Pontiac GTO (1964-67) – svatokrádež

Před padesáti lety debutoval jeden z nejvíce prodávaných amerických muscle cars Pontiac GTO, poháněný výkonnými motory V8.

Před padesáti lety debutoval jeden z nejvíce prodávaných amerických muscle cars Pontiac GTO, poháněný výkonnými motory V8.

Počátkem roku 1963 se vedení koncernu General Motors rozhodlo zakázat svým divizím další angažovanost na automobilových závodech. V té době se Pontiac zaměřoval na sportovně laděné, výkonné modely a úspěchy na závodech byly jejich účinnou propagací. Když musel být zrušen projekt supervýkonného motoru 421 Super Duty, určeného pro závody dragsterů, dal management Pontiacu zelenou vývoji výkonných verzí silničních modelů, kterým se v Americe říká muscle cars.

Hlavní manažer divize Pontiac Eliot “Pete” Estes (v této funkci nahradil v roce 1961 Semona “Bunkie” Knudsena) pověřil prací na novém muscle car trojici zkušených techniků. Byli to Russell Gee (specialista na motory), Bill Collins (podvozky) a John DeLorean (vedoucí technik, od července 1965 generální manažer Pontiacu). K transformaci na výkonný speciál zvolili model Pontiac Tempest, respektive jeho nejvýkonnější verzi LeMans, využívající samonosnou platformu GM, zvanou A-body. Nejdříve musela být přepracována koncepce zadního pohonu s motorem vpředu a převodovkou umístěnou vzadu (transaxle), která nebyla vhodná pro zamýšlený výkonný motor. Tím se stal vidlicový osmiválec s objemem 6,4 litru (389 kubických palců), používaný ve velkých modelech Pontiac Catalina a Bonneville.

Tato nejvýkonnější verze modelu Pontiac Tempest LeMans se dala pořídit zakoupením balíčku GTO v ceně 296 dolarů, kterým se obešlo omezení objemu motoru pro A-body na 5,4 litru. Jméno balíčku vymyslel DeLorean a evidentně se inspiroval legendárním Ferrari 250 GTO, u kterého zkratka znamenala Gran Turismo Omologato, tedy oficiální homologaci k závodům ve třídě GT. Nadšenci automobilového sportu a novináři protestovali a považovali převzetí tohoto názvu téměř za svatokrádež, široká americká veřejnost to ale přijala bez povšimnutí.

Tempest převlečený za GTO (1964)

Jak již bylo uvedeno, první Pontiac GTO byl vlastně model Pontiac Tempest LeMans doplněný volitelným balíčkem GTO. Dodával se ve třech verzích karoserií – dvoudveřové kupé, kupé se střechou bez středových sloupků (hardtop) a kabriolet (foto). Všechny modely měly rozvor náprav 2921 mm, délku 5156 mm a šířku 1862 mm. Kupé byla vysoká 1359 mm. Moderní podvozek měl vpředu nezávislé zavěšení kol s dvojitými trojúhelníkovými rameny, všechna kola měla pérování vinutými pružinami a bubnové brzdy.

První Pontiac GTO byl vlastně model Pontiac Tempest LeMans doplněný volitelným balíčkem GTO.

Balíček GTO zahrnoval motor V8 s objemem 6,4 litru a výkonem 325 koní (239 kW) při 4800 min-1, čtyřnásobný karburátor Carter AFB, dvojitou koncovku výfuku, chromované kryty ventilového rozvodu, třírychlostní manuální převodovku s řadicí pákou na podlaze, tužší pérování, širší čtrnáctipalcová kola, dva “falešné” výstupky na kapotě a označení GTO na přídi, bocích a na zádi.

Na přání mohl být Tempest LeMans GTO vybaven čtyřstupňovou manuální převodovkou nebo dvourychlostním automatem Super Turbine 300, třemi dvojitými karburátory Rochester 2G, zvyšujícími výkon na 348 k (tzv. “Tri-Power”), diferenciálem s omezenou svorností atd. Při testech časopisu Car Life dosáhl vůz s hmotností kolem 1,6 tuny a nejsilnějším motorem zrychlení z klidu na 97 km/h za 6,6 s a maximální rychlost na konci čtvrtmílové dráhy 159 km/h. Kritizováno bylo řízení bez posilovače a slabé brzdy, převzaté beze změn z normálního Tempestu.

Ace Wilson, dealer vozů Pontiac z Royal Oaku v Michiganu nabízel balíčky Bobcat k ladění motorů Pontiac 389 V8. Jeho název vznikl sloučením jmen modelů Bonneville a Catalina. Kit zvyšoval výkon motoru až o 50 koní, takže GTO Royal Bobcat akceleroval na 97 km/h za 4,6 sekundy, vyžadoval ale vysoce oktanový benzin. Tempesty LeMans GTO byly oficiálně představeny 1. října 1963 a celkem jich bylo vyrobeno 32 450 kusů, přičemž nejvíc se prodávaly hardtopy (18 422 kusů).

Kouzla stylistů (1965)

Pro modelový rok 1965 byla celá řada Tempest, včetně verze GTO, přestylizována. Při stejném rozvoru a vnitřních rozměrech narostla délka o 79 mm a celková hmotnost vzrostla zhruba o 45 kg. Charakteristickým stylistickým prvkem se staly svisle uspořádané dvojité světlomety (foto). Přemístěním světel mohla být snížena maska chladiče, ve středu rozdělená na dvě části. Větrací otvor na kapotě (opět nefunkční) se přemístil do středu a mírnou retuší prošla i záď vozu s vodorovnými koncovými světly zapuštěnými do panelu v celé šíři vozu. Na podvozku byly vylepšeny tlumiče a o 15% se zvětšila plocha brzd. Na přání se dodávalo bezkontaktní tranzistorové zapalování. Na přístrojové desce zůstaly před volantem čtyři kruhové přístroje, zlepšila se ale čitelnost rychloměru a měřiče tlaku oleje.

Přemístěním světel mohla být snížena maska chladiče, ve středu rozdělená na dvě části. Větrací otvor na kapotě byl opět nefunkční.

Zapracovalo se i na motoru. Úpravou hlav válců a sacího potrubí se výkon zvýšil na 335 koní (Tri-Power 360 k). Volba převodovek se proti roku 1965 nezměnila. Při testování dosáhla nejsilnější verze Tri-Power zrychlení (0–97 km/h) za 5,8 sekund a maximální rychlost 182 km/h. Slabinou zůstávaly brzdy a řízení. Prodej GTO se v roce 1965 zvýšil na více než dvojnásobek (75 352 vozů, z toho přes 55 tisíc hardtopů).

Na vlastních nohou (1966)

Teprve v roce 1966 se stal Pontiac GTO samostatným modelem s typovým číslem 242. Mezi hlavní stylistické změny patřily zvlněný boční profil ve tvaru láhve od Coca-Coly se zvednutými zadními blatníky, zaoblenější dvoudílná přední maska se zabudovanými pomocnými světlomety a žaluziová zadní světla zapuštěná do zadní stěny. Délka karoserie narostla jen nepatrně na 5 243 mm, v nabídce zůstávaly stále Sports Coupé, hardtop se střechou bez sloupků B (foto) a kabriolet. GTO se stal průkopníkem v použití plastů na přední masce. Uvnitř se objevila sedadla Strato s vyššími opěradly a nastavitelnými opěrkami hlavy. Přístrojová deska byla potažena imitací ořechového dřeva.

GTO ročníku 1966 se velmi dobře prodával a dosáhl největšího počtu vyrobených vozů. Nejvíc se prodalo hardtopů (přes 73 tisíc).

V polovině modelového roku 1966 byla nejvýkonnější motorová verze Tri Power nahrazena variantou XS 389 s tužšími ventilovými pružinami, což byla vlastně první verze motoru Ram Air V8. Výkonem zůstala na stejné úrovni jako Tri Power (360 koní). GTO ročníku 1966 se velmi dobře prodával a dosáhl největšího počtu vyrobených vozů v celé historii typu GTO – 96 946 (nejvíc opět hardtopů, přes 73 tisíc). Ačkoliv Pontiac usilovně inzeroval svůj muscle car jako GTO Tiger, mezi mládeží zdomácněla přezdívka Goat (koza).

Větší motor a nové karburátory (1967)

Poslední ročník první generace Pontiacu GTO charakterizovaly jen drobné stylistické úpravy karoserie, výraznější novinky se tentokrát objevily hlavně pod kapotou. Naposledy si mohli zákazníci pořídit verzi Sports Coupé, zatímco hardtop a kabriolet pokračovaly i ve druhé generaci. Pontiac GTO 1967 se vpředu lišil od předchůdce jen společnou dolní lištou spojující obě části mřížky chladiče. Zadní světla byla tentokrát rozdělena do osmi proužků, po čtyřech na každé straně (foto). Nová byla také pětipaprsková kola Rally II.

Zadní světla Pontiacu GTO 1967 byla rozdělena do osmi proužků, po čtyřech na každé straně.

Vidlicový osmiválec se v roce 1977 dočkal zvýšení objemu na 6565 cm3 (400 kubických palců), čtyřnásobného karburátoru Rochester Quadrajet (Tri-Power zůstal výhradně pro Chevrolet Corvette) a nových hlav válců. Dodával se ve třech verzích: economy (258 k), standard (340 k) a high output (367 k).

Pontiac GTO ’67 byl vybaven několika prvky zvyšujícími bezpečnost cestujících, např. sloupkem řízení absorbujícím energii při čelním nárazu a bezpečnostními pásy. Novou automatickou převodovkou byla třístupňová Turbo-Hydramatic TH-400, umožňující automatické i ruční řazení. Za příplatek bylo možné získat kotoučové brzdy. Pontiaců GTO 1967 se prodalo 81 722 kusů.

Po úspěšné první generaci GTO nastoupila druhá, vyráběná v letech 1968–73 (o té si povíme někdy příště). Po třicetileté odmlce se objevila další generace GTO. Tentokrát šlo ale jen o úpravu australského Holdenu Monaro.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas