Alfa Romeo Giulia – sedan se sportovním srdcem

Zadní kola čtyřdveřové Alfy Romeo Giulia poháněly výkonné motory DOHC s objemy 1,3 a 1,6 litru. V letech 1962–78 se prodalo přes milion Giulií.

O Italech je známo, že ve vztahu k automobilům mají sportovní srdce (cuore sportivo) a tak kdo by se divil, že právě italská automobilka Alfa Romeo přišla jako první s klasickým cestovním sedanem, kterému vdechla sportovního ducha. Vyšla přitom z prvního poválečného velkosériově vyráběného sedanu 1900 se samonosnou karoserií a čtyřválcovým motorem se dvěma vačkovými hřídeli v hliníkové hlavě válců (výroba 1950–1959). Vznikla tak lehká tříprostorová Giulia s moderními výkonnými motory a pětistupňovou převodovkou.

Giulia na startu

Prvním modelem Giulia, vyráběným od roku 1962 v Portellu na předměstí Milána byla Alfa Romeo Giulia TI, interně označovaná jako Tipo 105.14. Zkratka TI (nebo také Ti) znamenala “Turismo Internazionale” a řadila vůz do třídy cestovních vozů s luxusní výbavou a sportovně laděným podvozkem. Toto značení používaly i modely 1900 a Giulietta, vyráběné Alfou Romeo v padesátých letech.

Giuseppe Scarnati dal Giulii hranaté tvary (foto), které ale nepostrádaly osobitost. Vůz ozvláštňovala široká přední maska se zabudovanou dvojicí velkých světlometů v rozích karoserie, doplněná dvěma menšími světlomety. Ve středu nechyběla typická trojúhelníková mřížka se znakem Alfy Romeo. Boky vozu zdobil prolis ve výši klik dveří a pod ním lišta v barvě karoserie. Osobitá byla ostře useknutá záď s vodorovnými koncovými světly a náznak střešního spoileru nad klenutým zadním oknem. Přes svoji hranatost měla Giulia nízký aerodynamický odpor (některé prameny uvádí 0,34). Alfa Romeo dokonce propagovala Giulii sloganem: “vůz navržený větrem,” neboť byla testována ve větrném tunelu.

Alfa Romeo Giulia TI měla přední masku se zabudovanou dvojicí velkých světlometů v rozích karoserie, doplněných dvěma menšími světlomety.

Zadní kola vozu poháněl podélně vpředu umístěný řadový čtyřválec se dvěma vačkovými hřídeli v hliníkové hlavě válců a objemem 1570 cm3. Motor měl s jednoduchým spádovým karburátorem maximální výkon 92 k (68 kW) při 6500 min-1. Páku řazení pětistupňové převodovky měla Giulia pod volantem, v roce 1964 se ale přestěhovala na podlahu. Ve stejném roce se také objevila verze s pravostranným řízením (Tipo 105.09). První Giulie měly bubnové brzdy bez posilovače, později je vpředu nahradily kotouče a nakonec měla Giulia kotoučové brzdy s posilovačem na všech kolech. Na palubní desce měly první Giulie rychloměr s vodorovnou stupnicí, doplněný trojicí ručkových přístrojů a kruhovým otáčkoměrem. Tříramenný volant doplňovalo tlačítko houkačky ve tvaru chromované “obruče”. Alfa Romeo Giulia TI se prodávala do roku 1968, pak byla přejmenována na Giulia 1600 S.

Super se zeleným čtyřlístkem

V roce 1963, tedy přesně před padesáti lety, vznikla série pěti set vozů určených k závodům cestovních vozů a nazvaných Giulia TI Super (Tipo 105.16). Poznávacím znakem těchto vozů byly zelené čtyřlístky (Quadrifoglio Verde) na bocích před dveřmi (foto). Mimochodem, Alfa Romeo letos slaví devadesáté výročí tohoto symbolu, neboť poprvé jej použil Ugo Sivocci na své Alfě v roce 1923 při závodu Targa Florio.

Giulia TI Super s odlehčenou karoserií a kotoučovými brzdami na všech kolech. Čtyřválec s objemem 1570 cm<sup>3</sup> dával 111 koní.

Giulii TI Super poháněl opět čtyřválec s objemem 1570 cm3, který ale měl se dvěma dvojitými karburátory Weber 45DCOE maximální výkon 111 k (82 kW) při 6500 min-1. Vůz měl odlehčenou karoserii, kotoučové brzdy a kola ze slitiny hliníku, která se podobala standardním ocelovým kolům Giulie TI. Přístrojový panel s rychloměrem s vodorovnou stupnicí byl nahrazen kapličkou s trojicí kruhových přístrojů.

Giulia pro chudé

Pro méně majetné Italy se v roce 1964 začala vyrábět Alfa Romeo Giulia 1300 (Tipo 105.06) s motorem o objemu 1290 cm3 a maximálním výkonu 78 k (57 kW). Tento jednokarburátorový motor s rozvodem DOHC pocházel z menšího typu Giulietta Ti (Tipo 101). K přenosu síly motoru na zadní kola musela stačit čtyřstupňová převodovka (všechny ostatní Giulie měly pětistupňovou) s řazením na podlaze. Na brzdách se ale nešetřilo, všechna kola měla kotoučové brzdy (zpočátku bez posilovače, později s ním).

O rok později, v roce 1965, představila Alfa Romeo další model Giulia Super (Tipo 105.26), což byla dostupnější verze závodního typu Giulia TI Super. Giulii Super poháněl čtyřválec 1570 cm3, který s dvojitými karburátory Weber 40DCOE dával 98 k (72 kW) při 5500 min-1. Nižší výkon byl kompenzován lepším průběhem točivého momentu v nízkých a středních otáčkách. Uvnitř vítala řidiče nová přístrojová deska s velkým kruhovým rychloměrem a otáčkoměrem a hodinami. Sportovní volant měl tři hliníkové příčky a tlačítko houkačky ve středu volantu. Zvenku se tento typ odlišoval od ostatních modelů řady Giulia hadovitým znakem rodiny Sforza na sloupcích C. V roce 1968 prošla Giulia Super modernizací podvozku, velikost kol se zmenšila o palec na rozměr 5J x 14 (pneumatiky 165/14). Do modelového roku 1970 vkročila Giulia Super s dvouokruhovými brzdami, pákou ruční brzdy přemístěnou mezi přední sedadla, většími klikami dveří a shora zavěšenými pedály. Giulia Super se vyráběla až do roku 1972 a stala se nejúspěšnějším modelem celé řady.

Hrátky s názvy

Giulia se během výroby dodávala jen se dvěma čtyřválcovými motory s objemy 1290 a 1570 cm3, vystřídala ale celou řadu názvů. S modely Giulia TI, Giulia TI Super, Giulia 1300 a Giulia Super jsme se už seznámili. V letech 1965 až 1972 se k nim přidala Giulia 1300 Ti (Tipo 105.39) s výkonem 82 k (60 kW). V roce 1968 následovala Giulia 1600 S (Tipo 105.85) s výkonem 95 k (70 kW), což byla vlastně původní Giulia TI. V roce 1970 se na trhu objevila Giulia 1300 Super s motorem z typu GT 1300 Junior se dvěma dvojitými horizontálními karburátory.

Druhé vydání (1972-1978)

Výroba Giulií byla v roce 1963 převedena ze staré továrny v Portellu do moderního závodu v Arese u Milána. V roce 1972 došlo k racionalizaci modelové řady Giulia na dva typy: Giulia Super 1.3 a Giulia Super 1.6. Oba modely se lišily pouze velikostí a výkony použitých motorů. V rámci modernizace v roce 1974 došlo ke změně názvu obou modelů na Nuova Super 1.3 a Nuova Super 1.6. Slavné jméno Giulia tak zmizelo z názvu a došlo i k vizuálnímu odlišení v podobě nové plastové přední masky (foto) se stejně velkými dvojitými světlomety. Zmizel také prolis na kapotě a trojúhelníková mřížka ve středu masky se rozšířila. Jinak ale zůstalo vše při starém, včetně typových čísel, k nimž bylo přidáno jen písmeno S.

V rámci modernizace v roce 1974 dostala Giulia novou plastovou přední masku se stejně velkými dvojitými světlomety.

Rok 1976 přinesl překvapivou novinku v podobě modelu Nuova Super Diesel, poháněného vznětovým motorem Perkins s objemem 1760 cm3 a výkonem pouhých 55 koní (40 kW). Vůz dosahoval maximální rychlosti jen 138 km/h a bylo jasné, že to pro sportovní sedan nebyla vhodná volba. Prodalo se jich jen kolem 6500 kusů. Za zmínku ještě stojí fakt, že Giulia existovala i v provedení kombi, které vycházelo z prototypu, zhotoveného karosárnou Colli a nazvaného Alfa Romeo Giulia Super Colli Giardiniera. Milánskou Carrozzerii Colli založil v roce 1931 Giuseppe Colli spolu se svými čtyřmi syny.
Čeká se na novou Giulii

Už v roce 2010 se daly na internetu vidět první obrázky nástupce Alfy Romeo 159, který převezme slavné jméno Giulia. Nová Alfa Romeo Giulia (foto) by se měla stát důstojným soupeřem v kategorii vozů, ovládané modely BMW 3 a Mercedes-Benz třídy C. Měla by se také stát jedním ze základních modelů přispívajících k obnovení prosperity značky Alfa Romeo.

Podle časopisu Auto Bild by měla nová Giulia vypadat takto.

Základní pohonnou jednotkou Giulie bude čtrnáctistovka MultiAir s přímým vstřikováním a turbodmychadlem. Pro náročnější zákazníky bude v nabídce přeplňovaný čtyřválec o objemu 1,8 litru a zcela nový vidlicový šestiválec 3,2 nebo 3,6 litru. Nebude chybět vznětový V6 a možná i hybridní verze.

Alfa Romeo Giulia patří neodmyslitelně ke koloritu italských silnic šedesátých a sedmdesátých let minulého století, hlavně zásluhou šedomodrých policejních vozů s bílými pruhy, známých jako “panteři.” Karabiníci (Carabinieri), kteří mají na starost bezpečnost v malých italských městech a na venkově, používali tmavomodré Giulie s bílou střechou, přezdívané “gazely.” Společně se sedanem Giulia byla v roce 1962 uvedena také otevřená verze Giulia Spider a kupé Giulia Sprint a Sprint Speciale. O nich si povíme v samostatném článku.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas