vyjelo stoupání až 40 %.

Tovární kód však zněl AZ 4/4 a na štítcích typového označení motorů se pro změnu objevovala písmena AW. A jak se vizuálně lišila od svých běžnějších velkosériových sestřiček? Náhradní kolo našlo své místo na přední kapotě, zadní blatníky dostaly oblejší tvary a jiné výřezy pro kola. Zavazadelník v podstatě neexistoval, v jeho místech byl přece druhý motor! Dvě čtyřstupňové převodovky měly společnou řadicí páku na podlaze a nikoli v přístrojové desce jako u ostatních verzí, ovládání bylo tak spojeno a v obou skříních byl zařazen vždy stejný rychlostní stupeň. Vedle této páky byla ještě jedna, která sloužila k volbě agregátu, na který mělo auto aktuálně jet: buď předního nebo obou. Po nastartování byl tedy v činnosti standardně pouze přední a oba mohly fungovat nezávisle na sobě. Koneckonců měly navíc také samostatné klíčky, startovací tlačítka a nebyly nijak propojeny, každý poháněl jednu z náprav zvlášť. Spojkový pedál musel ovládat naráz dva hydraulické systémy. Geniální a jednoduché řešení, které nevyžadovalo složitou mechaniku, mezinápravové diferenciály, ani spoustu ozubených kol, vzniklo už ve spolupráci s Panhardem, který Citroen později koupil.

Střecha zůstala plátěná shrnovací. V předních dveřích byly dvě hrdla palivových nádrží, každá pojala 15 litrů benzinu a obě se nacházely pod sedadly řidiče, respektive spolujezdce. Pravá nádrž napájela přední motor, levá pak zadní. První vozy tyto otvory ještě neměly, v jejich případě byly jen v podlaze. Auta jezdila standardně na pneumatikách rozměru 155 x 400, výrobce doporučoval tlak 0,7 baru, tedy poloviční oproti běžným 2CV. Podhuštění je do pouště důležité, aby se auto v jemném písku nezahrabalo. Podvozek disponoval rozvorem 2370 mm, všechna kola byla nezávisle zavěšená, obě zesílené nápravy měly vinuté pružiny, deceleraci zajišťovaly bubny na všech kolech, která byla od sebe vzdálená 1260 mm. 3778 mm dlouhá, 1480 mm široká a 1600 mm vysoká „kachna“ se znakem 4×4 vážila jen 735 kg a dokázala se rozjet až na 105 km/h, s jediným agregátem však dosáhla pouze 65 km/h. V terénu šplhala spotřeba k 10 litrům na 100 km, což není nijak zarážející.

Výkon jednoho motoru se vyšplhal z původních 12 postupně na 14 koní.

Výroba Sahary byla spuštěna v prosinci 1960. V září 1961 se zvedl kompresní poměr z původních 7,0:1 na 7,5:1 a agregáty dostaly větší karburátory Solex s průměrem trysek 28 mm místo původních 26 mm. To zároveň znamenalo zvýšení výkonu každého z nich na 13 koní (9,6 kW). Ve dvaašedesátém roce vypadl název Sahara, kvůli nepokojům v severní Africe se jaksi moc nehodil a dvojitý šíp nechtěl příliš provokovat. Od té doby se používalo prostinké označení 2CV 4×4. Model 1964 dostal úchyty pro bezpečnostní pásy na předních sedadlech, v září 1965 se změnila přístrojová deska, stěrače měly od té doby centrální motorek a tachometr plastový kryt. Stejně jako ostatní ?„kachny“ i čtyřkolky se mohly radovat z klasicky otevíraných předních dveří místo původních sebevražedných, třetího bočního okénka se však nikdy nedočkaly. Výkon motorů se v té době definitivně zvedl na 14 koní (10,3 kW). Produkce byla ukončena v úvodu roku 1967. Ještě po čtyřech letech však vznikl jeden vůz z dílů. Celkem jich do světa vyjelo jen 694 a do dnešních dnů jich podle dostupných pramenů přežilo pouhých sedmadvacet kusů! Jedná se tedy o velkou vzácnost.

Jeden kus na prodej

Jedna ze Sahar byla nedávno na prodej, dokonce v USA, konkrétně v městečku Boring ve státě Oregon. Majitel ji nabízel přes aukční server eBay. Citroën v šedesátých a na začátku sedmdesátých let v Severní Americe oficiálně působil,. Tento exemplář, údajně z roku 1961 se přes Atlantik dostal ze Švýcarska, což nasvědčuje i přední registrační značka. Modrý kus s číslem podvozku 0139 a motorů AW05100180, respektive 05100183 však zřejmě není původní. Byl přestavěn právě v zemi helvétského kříže někdy v sedmdesátých letech minulého století, má i příslušný štítek švýcarských úřadů. Minimálně zadní světla a nárazníky jsou modernější a v předních blatnících se nacházejí blinkry, které originály neměly.

Tato 2CV Sahara doputovala ze Švýcarska...

Není však v optimální kondici, takže bude vyžadovat spoustu času i financí. Nový majitel jej 22. července 2013 vydražil za 30.100 dolarů. Musí ale dále investovat do nových pneumatik, vyčistit palivový systém, oba karburátory i nádrže. Nemine jej ani výměna membrány palivového čerpadla a pryžových hadic pro jeho přívod, které léty zpuchřely. Následovat by měly oprava nefunkčních stěračů, výměna brzdového válce, svíček, akumulátorů a všech kapalin. Z obou motorů uniká olej, k zadnímu pak bude nutné sehnat originální ventilátor místo náhradního plastového. A konečně na nápravách jsou poškozené pryžové kryty. V přepočtu 587 a půl tisíce korun, které zájemce zaplatil, je dost peněz, tato částka však není zdaleka konečná…

Foto: Citroën, eBay

Aleš Sleeper Dragoun