American LaFrance (1916) - Řetízkáč

Opět jedna lahůdka na českých silnicích, kterou dovezla galerie Prague Classic Car Centre. Ale udržet na silnici vysoké monstrum American LaFrance 14,5 l se směšnými brzdami a řetězovým pohonem kol je úkol pro chlapa.

Ukousli jsme si pořádně velké sousto, teď se nezakuckat. Ale kdo by odolal možnosti vyzkoušet si na vlastní kůži čtrnáctiapůllitrový motor s odkrytým ventilovým rozvodem stříkajícím olej na všechny strany – proto si ho ve vaně veze  osmnáctilitrovou zásabu. Šestiválec sestavený ze tří bloků a vsazený do otevřené závodní karoserie před 93 lety svázali se zadními koly dvěma silnými Gallovými řetězy.

Dunivý rachot výfuku přijímáme jako lákavý předkrm, pružné zrychlení takřka bez změny zvuku nízkootáčkového motoru překonává očekávání, zato pocit neovladatelnosti v rychle projeté zatáčce nám po zádech prohnal mráz a pod koženou kuklou vyrazil pot. Během projížďky jsme ani nevnímali, jak nás v otevřeném voze bičuje studený vzduch.

Z nezvyklých proporcí každý pochopí, že prim tu hraje obrovský motor

Jako Žvýkající obr

Dnešní splnění dětského snu patří k mým nejsilnějším motoristickým zážitkům. Podobné příšery jsem vídal jen v encyklopediích, v duchu si sám sebe maloval coby flegmatického „Žvýkajícího obra“ Barney Oldfielda. Jeho (vlastně můj) speciál se při honbě za absolutním světovým rychlostním rekordem jankovitě smýká po písčité pláži v Daytoně. Proč ne, legendární Blitzen Benz (viz AT č. 01/09) neměl k LaFranci testovanému kousek za Prahou konstrukčně moc daleko a výkonem 147 kW si dokonale notují.

Ale je tu ještě jedna asociace, která mi opravdu nahání hrůzu. Během jízdy se proto instinktivně tisknu ke středu vozu a nervy mám vybičované k prasknutí. Jak asi zasviští prasklý řetěz…?

Vana pojme 18 litrů motorového oleje, hladinu zkontrolujete kohoutky. Řetěz je chráněn páskovinou.

O čem to mluvím? S podobným autem nazvaným Babs se osudného 3. března 1927 Angličan John Godfrey Parry-Thomas rozjel na 275 km/h. Jenže hnací řetěz nevydržel nápor 480 kilowattů motoru Liberty 27 l V12 z vyřazeného bombardéru. V mžiku přeťal zdánlivě bytelný kryt z páskové oceli (podobný mám metr od hlavy!) a jezdce na místě sťal. Železnou bestii tehdy zahrabali do písku zkušební tratě, exhumovali a renovovali až po půl století, když vyprchaly emoce a senzacechtivost převážila nad pietou. Řetězy a dobře přístupná ozubená kola usnadňovaly změnu trvalého převodu podle toho, jestli auto jezdilo převážně v kopcovité nebo rovinaté krajině.

Ale přece si nenechám zkazit radost! Kašlu také na kamarádovy jízlivé poznámky, že dvě stě koní dnes zvládne i přeplňovaná šestnáctistovka Mini JCW. Suverénní běh a hukot American LaFrance působí rajcovněji než hvízdající kapesní turbomotor.

“Hrnce” pod kapotou

Nevěřili byste, jak snadno lze devadesátiletou pohonnou jednotku hodnou dobových stihaček „nahodit“ a regulovat. Tedy pokud vás jako mě baví natlakování palivové nádrže na 200 litrů (!) ruční hustilkou, aby se benzin dostal do karburace. Za jízdy převezme štafetu podtlakový nasavač. Obrovská komora karburátoru by se bez doplňování vyprázdnila po několika protočeních těžkého klikového hřídele, při ostřejší jízdě se v nádrži dělá vír a za spotřebu kolem 70 litrů, zvěčněných v černobílém dýmu, vás Greenpeace bez milosti ukřižuje. Nedivte se, když motor sálá jak teplárna pro menší město a musí kolem něj cirkulovat 40 litrů chladicí vody!

Tak mohutný celistvý blok byl nad možnosti dobové slévárenské technologie. Ale když v zimě praskne jen třetina, vyjde oprava levněji. Pod sacím potrubím si všimněte odkrytých stojacích ventilů.

Zbývá povytáhnout sytič, upravit předstih zážehu a za chladna pro jistotu stříknout trochu benzinu do spalovacích prostorů. Nízká komprese vyvažuje děsivý objem 14,5 litru, takže souboj se startovací klikou nemusí být předem ztracen.

Pod volantem nechybí páčka ručního plynu, aby si řidičova pravá noha odpočinula. Zaslouží si to, protože zápas s pedálem nožní brzdy je hodný bájného Herkula kříženého s Frištěnským a King Kongem. Ať se snažíte sebevíc, pásové brzdy působící pouze na zadní kola mají svůj jasný limit. Nenajdete tu vnitřní čelisti s brzdovým obložením, tření se koná na povrchu dvou kovových válců a vyvolává je mechanické stažení vnější pásové smyčky. Brzdění motorem? Jistě, jenže laborování s meziplynem a třístupňovou nesynchronizovanou převodovkou zabere nezkušenému řidiči příliš mnoho času. Ostřílení odborníci z Prague Classic Car Centre nám ale názorně předvedli, jak dokonale mají tenhle bývalý hasičák ochočený.

K požáru jako na závodech

Obskurní automobilka American LaFrance z Elmiry ve státě New York se totiž specializovala na protipožární techniku. Povzbuzena výkonem a rychlostí svých vozidel postavila jediný závodní speciál na zkráceném a důkladně „očesaném“ šasí. Jenže hned při prvním závodě v září 1911 v Syrakusách soupeř na stroji Knox vjel do diváků a jedenáct jich usmrtil. Na podnikatele Trucksona LaFrance to zapůsobilo tak silně, že své auto stáhl a výrobu dalších zakázal. Jeho jméno mělo navždy zůstat spojeno se záchranou lidských životů, nikoli záhubou.

Jenže výkonné hasičáky za svoji desítky let dlouhou kariéru zpravidla najezdily jen hrstku kilometrů a pak byly pro zastaralost rozprodávány za pakatel. Není divu, že se v padesátých letech nezávisle na sobě pustilo několik nadšenců do přestaveb na závoďáky a kvůli nedosažitelnosti dávného originálu jsou i tyto adaptace vysoce ceněny sběrateli. I nerenovovaná šasí se pohybují v desítkách tisíc dolarů, podobné dvousedadlové LaFrance ve špičkovém stavu přijdou i na více než dva miliony korun.

Samotná jízda představuje nelítostný souboj ducha s hmotou. Když nad tou andělskou mrchou zbroceni potem zvítězíte, bude vás to hřát víc než projížďka nějakým sterilním supersportem z 21. století, to nám věřte!

Hóóříí!

Společnost American LaFrance (ALF) založil roku 1872 ve víru průmyslové revoluce jistý Truckson LaFrance. Proslavily jej ruční pumpy a výkonná centrifugální čerpadla vlastní konstrukce, poháněná mnauálně nebo parním strojem. Na přelomu 19. a 20. století začaly americké hasičské sbory přezbrojovat z koněspřežných na automobilové stříkačky. ALF se do nich pustil v roce 1907, o devět let později (1916) přidal ke čtyřválcům řadové šestiválce. Právě z té doby pochází „strojní podvozek“ námi vyzkoušeného auta. Ventilový rozvod s hlavou ve tvaru T (z pravé strany bloků sací a zleva výfukové ventily) byl tehdy stejně pokrokový jako účinné, byť ztrátové a dnešní optikou trestuhodně neekologické rozprašovací ztrátové mazání. Již před 87 lety nabízel ALF hasičské auto se všemi koly řízenými, což usnadnilo příjezd k požáru v husté zástavbě. Celkem vzniklo jen 22 osobních automobilů, z toho dva dvoumístné – o jediném závodním již byla řeč.

Ovládání 93letého slona vyžaduje naprostou soustředěnost, předvídavost, zručnost a značnou fyzickou sílu. Zapomeňte na plasty, tady kraluje železo, měď a dřevo.

American LaFrance prosperovalo i během hospodářské krize a vypracovalo se na jednu z největších firem svého druhu na světě. Po čtyř- a šestiválcích se ve třicátých letech staly standardem benzinové motory V12 o objemu devíti, později 12 litrů. V německém Sinsheimu si můžete prohlédnou stříkačku o výkonu 96 kW, jejíž čerpadlo nasálo 3000 l/min.

V roce 1995 se tehdy pátý největší výrobce záchranné techniky v USA stal součástí Freightlineru (koncernu DaimlerChrysler). Následující peripetie vyústily v první polovině roku 2008 do bankrotu, z něhož vyšla společnost očistěna a zdá se, že výroba bude pokračovat.

Zdeněk Vacek