Ford Corsair (1963–1970): elegán z Halewoodu

Elegantní Ford Consul Corsair debutoval v roce 1963. Po dvou letech dostal motor V4 se kterým se prodával do roku 1970.

Britský Ford se na začátku šedesátých let minulého století rozhodl vyplnit mezeru mezi úspěšným rodinným vozem Cortina a větší, šestiválcovou řadou Zephyr/Zodiac. Na základě rozsáhlého výzkumu trhu vznikl projekt (interně nazvaný Bucaneer) vozu vyšší střední třídy, který vycházel z Cortiny, měl ale delší rozvor a nabízel větší vnitřní prostor a více luxusu. Pod vedením hlavního designéra Roye Browna a ve spolupráci s americkým Advanced Design Studio vznikl zajímavě tvarovaný čtyřdveřový sedan Ford Consul Corsair, představený poprvé na londýnském autosalonu v říjnu 1963.

V americkém stylu

Ford Consul Corsair (foto) dostal do vínku neobvykle zašpičatělou příď s ostrou vodorovnou hranou, do které byly zakomponovány kruhové světlomety velkého průměru a směrovky. Tvar přídě byl zřejmě inspirován americkým Fordem Thunderbird třetí generace z roku 1961. Částečně se tento americký styl projevil i na německém Fordu Taunus 17M (1960). Hladkou linii boků zvýrazňoval prolis ve výšce klik dveří, procházející od špičaté přídě až k zadním, svisle orientovaným světlometům. Kabina prosvětlená velkými okny měla široké zadní sloupky.

Ford Corsair (1963–1970): elegán z Halewoodu

První Fordy Consul Corsair (název Consul se později přestal používat) poháněly řadové čtyřválcové motory Kent s rozvodem OHV a objemem válců 1498 cm3, pocházející z Cortiny. Standardně měly Corsairy výkon 60 k (44 kW), zatímco u sportovněji laděné verze Corsair GT byl výkon zvýšen na 78 k (57 kW). Že šlo o výkonný vůz, dokázala v roce 1964 dvojčata Tony a Michael Brookesovi, když s vozem Ford Corsair GT vytvořili řadu světových rychlostních rekordů ve třídě do 1,5 litru. Na dráze v italské Monze ujeli vzdálenost 15 000 mil (přes 24 tisíc km) průměrnou rychlostí přes 160 km/h.

S motorem V4

Od roku 1965 začal Ford montovat do svých evropských vozů nový vidlicový čtyřválec Essex (vyráběl se v Essexu) s objemem 1663 a 1996 cm3. Oba motory (foto) měly válce ve dvou řadách, pod úhlem 60 stupňů, ventilový rozvod OHV a třikrát uložený klikový hřídel. Menší motor měl výkon 76,5 k (56 kW) a větší, označovaný jako Type GT, dosahoval největšího výkonu 88 k (65 kW) při 4750 min-1. Corsair s ním uháněl až 180 km/h. Výkon motoru přenášela na zadní kola plně synchronizovaná čtyřstupňová převodovka s řadicí pákou pod volantem nebo na podlaze. Bezrámový podvozek zůstal stejný jako u prvních Corsairů. Přední kola byla zavěšena na spodních příčných ramenech a vzpěrách McPherson, zadní poháněná náprava byla tuhá a odpružená podélnými listovými péry. Kapalinové brzdy Girling s posilovačem byly vpředu kotoučové a vzadu čelisťové. Corsair byl jeden ze čtyř modelů řady Consul, kam ještě patřily typy Cortina, Classic a Capri, a sdílel s nimi řadu mechanických komponent.

Od roku 1965 začal Ford montovat do Corsairu nový vidlicový čtyřválec Essex s objemem válců 1663 a 1996 cm<sup>3</sup>.

Špičková verze Ford Corsair 2000E (foto) se dodávala s luxusní výbavou včetně střechy potažené černým vinylem, sportovním podvozkem a dvoulitrovým motorem V4 s výkonem zvýšeným na 102 koní. Zásluhu na tom měl především dvojitý karburátor Weber a nové sací potrubí ze slitiny hliníku. Na pohodlné pětimístné karoserii došlo jen k několika drobným změnám (např. nové logo na přídi a mřížky v zadních sloupcích střechy k odsávání vzduchu bezprůvanového větrání interiéru Aeroflow). Corsair 2000E se prodával zhruba za tisíc liber a konkuroval úspěšnému typu Rover 2000 (evropský vůz roku 1964), který byl o více než 350 liber dražší.

Špičková verze Ford Corsair 2000E se dodávala s luxusní výbavou včetně střechy potažené černým vinylem, sportovním podvozkem a výkonnějším motorem V4.

Modely s motory V4 se nabízely s reklamním sloganem “Vůz, který vidíte, ale neslyšíte.” Chtěl tím vyzdvihnout mimořádně tichý běh vidlicového motoru, což prý nebyla tak docela pravda, zvlášť při volnoběžných otáčkách. Pár Corsairů se objevilo také s třílitrovým motorem Ford Essex V6. Firma Jeffa Urena je prodávala pod názvem Corsair Savage (zběsilý).

Kombi a kabriolet

Od roku 1966 dodávala britská karosárna Abbott z Farnhamu prostorná kombi Corsair Estate Car s pátými dveřmi na zádi. Místem jeho premiéry byla v březnu 1966 Ženeva. Další anglická karosárna Crayford z Westerhamu v Kentu prováděla konverze z dvoudveřových Corsairů na pohledné kabriolety (foto) se skládací textilní střechou.

Anglická karosárna Crayford z Westerhamu v Kentu prováděla konverze z dvoudveřových Corsairů na pohledné kabriolety.

Australský Corsair

Pod jménem Ford Corsair se v letech1989 až 1992 prodávala v Austrálii značková verze (badge engineering) japonského Nissanu Bluebird. S britským Corsairem tedy neměla nic společného. Nabízel se jako čtyřdveřový sedan a pětidveřový hatchback, ve dvou úrovních výbavy GL a Ghia. Australský Ford zamýšlel Corsairem nahradit model Ford Telstar, což byla vlastně Mazda 626, importovaná z Japonska.

V Evropě byla výroba Corsairů ukončena v roce 1970 a jejich nástupcem se zpočátku stala třetí generace modelu Ford Cortina. Cortina Mark III totiž vyrostla do velikosti vozu střední třídy (měla stejný rozvor náprav jako Corsair a délku 4261 mm). Od roku 1972 obsadila pozici Corsairu řada Consul/Granada. Za šest let výroby vzniklo v Halewoodu a Dagenhamu (od roku 1969) celkem 331 095 elegantních vozů Ford Corsair. Bylo to méně než Ford původně zamýšlel, ale přesto si Corsair zaslouží čestné místo v automobilové historii.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas