Chrysler New Yorker – americká trvalka (2. část: 1960-81)

Samonosná karoserie a konec velkých ploutví (1960–64)

Až do začátku osmdesátých let dvacátého století se modely Chrysler New Yorker vyznačovaly velkými rozměry a silnými motory V8.

Po recesi v roce 1958 vstoupily Spojené státy na začátku šedesátých let minulého století do období stálého hospodářského růstu. Americké automobily dál poháněly silné a žíznivé motory a jejich délka většinou o hodně překračovala pětimetrovou hranici. V druhé části tohoto článku si připomeneme osudy legendárního amerického vozu Chrysler New Yorker z období let 1960 až 1981, kdy vzniklo dalších pět generací.

Nástupem šesté generace Chrysleru New Yorker v roce 1960 začala pro tento model éra samonosných karoserií, kterou zahájila už v roce 1922 Lancia Lambda. Vůz s rozvorem 3200 mm a délkou 5600 mm měl vpředu zcela novou lichoběžníkovou masku chladiče a mohutné zadní ploutve začínaly už u větracích okének předních dveří. Kromě čtyřdveřového sedanu a kombi Town & Country se nabízel i dvoudveřový hardtop (foto) a kabriolet. Poptávka po otevřených vozech ale klesala (prodalo se jen něco málo přes pět stovek), takže bylo rozhodnuto o ukončení jejich výroby v roce 1961.

Zadní ploutve New Yorkeru 1960 začínaly už u větracích okének ve dveřích.

Zároveň s rámovým podvozkem skončila u New Yorkeru i éra motorů Hemi V8. Nahradily je vidlicové osmiválce Chrysler RB Golden Lion s maximálním výkonem 353 k (260 kW). Do modelového roku 1961 vstoupil New Yorker s novou maskou chladiče (lichoběžník měl nyní delší stranu nahoře) a šikmo posazenými dvojitými světlomety. O rok později se New Yorker představil s prakticky stejnou přídí, ale bez svých unikátních zadních ploutví. Nabídka se zúžila jen na čtyřdveřové modely. New Yorker bez ploutví sklidil kritiku a jeho prodejní čísla poklesla.

V roce 1963 přišel Chrysler se zásadně přepracovanou karoserií New Yorkeru s rozvorem náprav zkráceným na 3100 mm, která znamenala konec stylu Forward Look. New Yorker se v tomto novém provedení (klidně se mohlo považovat za další generaci) trochu podobal koncernovému kompaktu Plymouth Valiant. Jestli se líbil zákazníkům je podle prodejních čísel obtížné zjistit, neboť Chrysler zároveň zavedl lákavou záruku na 5 let nebo 50 tisíc mil. Pod kapotou se toho mnoho nezměnilo, kromě zvýšení výkonu motoru V8 na 340 koní. Modely 1964 měly novou příď, větší zadní okno a malé ploutvičky na zadních blatnících, které trochu vylepšily vzhled vozu při pohledu zboku.

Na platformě C (1965–68)

Od roku 1965 dostaly všechny Chryslery a také další velké koncernové modely Plymouth a Dodge zcela novou samonosnou platformu C (C-body) s předním pomocným rámem ukotveným v gumových blocích. Při návrhu karoserií velkých Chryslerů, včetně New Yorkeru, se Elwood Engel vrátil ke stylu, který poprvé použil u modelu Lincoln Continental 1961, vyznačujícím se hranatými boky s chromovaným lemem ostrých horních hran blatníků (kresba). Karoserie čtyřdveřového hardtopu s rozvorem 3150 mm byla dlouhá 5542 mm a široká 2019 mm.

V roce 1965 dostal Chrysler New Yorker zcela novou samonosnou platformu C a karoserie navržené Elwoodem Engelem.

Motor 413 CID V8 (objem válců 6771 cm3) měl výkon 345 koní (SAE) a vozu s hmotností přes dvě tuny uděloval rychlost až 200 km/h. Výkon motoru se přenášel na zadní kola přes třístupňovou automatickou převodovku. Po roce dostal Chrysler New Yorker nový motor RB V8 s objemem 7,2 litru, novou přední masku a zadní světla. Kombi Town & Country se stalo samostatným modelem. Ročníky 1967 a 1968 měly pozměněný design přídě a boků, blatníky měly nyní na obou koncích parkovací světla. V posledním roce sedmé generace dosáhl New Yorker rekordního počtu prodaných vozů – přes 263 tisíc.

