McLaren F1 – formule v kabátu

Řadu let nejrychlejší sériově vyráběný automobil a vítěz Le Mans 1995. To je vizitka britského supersportu konstruktéra Gordona Murraye.

Mezi elitu supersportovních automobilů Ferrari, Porsche, Lamborghini nebo Jaguar vstoupil na počátku devadesátých let malý britský výrobce McLaren s bohatými zkušenostmi ze závodů formule 1. Pod rukama konstruktéra Gordona Murraye vznikl vůz, který se mohl řadu let pyšnit titulem nejrychlejšího sériového automobilu na světě.

Příběh Bruce McLarena

Všechno to začalo na opačné straně zeměkoule. Bruce McLaren se narodil 30. srpna 1937 v Aucklandu na Novém Zélandu. Jeho otec Leslie, majitel garáží, rád závodil na motorkách i autech. Bruce dostal v devíti letech těžkou nemoc kyčelních kloubů a po několikaletém léčení mu zůstalo nepříjemné omezení – kulhání. Na jeho lásku k motorovému sportu to však nemělo vliv. Začal závodit na otcově Austinu Seven (dnes je umístěn ve Wokingu, sídle firmy McLaren Technology Centre), pokračoval na Austinu Healey 100, ale prvním jeho skutečným závodním vozem byl Cooper, se kterým předtím jezdil Jack Brabham.

V roce 1958 odešel Bruce McLaren do Anglie a začal zde závodit nejdříve ve formuli 2 a o rok později jako jezdec formule 1 na Cooperu (jeho partnerem v týmu byl Jack Brabham). Hned v prvním roce svého šestiletého účinkování v F1 vyhrál Velkou cenu v Sebringu a stal se ve 22 letech nejmladším vítězem. V roce 1960 se oženil s Patty Broadovou, ve formuli 1 vyhrál Velkou cenu Argentiny a celkově byl druhý za Brabhamem.

Po odchodu Brabhama se stal McLaren prvním jezdcem týmu Cooper-Climax. V ročníku 1962 vyhrál v Monaku a celkově byl třetí. Koncem roku 1963 založil Bruce spolu s Teddy Mayerem závodní stáj Bruce McLaren Motor Racing Ltd. a vyhrál novozélandské mistrovství. Další dva roky ještě jezdil za Cooper, než v něm uzrálo rozhodnutí založit vlastní firmu na stavbu sportovních automobilů.

Společně s Robinem Herdem založil Bruce McLaren v roce 1966 vlastní závodní tým v Colnbrooku, poblíž mezinárodního letiště Heathrow a pustil se do stavby formulí podle nových předpisů (s třílitrovými motory). První vítězství vozu McLaren oslavil v roce 1968 na Velké ceně Belgie. Už tehdy snil o postavení sportovního vozu pro běžný provoz, ale osud rozhodl jinak. Při testování nového modelu M8D pro závody Can-Am havaroval v Goodwoodu a zahynul. Bylo to 2. června 1970 a bylo mu 32 let.

Světový rekordman

Odkaz Bruce McLarena žil ale dál. Závodní tým pod vedením Teddyho Mayera a od roku 1980 Rona Dennise slavil mimořádné úspěchy. První titul mistra světa získal Emerson Fittipaldi na McLarenu s motorem Ford v roce 1974 a další vítězství následovala. Celkem získaly McLareny 11 titulů mistra světa ve formuli 1 (posledním byl v roce 2008 Lewis Hamilton na McLarenu s motorem Mercedes-Benz).

Bohaté zkušenosti ze stavby formulových vozů využila firma McLaren International Ltd. (pobočka společnosti McLaren Racing, sídlící na předměstí Wokingu v hrabství Surrey) ke stavbě ojedinělého supersportu. Jeho konstrukce se ujal Jihoafričan Gordon Murray. Ten začínal u Brabhama a v roce 1986 přešel do závodního týmu McLaren, kde zkonstruoval úspěšné typy McLaren Honda, které v letech 1988–1991 vyhrály 4 tituly mistrů světa v řadě (Senna a Prost). Od roku 1991 se Murray stal vedoucím týmu McLaren Cars, jehož úkolem bylo navrhovat cestovní superauta (kromě typu F1 zde vznikl i Mercedes-Benz SLR McLaren).

Třísedadlové supersportovní kupé McLaren F1 se poprvé představilo jako prototyp XP1 v květnu 1992 (celkem vzniklo pět prototypů XP1 až XP5). Sériové provedení, které se lišilo od prototypů jen několika detaily, se mohlo pochlubit hned dvěma prvenstvími. Při testech v roce 1998 dosáhlo rychlosti 386,4 km/h (bez omezovače otáček) a stalo se nejrychlejším sériově vyráběným vozem na světě. Cenou přesahující jeden milion amerických dolarů se stal McLaren F1 nejdražším (nebo alespoň jedním z nejdražších) automobilů na trhu.

V konstrukci tohoto vozidla využil Murray několik systémů, zlepšujících jízdní vlastnosti při vysokých rychlostech. Přítlak automobilu k vozovce se zvyšoval umístěním otvoru pro vstup vzduchu do sání motoru na střeše a účinně pomáhaly i ventilátory odsávající vzduch z prostoru pod vozem. Vzduch proudící kolem karoserie se využíval k ovládání těžiště aerodynamického tlaku. Počítačem řízený výsuvný štít v zadní části vozu zase měnil polohu při brzdění a zvyšoval tlak na zadní kola.

Karoserie supersportu McLaren F1 (foto) s rozměry 4287 x 1820 x 1140 mm (design Peter Stevens) je vyrobena z lehkých a velmi odolných kompozitních materiálů. Silně skloněné čelní sklo splývá s krátkou, nízkou přídí vozu, ve které jsou pod průhlednými kryty umístěny dvě dvojice předních světel. Klínový boční profil je zakončen strmě useknutou zádí s dvojicemi kulatých koncových světel. Mohutné křídlové dveře se vyklápějí dopředu a nahoru, jak se na supersport sluší. Nevýhodou tohoto efektního řešení je poměrně velká výška otevřených dveří nad zemí. Většina majitelů ale zřejmě nemá problémy s nízkých stropem garáže. Tunel sání motoru na střeše rozděluje zadní okno na dvě části a omezuje výhled dozadu.

V nízké přídi vozu McLaren F1 jsou pod průhlednými kryty umístěny dvě dvojice předních světel.

Interiér McLarenu F1 je řešen jako třímístný se sedadlem řidiče uprostřed a dvěma sedadly pro spolucestující posunutými dozadu. Umístění řidiče doprostřed kabiny umocňovalo pocit z jízdy podobný vozu formule 1 a zároveň zlepšovalo rozložení hmotnosti a výhled řidiče na vozovku. Nevýhodou bylo poměrně obtížné nastupování a vylézání z vozu. Kožená sportovní sedadla a ovládací prvky se nastavovaly individuálně podle rozměrů a potřeb zákazníka. Před tříramenným volantem Nardi jsou přehledně umístěny všechny potřebné přístroje, samozřejmostí jsou odlehčené titanové pedály. Malý zavazadlový prostor je umístěn mezi sedadly spolucestujících.

V prostoru za sedadly je podélně umístěn vidlicový dvanáctiválcový motor BMW S70/2 se zdvihovým objemem 6064 cm3, variabilním sáním (Vanos) a čtyřmi ventily na válec. Dává maximální výkon 468 kW (636 k) při 7400 min-1 a maximální točivý moment dosahuje 651 Nm. Při pohotovostní hmotnosti celého vozu pouhých 1138 kg se nelze divit mimořádné akceleraci z 0 na 100 km/h za 3,2 s (dvoustovka za 10,6 s).

Poprvé v Le Mans a hned vítězně

Na start prestižního ale velmi obtížného 24hodinového závodu LeMans 1995 se postavilo sedm vozů McLaren F1 GTR. V cíli byly McLareny odmávnuty celkově na prvním, třetím (za volantem se střídali Andy Wallace, Derek Bell a Justin Bell), čtvrtém, pátém a třináctém místě a ve třídě GT na prvních čtyřech místech. Tento úspěch je o to cennější, když si uvědomíme, že pro vítězný McLaren (foto) s číslem 59 (jezdci Yannick Dalmas, Masanori Sekiya a JJ Lehto) to byl vůbec první závod. Ujeli 299 kol průměrem téměř 169 km/h.

McLaren F1 GTR (jezdci Yannick Dalmas, Masanori Sekiya a JJ Lehto) vyhrál v roce 1995 24hodinový závod v Le Mans.

Na počest tohoto úspěchu v Le Mans bylo postaveno pět cestovních replik vítězného vozu, označených F1 LM. Pět proto, že do cíle dojelo právě pět vozů. Byly to ve skutečnosti typy GTR doplněné vším, co bylo předepsáno pro normální silniční provoz. Všechny byly nastříkány oranžovou barvou v odstínu “papája” (foto).

Na počest úspěchu v Le Mans bylo postaveno pět cestovních replik vítězného vozu, označených F1 LM.

V období mezi lety 1995 a 1998 bylo postaveno 28 kusů modelu McLaren F1 GTR v různých modifikacích podle zamýšleného využití. Záleželo na tom, jestli byl vůz určen pro čtyřhodinové nebo 24hodinové závody a zohledňovaly se i požadavky kupujícího. V roce 1996 se změnily předpisy pro třídu GT, které omezovaly maximální výkon motoru na 600 koní a předepisovaly minimální hmotnost 1000 kg. McLaren F1 GTR tedy musel “shodit” skoro 100 kg a motor odladit na 600 koní. Instalací většího zadního křídla byla zlepšena aerodynamika a přítlačná síla na poháněná zadní kola.

LeMans 1996 už nebylo pro McLareny takovým úspěchem jako v předešlém roce, přesto ze sedmi startujících F1 GTR nedojel jen jeden a ostatní se umístily na slušných místech. Nejlepší z nich dovedl do cíle Dán Nielsen na čtvrtém místě.

Ročník 1997 se stal kořistí Michele Alboreta na voze TWR WSC95, ale další dvě místa patřily McLarenům F1 GTR s prodlouženou zádí (Longtail). Druhý dojel Pierre-Henri Raphanel a třetí Peter Kox. Od tohoto závodního vozu byl odvozen cestovní model GT, vyrobený v počtu pouhých tří kusů. Vůz se od ostatních McLarenů odlišoval prodlouženou zadní částí, která zvyšovala přítlačnou sílu na poháněnou zadní nápravu, takže nebylo nutné používat zadní křídlo. McLaren F1 “Longtail” soukromého týmu EMKA finišoval v Le Mans 1998 na skvělém čtvrtém místě. Bylo to naposled, kdy McLaren F1 závodil na této slavné trati.

Mr. Bean a další

Za pět let výroby (1993–1998) bylo vyrobeno 107 kusů (64 cestovních a 43 závodních) supersportů McLaren F1, takže dnes se jedná o velmi exkluzivní automobil. Nic na tom nemění ani skutečnost, že o titul nejrychlejšího cestovního vozu jej v roce 2005 připravil Bugatti Veyron 16.4 (408 km/h) a od roku 2010 tento rekord drží Bugatti Veyron Super Sport (431 km/h). McLaren F1 však stále zůstává nejrychlejším sériovým automobilem s atmosferickým plněním motoru.

Mezi jeho vlastníky se zařadil mimo jiné sedminásobný mistr světa ve Formuli 1 Michael Schumacher, Brunejský sultán Hassanal Bolkiah (ten jich má údajně sedm), šéf závodní stáje McLaren Ron Dennis a trochu překvapivě i představitel Mr. Beana Rowan Atkinson. Pokud jste sledovali jeho jízdu s Mini, nepřekvapí vás, že s McLarenem F1 v roce 1999 havaroval, ale údajně si pořídil jiný. Dnes by za něj zaplatil daleko víc. Na soutěži elegance v americkém Pebble Beach byl McLaren F1 vydražen za 8,47 milionu dolarů.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas