Automobilová móda - Šatník vůně benzinu

Jízda automobilem kdysi platila za sport elit. Před prachem a slotou je chránily kožichy z čínských koz či vačic, závoje, kukly, masky, nánožníky, rukávníky a teplé spodky všité do kamaší. Dámy používaly slídové průzory obšité hedvábím.

Před sto lety, kdy kralovaly otevřené automobily bez topení, ale i dveří, čelního skla nebo střechy, neměla delší jízda daleko k utrpení. Nejšpinavější sedadlo nabízel závěsný vozík, tažený za motocyklem. Zatímco muž se skláněl nad řidítky, ženu sprchovalo bláto rozprašované pneumatikami.

S volantem je dřina, asi to bude sport…

Snad i proto byl motorismus považován za sport. Jenže kdo na tak drahý špás měl, nebyl zvyklý mrznout, nechat na sobě zasychat vrstvy bláta nebo polykat všudypřítomný prach.

Nevadí vám omezený výhled? Chraňte se před prachem kuklami se slídovými průzory!

Proto vznikaly velmi důmyslné oděvy připomínající spíše skafandry. Měly chránit, ale cestující většinou znehybněly a dodaly jim velmi komický vzhled. Zápolení s těžkým řízením, spletí ovládacích pák a ztuha jdoucími brzdami přitom vyžadovalo nemalé fyzické vypětí. Nemluvě o nutnosti pilně se kolem sebe ohánět speciálním automobilovým bičem (!), určeným k odhánění dotírajících, hlukem motoru rozdrážděných psů.

Společenskému postavení motoristů odpovídala špičková kvalita oděvních materiálů. Pro teplé spodky a dámské prádlo nejlépe vyhovaly vlněné látky skotského typu, například homespun, ševiot a tvíd. Za příznivého počasí muži oblékali speciální oblek složený ze saka dvou základních typů. Hladkého, s našitými kapsami a rozparkem ve středním zadním švu, nebo norfolkského s všitým páskem (knicker bockers). Jako alternativa připadal v úvahu pulovr s norským vzorem, případně kožená vesta s pletenými rukávy. Kalhoty končící pod koleny, známé pumpky, vznikaly z homespunu, tvídu nebo gabardénu. Pokračovaly přízovými či vlněnými podkolenkami, případně vysokými soukennými kamašemi. Charakteristickým doplňkem se staly vysoké rukavice s výraznou manžetou.

Už víte, jak vypadá typický majitel mercedesu?

Otevřený automobil žádal elegantní bílou kuklu z impregnované látky, případně tmavší koženou. Klapky na uších používali jen spolujezdci, řidič musel dobře slyšet. Horní nepromokavou vrstvu tvořil dlouhý kabát z chromové kůže, snadno omyvatelné mydlinkami. Nezapomeňme na možnost zdvihnout tuhý límec coby větrolam. „Prachový plášť“ z impregnovaného surového hedvábí bylo možné zateplit vložkou, obvykle z velbloudí srsti.

Kožichy neodmyslitelně patřily k bohatým „Herrenfahrer“, tedy „samořidičům“. I když se počítalo s potřísněním benzinem, olejem, blátem a zvířecími výkaly, jichž bývaly silnice plné, používaly se též velmi kvalitní kožešiny z ruských koníků, čínských koz nebo vačic. Nemrznoucí směsi byly hudbou budoucnosti, a tak se před vstupem do hostince motorista svlékl a přehodil svůj kožich přes kapotu odstaveného automobilu, aby nezamrzla voda a nepraskl blok motoru.

Automobilisté zachumlaní v kožešinách budili respekt i hrůzu

Dámské oblečení z přelomu století se neobešlo bez ochranných závojů přehozených přes klobouky s širokou krempou. Komu se nelíbily brýle, mohl si objednat slídové průzory obšité hedvábím.

Mnohem později, v meziválečném období, ženy do otevřených automobilů usedaly oděny lehkým pláštěm z impregnovaného šantungu. Kamaše z jemné gumy sahaly až po kolena a zapínaly se na zip neboli zdrhovadlo. K plášti se skvěle hodil pikantní kožený klobouček pokud možno z barevné kůže. Delší cesty vyžadovaly teplé trench-coaty, jelenicové kabátky či letní kožichy. Nohy chránila houně nebo kožešinový vak „nánožník“.

Ve dvacátých letech se začaly ve větší míře používat uzavřené karoserie. Pokusy s vytápěním interiéru výměníky propouštějícími výfukové plyny sice většinou končily přidušením osádky, ale spolehlivější katalytická lihová kamínka spolu s hromadou dek zpříjemňovala zimní cestování. Nejdříve se vytratily závoje proti prachu, později i huňaté kožešiny a další „výdobytky“ oděvního průmyslu.

Perlička na závěr. Když se na sklonku třicátých let v amerických vozech objevila příplatková klimatizace, dámy zajásaly: mohou nosit norky i v parném létě! Ach, ty ženy…

Prach – nepřítel č. 1

Na přelomu 19. a 20. století převládaly prašné cesty. Průkopníci kropení to neměli snadné, v Berlíně dokonce vznikl Spolek odpůrců kropení cest a ulic, zřejmě sestávající z pokropených.

Ztroskotaly také pokusy kropit speciálními roztoky, které by jemné prachové částice vázaly déle než rychle se odpařující H2O. Ve Francii to zkoušeli s mořskou vodou, neboť vlhká sůl funguje jako lepidlo. Sice se prášilo méně, ale bez dobře utěsněných brýlí jste si mohli oči rozdráždit až dokrvava.

V USA pro změnu vyvinuli technologii kropení cest roztokem surové ropy a asfaltu, tehdy ještě Američany považovaných za takřka bezcenné suroviny. Dovedete si představit jízdu po cestě, na jejíž každý kilometr periodicky rozprašovali dávku tří tun lepkavého černého roztoku? V  českém tisku se ještě v roce 1905 objevil povzdech, oč zdravější by byla nezaprášená jablka v alejích podél cest, kdyby se i u nás mohlo kropit tak lacinou naftou… Ekologové, žasněte!

Jako ze škatulky

K vyhlášenějším firmám oblékajícím motoristickou smetánku patřily pražské salony Emila Engelmüllera (Václavské náměstí č. 3 a roh Ferdinandovy, dnes Národní třídy se Spálenou), případně H. J. Bambouse (Soukenická 28 na Praze II a Melantrichova 10, Praha I).

Engelmüller vystavoval už na prvním autosalonu v březnu 1904 na Žofíně. Předvedl kolekci osmi typů kabátů a jeho jednoduchá kšiltová čepice se stala charakteristickým odznakem řidičů. Do módní branže „fušoval“ i výrobce pneumatik Continental, vystavující v Praze své pogumované nepromokavé pláště.

Zdeněk Vacek

Foto archiv

Zdeněk Vacek