Konec hranatých tvarů (1969–1973)

Osmá generace Chrysleru New Yorker přišla v modelovém roce 1969 s důkladně přepracovanými oblejšími tvary karoserie a vyššími boky. Tomuto designu se říkalo Fuselage Look neboť hladké boky připomínaly trup letadla. Dominantním prvkem byla bohatě chromovaná příď integrující nárazník s prolamovanou maskou chladiče a zapuštěnými dvojitými světlomety. Vedle klasického sedanu byly oblíbené hardtopy bez středových sloupků v provedení se dvěma nebo čtyřmi dveřmi (foto).

Osmá generace Chrysleru New Yorker měla oblejší tvary karoserie a vyšší boky.

Pod kapotou těchto přes 5,7 m dlouhých vozů bručel 7,2litrový vidlicový osmiválec RB, jehož výkon kolem 350 koní dokázal vůz s hmotností 1,9 tuny rozjet až na 200 km/h a zrychlit z klidu na stovku za 9 s. Se spotřebou přes 25 litrů benzinu na 100 km ujel na plnou nádrž jen kolem 330 kilometrů.

Jak bylo zvykem, každoročně docházelo k drobným stylistickým změnám na karoserii. Týkalo se to hlavně čelní stěny, zadních světel a ozdobných lišt na bocích. Hardtopy ročníku 1970 už neměly například větrací okénka v oknech dveří, modely 1971 a 1972 měly čtvercové rámečky světlometů. Zpřísněné emisní standardy a zvýšení cen paliva vedly v roce 1972 ke snížení výkonu motoru. Poslední rok osmé generace Chrysleru New Yorker byl ve znamení návratu ke klasickému uspořádání přídě se světlomety v hranatých rámečcích oddělených od masky chladiče a gumovými bloky masivních nárazníků.

Američané šetří (1974–1978)

Narůstání rozměrů modelu Chrysler New Yorker dosáhlo svého vrcholu v roce 1974, kdy se představila devátá generace. S rozvorem 3150 mm (124 palců) dosáhla délka, především díky dlouhým převisům karoserie, 5756 mm (v modelovém roce 1978 dokonce 5867 mm). Designéři se vyřádili hlavně na přídi, kde světlomety zmizely pod obdélníkovými kryty a svislá maska chladiče ve vystupující středové části se nahoře stáčela až do vodorovné polohy. K základnímu modelu přibylo luxusnější provedení New Yorker Brougham a novinkou bylo dvoudveřové kupé s malými bočními okénky zasazenými do bočnic vinylem potažené střechy (foto).

Novinkou bylo dvoudveřové kupé New Yorker Brougham s malými bočními okénky zasazenými do bočnic vinylem potažené střechy.

Typickým rysem hardtopových sedanů bylo zakřivení zadních střešních sloupků. Zadní světla byla zpočátku rozmístěna v celé šířce vozu těsně nad nárazníkem. Od ročníku 1976 se přestěhovala do svislé polohy na hraně zadních blatníků. Palivové embargo organizace vývozců nafty (OPEC) se podepsalo na výkonech dodávaných motorů. I nejsilnější motor V8 7.2 měl jen 215 koní, takže při hmotnosti 2150 kg klesla maximální rychlost na 190 km/h. V posledním roce výroby deváté generace se stal základním motorem vidlicový osmiválec s objemem 6,6 litru a pro Kalifornii dokonce “jen” 5,9 litru s výkonem 170 koní. V roce 1976 se stal New Yorker pokračovatelem modelu Imperial, jehož výroba byla dočasně ukončena. Prodej New Yorkeru tudíž výrazně stoupl.

Tři roky s R-body (1979–1981)

Jubilejní desátá generace New Yorkeru byla postavena na Chryslerově platformě R s rozvorem náprav 3010 mm. Úspory, které zavedl Lee Iacocca po svém nástupu do vedení koncernu Chrysler se promítly mj. tím, že jediným nabízeným modelem New Yorkeru se stal sedan dlouhý 5626 mm, vybavený v základu motorem 318 V8 (objem 5,2 litru). Vůz byl nyní výrazně lehčí než předchozí generace, stále si ale zachovával důstojný vzhled (foto) a dobré jízdní vlastnosti. Světlomety zůstávaly schované pod plechovými kryty, maska chladiče dostala nové masivní rámování. Luxusní verze nesla název Chrysler New Yorker Fifth Avenue (foto).

Luxusní verze nesla název Chrysler New Yorker Fifth Avenue.

Po třech letech skončila výroba desáté generace New Yorkeru (celkem 74,7 tisíc vozů), aby uvolnila místo menším modelům na platformách M, E, C a LH. Do roku 1996 vznikly další čtyři generace, takže jich bylo celkem 14. Chrysler New Yorker se stal nejdéle vyráběným modelem amerického automobilu.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas