Pontiac Club de Mer (1956) - Oživlý sen

Motorama byla v padesátých letech 20. století přehlídkou vozů snů koncernu General Motors. Svou troškou do mlýna do ní přispěl i dnes již neexistující Pontiac.

Pontiac nepřežil finanční problémy GM koncem minulé dekády, ale to už z jeho bývalé slávy nezbylo vůbec nic. Fanouškům se při vyslovení jména indiánského náčelníka vybaví muscle car GTO, my ovšem nahlédneme do historie ještě kapánek hlouběji, konkrétně do roku 1956. Tehdy v únoru se na výstavě Motorama ve floridském Miami představil velmi zajímavý dvoumístný roadster Club de Mer. Tahle přehlídka byla ve skutečnosti určena zejména k předvádění aktuálních sériových modelů. Hlavními hvězdami však vždy byly futuristické „vozy snů“, které se snažily předpovídat, jak budou vypadat automobily budoucnosti. Ročník 1956 se poprvé konal na několika místech USA v různých termínech.

Stíhačka na kolech

Hlavním iniciátorem vzniku těchto studií byl vždy slavný šéfstylista GM Harley Earl, jednotlivé vozy však navrhovaly designérské týmy každé značky zvlášť. Za tímto projektem stál tým vedený Paulem Gillianem. Většina z nich dokonce jezdila. To však nebyl případ Pontiacu Club de Mer, který představoval při premiéře v roce 1956 jen nefunkční maketu v životní velikosti s vypracovaným interiérem. Ale projet se v něm nemohl nikdo, neměl uvnitř žádnou mechaniku, která by jej rozpohybovala. Zvažovala se montáž vidlicového osmiválce Strato Streak s rozvodem OHV objemu 287 krychlových placů, tedy 4703 cm3. Díky dvěma čtyřhrdlovým karburátorům měl dávat až 221 kW (300 k)/5100 min-1 a maximální otáčky vrcholily ještě o 400 výše. Ten se však vpředu pod dlouhatánskou kapotou projektu XP-200 alias SO 2488 nikdy neobjevil. Převodovka měla být umístěná u zadní nápravy typu De Dion s nezávislým zavěšením a přenášela 447 N.m točivého momentu v maximálních 2600 otáčkách. Zmíněná čísla však zůstala pouze na papíře…

Pod kapotou měl být osmiválec 4,7 l. Nikdy se však do útrob žádný motor nedostal.

4572 mm dlouhý vůz s rozvorem náprav 2642 mm, monokokem z nerezové oceli a hliníkovou karoserií však vypadal famózně, jednalo se prakticky o proudové letadlo na kolech. Dvě místa vedle sebe v kokpitu (vhodnější výraz zkrátka neexistuje) kryla pouze bublinovitá plexiskla jako v soudobých závodních vozech, pouhých 940 mm nízké auto tak bylo spíše speedsterem. Tímto prvkem trochu připomínalo o rok starší Lincoln (Ford) Futura, který později posloužil jako základ prvnímu filmovému Batmobilu. Následně se podobné větrné štítky objevily i na závodních Corvettách. Přístrojové desce dominoval tachometr, na přídi zaujaly úzké stříbrné pásy protažené až dozadu k větracím štěrbinám. Hlavní světlomety byly spolu s parkovacími umístěny přes sebe a když se nepoužívaly, otočily se o 180 stupňů a skryly v karoserii. Ty zdědil Club de Mer po starším prototypu Bonneville Special.

Na zádí bychom našli mohutnou centrálně umístěnou ploutev. Inspirace byla zřejmá také na konečném tvaru třináctipalcových kol, byť Gillian vzal v úvahu i podobu tehdejších speciálů, které se proháněly na solné pláni v Bonneville. Přiznal však, že se nechal ovlivnit hlavně proudovou stíhačkou North American F-100 Super Sabre. Z hladké karoserie prakticky nic nevyčnívalo, rovněž kliky dveří byly velmi decentní. Jen na bocích se nacházely větrací štěrbiny a výrazný prolis. Unikát stihl smutný osud: na konci sezóny 1958 byl jediný postavený exemplář na příkaz vedení koncernu zničen. Naposledy byl k vidění v jednom firemním skladu ve Warrenu (Michigan). Zřejmě tam překážel a jezdit se s ním stejně nedalo, tak co?! Přežil pouze model v měřítku 1:4. Dnes však existuje coby funkční vůz. Ano, je to kopie původní studie postavená znovu.

Replika

Má ji na svědomí Marty Martino, který se již přes čtyři desetiletí věnuje stavbě „custom cars“, tedy zakázkových aut. Ale prototypy vozů snů jej také doslova fascinují a přivádí je zpět k životu. Replika vznikla určitě nejpozději v roce 2009, vyžádala si však plná tři předchozí léta práce. Jako základ pro novodobý Club de Mer posloužilo šasi mladšího pontiacu modelu 1959 včetně kompletního hnacího ústrojí, tedy hlavně většího motoru téže řady Strato Streak 389 o objemu 6375 cm3. Osmiválcový agregát byl tentokrát spřažen s čtyřstupňovou samočinnou převodovkou Jetaway Hydro-Matic. Vnitřní struktura karoserie je celokovová (ocelová), konstruktérovi přišly k duhu i dobové panty dveří, či zámky. Vnější plášť byl vyroben ze skleněných vláken a kopíruje původní Gillianův design. To se týká i zadních nárazníků (přední neměl ani originál), světel, či nádherného interiéru v červené barvě včetně koženého čalounění a chromovaných doplňků od Razor-Tec. Auto dostalo modrou barvu Cerulean, o kterou se postaral Richard James. I ta připomíná vzor, byť originál se leskl hliníkem a nebyl lakovaný. Kopie má také vlastní VIN 459W1072.

Kopii postavil Marty Martino a v aukci přišla nového majitele na 110 tisíc dolarů. Model stál 75 tisíc.

Model o třetinu levnější

Funkční Pontiac Club de Mer byl prodán v roce 2009 v aukci síně Barrett-Jackson ve Scottsdale. Dražil se pod číslem 1279. Ačkoli jde o novostavbu, změnil tehdy majitele za 110 tisíc dolarů. Čtvrtinový model nabídl stejné společnosti jeho majitel Joseph Borritz z Highland Parku (Illinois) už v roce 2007. Jeho novým vlastníkem se stal Ron Pratt, zaplatil za něj solidních 75 tisíc dolarů. Původně vzácný kousek ovšem věnoval Harley Earl svému vnukovi Tigerovi, který jej používal coby šlapací autíčko. Následně vystřídal několik majitelů, než skončil v Borritzově sbírce a zde prošel nutnou renovací. Mimochodem, zmenšeninu tohoto vozu v podstatně menším měřítku 1:25 vyráběl německý Revell už na konci padesátých let. I s figurkami posádky!

Aleš Sleeper Dragoun