Ferrari 250 LM (1964-66): poslední vítězství v Le Mans

Před padesáti lety začala kusová výroba závodního kupé Ferrari 250 LM, poháněného vzadu umístěným motorem V12. Jeho vítězství v Le Mans bylo pro Ferrari poslední.

První polovina šedesátých let minulého století byla pro Ferrari časem bohatých žní na závodních okruzích. Připomeňme si například souvislou řadu vítězství na 24hodinovém závodu v Le Mans: 1960 – první a druhé místo, 1961, 1962 a 1964 – první tři místa, 1963 – dokonce prvních šest míst. Od tohoto ročníku se na úspěších Ferrari významně podílel závodní prototyp 250 P, otevřený dvoumístný vůz, poháněný třílitrovým motorem V12 Testa Rossa, umístěným před zadní nápravou. Tento praotec rodiny prototypů Ferrari s motorem V12 vzadu dostal číselné označení, jak bylo u Ferrari tradicí, podle objemu jednoho válce. Od začátku sklízel jedno vítězství za druhým: v březnu 1963 vyhrál 12 hodin v Sebringu, v květnu 1000 km na Nürburgringu a v červnu 24 hodin Le Mans (posádka Bandini – Scarfiotti). Dalším vývojem vznikly z 250 P verze 275 P a 330 P s motory objemu 3,3 a 4 litry a jeho hlavní rysy převzalo i kupé třídy Gran Turismo, Ferrari 250 Le Mans.

Pařížská premiéra

Pininfarina, dvorní karosář Ferrari, byl pověřen návrhem karoserie důstojného nástupce legendárního kupé 250 GTO (1962–64), vyrobeného v počtu 39 kusů. Z typu 250 P převzal rozvor náprav (2400 mm) i umístění motoru V12 před zadní nápravou. Už prototyp Ferrari 250 LM (foto) měl vyvážené tvary s nízkou přídí, světlomety pod průhlednými kryty a zvýšenými zadními blatníky s malými otvory, určenými k přívodu vzduchu k motoru. Proti otevřenému 250 P měl 250 LM kabinu se silně skloněným předním sklem, okna ve dveřích s posuvnými plexiskly a střechu protaženou kus za svislé zadní okno. V ostře useknuté zádi se zvýšenou odtokovou hranou byla umístěna dvojice kruhových zadních světel.

Prototyp Ferrari 250 LM měl vyvážené tvary s nízkou přídí, světlomety pod průhlednými kryty a zvýšenými zadními blatníky.

Dva prototypy Ferrari 250 LM, z nichž jeden byl poprvé představený v listopadu 1963 na pařížském autosalonu, měly vzadu umístěn třílitrový vidlicový dvanáctiválec s rozvodem OHC a řadami válců v úhlu 60o. Ostatní sériové kusy dostalo motory V12 (Tipo 211) převrtané na objem 3286 cm3, které dávaly s šesticí karburátorů Weber 38DCN maximální výkon 320 k (236 kW) při 7500 min-1. Přes zvýšení objemu motoru se název modelu nezměnil, přestože podle tradice by měl mít označení 275 LM.

Problémy s homologací

Ferrari mělo problémy s homologací od Mezinárodní automobilové federace (FIA) už dříve s typem Ferrari 250 GTO. Požadavek minimálně 100 vyrobených vozů Ferrari nesplnilo, tvrdilo ale, že se jedná jen o přestavěnou verzi modelu 250 GT SWB, což nebyla pravda a k homologaci nedošlo. V roce 1964 požádalo Ferrari o homologaci typu 250 LM, kterou FIA opět zamítla vzhledem k tomu, že nepředpokládala vyrobení požadovaných 100 kusů. Automobilka Ferrari přesto pokračovala dál ve vývoji typu 250 LM a v letech 1964 až 1966 vyrobila kolem třicítky sériových kusů.

Zamítnutím homologace pro skupinu 3 kategorie GT mohly vozy Ferrari 250 LM závodit jen ve třídě prototypů, kde byly proti továrním speciálům v nevýhodě. Přesto dosáhly vozy 250 LM v rukách soukromých jezdců mnoha vítězství. Hned ve své první sezoně 1964 vyhrály desetkrát, např. na dvanáctihodinovce ve francouzské Remeši a ve švýcarské horské Velké ceně. Rok 1965 byl ještě úspěšnější, soukromí jezdci s nimi vyhráli 500 km ve Spa, v Mugellu a především 24 hodin Le Mans, o jehož průběhu si povíme v další části tohoto článku. Pro sezonu 1966 bylo Ferrari 250 LM homologováno ve skupině 4 třídy sportovních vozů.

Sériové provedení

Sériová kupé Ferrari 250 LM (foto) se lišila od prototypů jen v několika detailech. Po stranách oválné přední masky se objevily dva chladicí otvory, takže přídavné světlomety se posunuly dál od středu. Na předním víku se objevily dva menší otvory kryté plexiskly, sloužící pravděpodobně k větrání kabiny. Stěrač čelního okna měl u sériového provedení dvě ramena a zmizely chromované rámečky oken ve dveřích. Ve zvýšených zadních blatnících došlo ke zvětšení chladicích otvorů a u některých kusů se před zadními koly objevily další malé otvory určené k chlazení brzd. Na zadní stěnu byly přidány otvory k odsávání horkého vzduchu z motorového prostoru.

Sériové kupé Ferrari 250 LM se lišilo od prototypu jen v několika detailech. Výrazně se například zvětšily chladicí otvory v zadních blatnících.

Dvoumístné kupé Ferrari 250 Le Mans mělo karoserii dlouhou 4090 mm, širokou 1700 mm a vysokou jen 1115 mm. Motor V12 v bloku s pětistupňovou manuální převodovkou poháněl zadní kola a byl umístěn v lehkém prostorovém trubkovém rámu. Všechna kola měla nezávislé zavěšení se dvěma trojúhelníkovými rameny, vinutými pružinami a hydraulickými tlumiči. Na všech 15palcových kolech s drátovými výplety byly kotoučové brzdy. Vedle motoru byly po stranách umístěny dvě palivové nádrže s celkovým objemem 130 litrů. Ferrari 250 LM mělo pohotovostní hmotnost 850 kg a dosahovalo rychlosti až 295 km/h.

Stradale Speciale

Ve snaze přiblížit Ferrari 250 LM ještě více běžnému provozu na silnici představil Pininfarina na ženevském autosalonu v roce 1965 studii nazvanou Stradale Speciale (foto). Prodloužením rozvoru na 2600 mm, délky i šířky vozu se získal větší vnitřní prostor. K usnadnění nastupování do vozu mělo kupé Stradale Speciale otevírací střešní panely se závěsy ve středu střechy. Nejvíce se vzhled vozu změnil velkým zadním plexisklovým oknem, kryjícím víko motorového prostoru.

Nejvíce se vzhled Stradale Speciale změnil velkým zadním plexisklovým oknem, kryjícím víko motorového prostoru.

Bíle zbarvený vůz s modrými pruhy (ve stylu americké závodní stáje NART) vyvolal živý zájem a na konci autosalonu získalo Ferrari šestnáct objednávek. Zůstalo však jen u jediného kusu, dva další byly údajně konvertovány na Stradale Speciale z “normálních” 250 LM. Originál si koupil Luigi Chinetti a vystavil jej na newyorském autosalonu 1965.

Le Mans 1965

Je překvapující, že za rok tomu bude už padesát let, kdy Ferrari naposled vyhrálo absolutní klasifikaci slavného prestižního závodu 24 hodin Le Mans. Do závodu konaného ve dnech 19. a 20. června 1965 přihlásily soukromé týmy pět vozů Ferrari 250 LM (někde se uvádí jako 275 LM). Po startu se ujal vedení Ford GT40 Mark II, ale vinou častého doplňování paliva o něj přišel. Horké počasí navíc vozům GT40 nesvědčilo a postupně všech šest vozů odpadlo. Hegemonii Ferrari pak narušoval jen Dan Gurney a Jerry Grant s Cobrou Daytona, ale i ten po 204 okruzích odpadl s poruchou motoru. Vedoucí Ferrari 330 P2 pak začaly mít problémy s brzdami, takže ve vedení je vystřídaly dva vozy Ferrari 250 LM.

Francouz Pierre Dumay s Belgičanem Gustavem Gosselinem přišli se svým 250 LM o vedení, když jim defekt pneumatiky poničil zadní část vozu. Oprava je stála cenných pět kol, takže z vítězství se nakonec těšili Jochen Rindt a Masten Gregory z amerického závodní týmu NART (North American Racing Team) Luigiho Chinettiho. Jejich Ferrari 250 LM s číslem 21 ujelo 348 kol průměrem 194,88 km/h, o pět kol méně mělo francouzsko-belgické 250 LM na druhém místě. Třetí skončilo Ferrari 275 GTB Belgičanů Mairesse a Blatona (340 kol). Úspěch Ferrari 250 LM završili Švýcaři na sedmém místě. Fordy GT40 si napravily reputaci o rok později, když získaly v Le Mans první tři místa.

Vítězný vůz Ferrari 250 LM s číslem 21 (foto) je v současnosti umístěn v hale slávy muzea na závodišti v americkém Indianapolisu a často se předvádí na přehlídkách historických závodních vozů. Ferrari 250 LM ročníku 1964 byl loni prodán v aukční síni Sotheby za neuvěřitelných 14,3 milionu dolarů.

Vítězný vůz z Le Mans 1965 s číslem 21 se často předvádí na přehlídkách historických závodních vozů.

Ferrari 250 LM nebyl tak úspěšný jako jeho předchůdci, přestože byl posledním vozem Ferrari, který vyhrál Le Mans. Vzniklo jich však jen kolem třiceti, takže dnes je Ferrari 250 LM mimořádně vzácný a drahý veterán. Díky tomu, že vznikla řada replik dnes existuje víc 250 LM než po ukončení jejich výroby v roce 1966.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas