Lamborghini Diablo – rychle a zběsile

Nástupcem legendárního supersportu Lamborghini Countach se v roce 1990 stalo Diablo s karoserií Bertone a motorem V12.

V červnu 1985 se v automobilce Lamborghini rozhodli, že nastal čas uvažovat o nástupci legendárního supersportu Countach. Trvalo ale celých pět let, než se 21. ledna 1990 představilo v hotelu Paříž v Monte Carlu zcela nové Lamborghini nazvané Diablo. Nový vůz dostal jméno po zuřivém býku, který se v roce 1869 proslavil v impozantním souboji s toreadorem, zvaným “El Chicorro.” Pro značku Lamborghini nebylo nic neobvyklého dávat vozům jména z prostředí býčích zápasů. Vždyť Lamborghini má býka ve znaku, Miura dostala jméno po slavném chovateli býků a jméno býka dostal i nástupce Diabla, model Murciélago.

Ďábel přichází

Návrhem karoserie Diabla byl pověřen Marcello Gandini z designérského studia Bertone, který vtiskl dynamické tvary i typům Miura a Countach. Jeho původní návrh vycházel z “hranatého” Countache. V roce 1987 se novým vlastníkem firmy Lamborghini stal koncern Chrysler, který měl k tomuto ztvárnění Diabla připomínky. Proto došlo nejdříve pod Gandiniho vedením a později za účasti Chryslerova stylistického střediska v Detroitu k řadě úprav. Po nich se vůz stal praktičtější a zaoblenější (zkoušel se v aerodynamickém tunelu), ale také méně agresivní.

Diablo bylo pravým Lamborghini: nízké, široké a mimořádně rychlé. Udávala se maximální rychlost 325 km/h, ale Sandro Munari dokázal na testovací dráze Nardo vymáčknout z Diabla 340 km/h. Takové výkony umožňoval motor V12 z modelu Countach se čtyřmi ventily na válec, upravený zvýšením objemu z 5,17 na 5,7 litru a vybavený nově vyvinutým vícebodovým vstřikováním paliva. S jeho vývojem pomáhaly firmy Weber a Marelli. Výkonem 492 koní (362 kW) se nové Lamborghini znovu zařadilo na špičku kategorie superautomobilů.

Krása bez závoje

Proti typu Countach byly tvary Diabla (foto) mnohem uhlazenější. Zmizely krabicové vstupy vzduchu na zádi, ty byly nyní zakomponovány do linie vozu a zásobovaly vzduchem chladiče umístěné až na konci vozu. Zadní nárazník s integrovaným spoilerem zajišťoval odvádění horkého vzduchu od motoru. Za příplatek bylo možné objednat velké zadní přítlačné křídlo. Kotoučové brzdy zadních kol se chladily otvory na bocích před zadními koly, zatímco přední brzdy dostávaly vzduch otvory v předním spoileru.

Diablo bylo pravým Lamborghini: nízké, široké a mimořádně rychlé. Vstupy vzduchu byly zakomponovány do linie vozu.

Hlavními stavebními materiály Diabla byly kompozity a vysokopevnostní hliníková slitina. Z ní byla vytvořena “klec” kolem obou sedadel, kompozity byly použity na celou přední a zadní část vozu, kryt motoru a přední víko. Náročnými zkouškami prověřený podvozek Diabla využíval nezávislé zavěšení kol na příčných ramenech a odpružení vinutými pružinami. Na obou nápravách byly příčné zkrutné stabilizátory. Přední kola byla 17palcová, zadní měla ještě o palec víc. Kola byla obuta do pneumatik Pirelli P Zero a ráfky z hliníkové slitiny měly design připomínající svými pěti otvory kola vozu Countach LP400 S.

Vůz s rozvorem 2650 mm a vnějšími rozměry 4460 x 2040 x 1105 mm měl otevírání dveří směrem nahoru a dopředu, stejné jako u předchozího typu Countach. Boční okna ve dveřích byla jednodílná, elektricky ovládaná. Jejich přední část se svažovala směrem dolů, čímž se zlepšila viditelnost na vnější zpětná zrcátka. Díky sníženému víku motoru se něco dalo vidět i ve vnitřním zpětném zrcátku,.

Interiér Diabla byl kompletně přepracován ve stylistickém středisku firmy Chrysler v Detroitu. Plně nastavitelná sedadla mohla být přizpůsobena podle fyzických rozměrů zákazníka. Přístrojová deska s řadou přístrojů byla výškově nastavitelná společně s volantem, který byl navíc podélně posuvný. Vnitřek vozu byl potažen ručně šitou italskou kůží a nechyběl ani výkonný stereofonní systém Alpine s přehrávačem kazet a kompaktních disků. Na přání se dodával měnič CD a subwoofer.

Kromě zadního křídla si bylo možné objednat i speciální sadu zavazadel a do interiéru exkluzivní hodiny Breguet. Od začátku se Diablo dobře prodávalo a v nejrůznějších testech si vedlo velmi dobře. Samozřejmě se našly i chyby, například těžké řízení bez posilovače a obtížně ovladatelná spojka. Tyto problémy byly ostatně typické pro všechny dosud vyráběné vozy Lamborghini.

Pohon všech kol a roadster

Už během vývoje Diabla přicházel u superautomobilů do módy pohon čtyř kol (například Porsche 959 nebo Bugatti EB110). Když bylo rozhodnuto vybavit jím Diablo, měli konstruktéři usnadněnou úlohu díky umístění převodovky před motorem. Bylo celkem jednoduché prodloužit náhon přes mezinápravový diferenciál na přední kola. Nový vůz byl nazván Diablo VT (Viscous Traction) a kromě pohonu všech kol dostal i posilovač řízení, “lehčí” spojku a čtyřpístové brzdy Brembo. Diablo VT se vyrábělo v letech 1993 až 1998.

V roce 1993 oslavila firma Lamborghini 30. výročí zahájení výroby automobilů modelem Diablo SE30. Ve snaze snížit hmotnost vozidla byly odstraněny některé luxusní doplňky. Zvětšením brzd a úpravou zavěšení kol se zlepšily jízdní vlastnosti a řidič si mohl nastavit tuhost podvozku. Výkon motoru byl zvýšen na 523 k (385 kW). Celkem bylo vyrobeno 150 kusů této speciální série.

Na podzimním autosalonu v Bologni v roce 1995 se poprvé představila otevřená verze Diablo Roadster VT (foto). Prototyp, debutující už v Ženevě 1992, se odlišoval od sériového provedení mimo jiné nízkým předním sklem protaženým do boků dvoumístné karoserie. Sériový roadster měl snímatelný střešní díl z kompozitu (vážil pouhých 7,5 kg), který bylo možné převážet vzadu na víku motoru. Rychlostí 325 km/h to byl nejrychlejší sériově vyráběný otevřený automobil.

Otevřené Diablo Roadster VT mělo snímatelný střešní díl z kompozitu, který bylo možné převážet vzadu na víku motoru.

Závodní Diabla

Kromě speciálních a omezených sérií nabízel Lamborghini také závodní varianty. Byl například postaven vůz pro závody třídy GT1, který se zúčastnil závodu na 24 hodin v Le Mans. Pro soukromé jezdce GT závodů se stavěla verze Diabla, nazvaná Jota s výkonem motoru 590 k (434 kW). Nejvýraznějším rozlišovacím znakem proti verzi SE30 byly vzduchové vstupy na střeše a odlišné zadní přítlačné křídlo.

Na ženevském autosalonu 1996 se Lamborghini pochlubil sportovně závodní verzí Diablo SV (Super Veloce), což byla vlastně Jota s většími brzdami, třídílným nastavitelným spoilerem a upravenou přístrojovou deskou. Vyklápěcí světlomety byly nahrazeny pevnými, umístěnými za krycím sklem (foto). Německá firma Auto König dodávala pro model SV kit, který díky dvojitému turbodmychadlu zvyšoval výkon motoru až na 800 koní.

V Ženevě 1996 se Lamborghini pochlubil sportovně závodní verzí Diablo SV (Super Veloce), což byla vlastně Jota s většími brzdami a výkonem 517 koní.

Pro značkový pohár, nazvaný podle švýcarského sponzora Philippe Charriol Supersport Trophy, stavěl Lamborghini vozy Diablo SV-R s motory o výkonu 543 k (400 kW).

Výměna vlastníků

Jak již bylo uvedeno, automobilka Lamborghini byla od roku 1987 v majetku koncernu Chrysler. Od něj přešla v roce 1994 do vlastnictví mezinárodního holdingu MegaTech se sídlem na Bermudách, sdružujícího významné indonéské investory v čele se synem prezidenta Suharta. Tento holding vlastnil i amerického výrobce supersportů Vector. V roce 1998 přešlo Lamborghini pod Audi, tedy do koncernu VW.

Pod novým vedením došlo pro modelový rok 1999 k mírnému faceliftu verzí Diablo VT, Diablo VT Roadster a Diablo SV. Vozy dostaly konečně ABS a motor byl modernizován systémem proměnného časování ventilů (variable valve timing system – VVT). Úplně novou verzí byl model Diablo GT (foto) s pozměněnou přídí a velkým nasávacím otvorem na střeše. Osmdesát kusů omezené série Diablo GT s motory o výkonu 530 k (390 kW) bylo doplněno 30kusovou sérií typu Diablo GTR. U obou verzí byl objem motoru zvýšen na 6 litrů a výkon GTR vylétl až na 575 k (423 kW). Ve snaze o maximální snížení hmotnosti byly z interiéru vypuštěny všechny luxusní doplňky, které bylo možné na závodních okruzích oželet.

Lamborghini Diablo GT s pozměněnou přídí a velkým nasávacím otvorem na střeše.

V roce 2000 byla zahájena výroba třetí verze typu Diablo VT a do roku 2001 se jich vyrobilo 260 kusů. Šestilitrový motor VVT z typu Diablo GT dostal aktualizovaný software a nový sací a výfukový systém, takže jeho výkon stoupl na 550 koní (404 kW). Kromě verze s pohonem všech kol si zákazníci mohli objednat i vůz s pohonem zadních kol. V interiéru se objevila nová přístrojová deska a sedadla. Standardně se dodávaly airbagy pro řidiče i spolujezdce.

Posledními modifikacemi Diabla byly verze Millennium Roadster a VT 6.0 Special Edition. Millennium Roadster se zadním pohonem se dodával v metalické stříbrné barvě a měl zadní spoiler z uhlíkových vláken. Diablo VT 6.0 Special Edition si mohl majetný zákazník objednat ve zlaté barvě (Oro Elios) nebo metalické hnědé. V mírně pozměněném interiéru byly novinkou elektricky nastavitelná kožená sedadla a navigační systém. Od každé barvy bylo vyrobeno 21 kusů.

Celkem bylo v letech 1990 až 2001 vyrobeno 2884 těchto pekelně rychlých vozů. V září 2001 bylo Diablo nahrazeno modelem Murciélago.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas