Toyota Supra – čtyři generace

Toyota Supra se vyráběla ve čtyřech generacích v letech 1978 až 2002. První dvě generace byly jen šestiválcovou verzí typu Celica.

Toyota Supra se vyráběla ve čtyřech generacích v letech 1978 až 2002. První dvě generace byly jen šestiválcovou verzí typu Celica.

Historie sportovních vozů Toyota se začala psát v roce 1965, kdy se na Tokijském autosalonu představilo dvoumístné kupé Toyota 2000GT, jehož zadní kola poháněl řadový šestiválcový motor. Ve spolupráci s Yamahou vzniklo v letech 1967 až 1970 celkem 337 těchto zajímavých vozů, dokazujících, že Japonci jsou schopni konkurovat evropským a americkým sportovním automobilům. O popularitě tohoto předchůdce Supry svědčí mj. to, že se v otevřené verzi proháněl ve filmu Žiješ jenom dvakrát (1967) s Seanem Connerym v roli Jamese Bonda.

První generace (1978–1981)

Poprvé se název Supra objevil v roce 1978 u větší a výkonnější verze druhé generace liftbacku Toyota Celica (o tomto modelu se více dozvíte zde). Celica Supra (A40) byla o 20 cm delší (rozvor 2629 mm, délka 4615 m); kabina, včetně dveří a splývající zádi, byla prakticky totožná s Celicou. Příď ale musela být prodloužena (foto), aby se do ní vešel řadový šestiválcový motor typu M, pocházející z velkého modelu Crown a sportovního kupé 2000GT.

Kupé Toyota Celica Supra 1. generace. Kabina, včetně dveří a splývající zádi, byla prakticky totožná s Celicou, příď ale musela být prodloužena, aby se do ní vešel řadový šestiválcový motor.

Výroba první generace Supry byla zahájena v dubnu 1978 v továrně Toyoty v městě Tahara (prefektura Aichi). Na japonský trh se začala dodávat pod názvem Toyota Celica XX a měla se stát konkurencí velmi úspěšnému sportovnímu modelu Datsun 240Z. Vůz se dodával ve dvou verzích: MA45 s dvoulitrovým šestiválcem nebo MA46 s šestiválcem o objemu válců 2563 cm3. Oba motory měly rozvod OHC, dva ventily na válec, elektronické vstřikování paliva a maximální výkon 110 k (81 kW). Na domácí trh se Celica XX dodávala s daňově výhodnějším menším motorem, exportní verze Celica Supra byla vybavena větším z obou šestiválců.

Zákazníci mohli volit mezi pětistupňovou manuální převodovkou nebo čtyřrychlostním automatem, obojí s rychloběhem. Oba dodávané modely Supry se lišily rovněž podvozkem. MA45 měla tuhou zadní nápravu série T z Celicy, MA46 měla zadní čtyřprvkovou nápravu série F z větších modelů Toyoty. Standardně se oba typy dodávaly s kotoučovými brzdami na všech kolech, vinutými pružinami a přední nápravou typu MacPherson. První Supra byla dobře vybavená včetně elektrického stahování oken, dálkového zamykání či tempomatu nebo na přání dodávaným střešním oknem. Do posledního modelového roku 1981 vstoupila Supra s větším šestiválcem (2759 cm3, 116 k) a upravenou automatickou převodovkou. Kódové číslo podvozku se změnilo na MA47.

Druhá generace (1981–1986)

Současně s třetí generací menší Celicy přepracovala Toyota koncem roku 1981 také modelovou řadu Celica Supra (A60). Druhá generace Celicy Supra (v Japonsku dál Celica XX) opět vycházela z platformy Celica, podstatně se ale změnil design karoserie, především přídě. Supra měla nyní výklopné světlomety, uklizené přes den do ploché přídě (foto). V nízké přední masce zůstala jen poziční, směrová a mlhová světla. Z vnějších rozměrů se zvětšila především šířka vozu (z 1651 na 1720 mm), takže Toyota Supra již opustila kategorii kompaktů. Japonským kupujícím se nabízela alternativa v podobě dvoudveřového kupé Toyota Soarer.

Toyota Celica Supra 2. generace opět vycházela z platformy Celica, podstatně se ale změnil design karoserie, především přídě.

Na severoamerický trh se Celica Supra druhé generace začala dodávat ve dvou mechanicky identických verzích Performance Type (P-type) a Luxury Type (L-type). Odlišovaly se pouze úrovní výbavy, velikostí kol a vnějšími ozdobami. P-type měl například plastové lemy podběhů kol, sedadla nastavitelná do osmi poloh a ostřikovače světlometů. Výkon šestiválce DOHC objemu 2759 cm3 se zvýšil na 145 k (107 kW). Nezávislé zavěšení všech kol s pérováním vinutými pružinami bylo odladěno anglickou firmou Lotus. Samozřejmostí byly kotoučové brzdy na všech kolech.

Pro modelový rok 1983 byl výkon motoru zvýšen na 150 koní (112 kW) a Celica Supra dostala novou elektronicky řízenou převodovku ECT s režimy Power (rychlejší akcelerace) a Normal. Dalšího zvýšení výkonu se Toyota Celica Supra dočkala v roce 1984 (160 k), současně s drobnými změnami exteriéru (přední směrovky a zadní světla).

Zatímco u první generace modelu Celica Supra byla považována za největší sportovní úspěch role zaváděcího vozu na Velké ceně USA v roce 1979, druhá generace byla například úspěšná v Britském mistrovství cestovních vozů (jezdci Win Percy, Barry Sheen) nebo na Ulster Rally (Per Eklund).

Třetí generace (1986–1992)

Teprve třetí generace Toyoty Supra (A70), debutující v květnu 1986, zpřetrhala vazby s Celicou a stala se zcela samostatným modelem. Zatímco Toyota Celica přešla na přední pohon, Supra zůstala u pohonu zadních kol. Designem karoserie navazovala třetí Supra na svého předchůdce a rovněž vnějšími rozměry se příliš nelišila (rozvor 2595 mm, délka 4630 mm). Hlavní světlomety zůstávaly schovány pod výklopnými kryty, ale klasická maska chladiče byla nahrazena úzkou štěrbinou nad předním nárazníkem, vyplněnou po stranách směrovými a pozičními světly. Na zádi (foto) se trojúhelníková boční okénka přiblížila k zadnímu výklopnému víku, takže při pohledu zboku budila Supra dojem, že má vzadu panoramatické zadní okno. Hned od začátku se Supra nabízela s odnímatelným střešním dílem (targa) a prodávala pod označením Sport Roof (USA) nebo Targa Top.

Na zádi se trojúhelníková boční okénka přiblížila k zadnímu výklopnému víku, zakončenému ostrou odtokovou hranou.

Pod kapotou Supry číslo tři se objevil výkonný řadový šestiválec 7M-GE s objemem 3 litry, rozvodem DOHC, čtyřmi ventily na válec a výkonem rovných 200 koní (147 kW). Pro modelový ročník 1987 připravila Toyota přeplňovaný šestiválec 7M-GTE s výkonem 235 k (173 kW) při 5600 min-1. S tímto motorem dosahovala Supra maximální rychlost 245 km/h a z klidu na sto zrychlovala za 6,3s. Pověst těchto jinak spolehlivých motorů poškodily problémy s měděným těsněním pod hlavou válců. Toyota Supra Turbo se zvenku odlišovala integrovaným zadním spoilerem se zabudovaným brzdovým světlem.

Supra třetí generace byla nabita novými technologiemi, jako např. tříkanálovým ABS, nastavitelnými tlumiči, nebo systémem řízení tlaku v sacím potrubí ACIS. Všechny Supry měly vpředu i vzadu nezávislé zavěšení kol s dvojitými trojúhelníkovými rameny (horní byla z hliníkové slitiny) a elektronickým řízením TEMS. Celkem bylo v průběhu šesti let vyrobeno v japonské továrně Tahara přes 108 tisíc vozů Toyota Supra třetí generace.

Na podzim 1988 vyrobila Toyota pět stovek speciálů Supra Turbo A, homologovaných pro skupinu A japonského mistrovství cestovních vozů JTCC. Turbomotory těchto vozů dostaly novou hlavu válců, nové turbo CT-26 a nový mezichladič. Všechny tyto změny přispěly ke zvýšení výkonu na 269 k (198 kW). Velkým, a často úspěšnějším soupeřem, jim byl na závodních okruzích Nissan Skyline GT-R R32.

Čtvrtá generace (1993–2002)

Poslední, čtvrtá generace Supry (A80) se poprvé představila na autosalonu v Chicagu a sériová výroba začala v dubnu 1993 v továrně Motomachi (Toyota City). Supra ve čtvrtém vydání vynikala oblými tvary karoserie (foto), které vznikly ve spolupráci japonských stylistů a amerického studia Toyoty v Kalifornii. Proti předchůdci byla tato Supra kratší, širší a nižší (rozvor náprav 2550 mm, rozchod kol 1520/1525 mm, vnější rozměry 4520 x 1810 x 1275 mm). Zajímavým stylistickým prvkem zvyšujícím přítlak zadních kol bylo velké přítlačné křídlo nad víkem zavazadlového prostoru (foto). Součinitel odporu vzduchu měl hodnotu 0,31-0,32 (turbo). Některé panely karoserie (kapota, střecha) byly zhotoveny z hliníkového plechu. Podvozkové díly (pomocný rám, zavěšení kol a náhon zadních kol) si Supra vypůjčila od modelů Z30 Soarer resp. Lexus SC300/400.

Supra čtvrté generace vynikala oblými tvary karoserie, které vznikly ve spolupráci japonských stylistů a amerického studia Toyoty v Kalifornii.

Také čtvrtá generace Supry, která vznikla pod vedením hlavního inženýra Isao Tsuzuki, zůstala věrná třílitrovému šestiválcovému řadovému motoru, dodávanému ve dvou verzích: 2JZ-GE s atmosférickým plněním a výkonem 223 k (164 kW) při 5800 min-1 a 2JZ-GTE přeplňovaný dvojicí turbodmychadel s výkonem 330 k (243 kW) a točivým momentem 441 N.m při 4800 min-1. Z převodovek si bylo možno vybrat mezi manuální pětistupňovou (W58) a šestistupňovou (Getrag/Toyota V160) nebo samočinnou čtyřstupňovou. Špičková verze 3.0 Twin Turbo dosahovala při testech největší rychlosti 285 km/h, pro Japonsko byla ale maximální rychlost omezena na 180 km/h a pro ostatní trhy na 250 km/h. Také zrychlení z 0 na 100 km/h za 5,1 s řadilo Supru čtvrté generace do blízkosti supersportovních vozů.

Na konci devadesátých let začal prodej sportovních vozů na severoamerickém trhu pod vlivem přísných emisních předpisů klesat a Supra na tomto důležitém trhu skončila v roce 1998. Výroba Supry byla definitivně ukončena v srpnu 2002. Za možného nástupce byla považována studie Toyota FT-HS (Future Toyota-Hybrid Sport), debutující v roce 2007 v Detroitu a Ženevě. V roce 2010 obnovila Toyota práva na značku Supra a na letošním autosalonu NAIAS v Detroitu představila studii FT-1, o které se soudí, že by mohla být skutečným nástupcem Supry.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas