Ferrari 330: Láska až do hrobu

Nástupce legendárního Ferrari 250 se vyráběl v letech 1963–68. Modely 330 America, 330 GT 2+2 a  330 GTC/GTS poháněly čtyřlitrové motory V12.

Slavný italský konstruktér  Gioacchino Colombo (1903–1988) navrhl v roce 1959 pro typ Ferrari 400 Superamerica čtyřlitrový (přesně 3967 cm3) vidlicový dvanáctiválec s rozvodem OHC a rozevřením řad válců 60°. Ten byl pod označením Tipo 209 důkladně přepracován a použit v modelech Ferrari řady 330. Jak známo, číselné označení modelů Ferrari vycházelo tehdy z objemu jednoho válce (12 x 330 = 3960). Colombovy motory V12 4.0 v úpravách s výkony 300 až 450 koní byly použity ve třech cestovních vozech třídy GT a několika závodních vozech. V následujících řádcích si je stručně připomeneme.

330 America

Exkluzivní kupé Ferrari 330 America (foto) se poprvé ukázalo veřejnosti na tiskové konferenci Ferrari v lednu 1964. Převzalo Pininfarinovu karoserii 2+2 z modelu 250 GT/E a také jeho podvozek, nový byl ale čtyřlitrový motor V12 nabízející výkon 300 koní. Celkem vzniklo kolem padesáti těchto elegantních vozů, které si rozebrali boháči převážně z USA. Většina vyrobených vozů 330 America byla totiž exportována do Spojených států. Dědička texaského naftového magnáta Sandra West se dokonce nechala pohřbít v texaském San Antoniu se svým miláčkem, modrým Ferrari 330 America.

Exkluzivní kupé Ferrari 330 America se poprvé představilo veřejnosti na tiskové konferenci Ferrari v lednu 1964.

S elegantním zevnějškem korespondoval luxusní interiér čalouněný kůží Connoly. Pohodlná přední sedadla byla oddělena širokou středovou konzolou. Řada kruhových přístrojů byla soustředěna před sportovním tříramenným volantem.

330 GT 2+2

Přechodový typ 330 America byl v lednu 1964 nahrazen novým modelem Ferrari 330 GT 2+2 (foto). Svoji premiéru oslavil na bruselském autosalonu na jaře 1964. Základní rysy Pininfarinovy karoserie s rozměry 4840 x 1715 x 1365 mm zůstaly zachovány, včetně větracích otvorů za předními koly, rozvor se prodloužil o 50 mm na 2650 mm. Podstatně se změnila příď a záď vozu.  Do přídě s nízkou oválnou maskou chladiče byly vsazeny dvojité kruhové světlomety nestejného průměru, na zádi se v rozích objevila vodorovná koncová světla. Vůz byl vybaven kotoučovými brzdami Dunlop na všech kolech s dvouokruhovým systémem  ovládání. Z továrny vyjížděly vozy 330 GT s drátovými koly Borrani obutými pneumatikami Pirelli Cinturato 205VR15. Jeden z nich používal i sám Enzo Ferrari.

Přechodový typ 330 America byl v lednu 1964 nahrazen novým modelem Ferrari 330 GT 2+2. Vůz měl dvojité kruhové světlomety nestejného průměru.

Od roku 1965 se Ferrari 330 GT 2+2 vyrábělo v druhé sérii vybavené pětistupňovou manuální převodovkou (série I měla čtyřrychlostní). Zvenku se druhá série poznala podle dvou světlometů na přídi a odlišně tvarovaných vzduchových výstupů za předními koly. Za příplatek se dala objednat klimatizace a posilovač řízení. Do roku 1967 vzniklo celkem 625 kusů série I a 455 kusů série II. Jejich nástupcem se stalo Ferrari 365 GT 2+2 in 1967.

330 GTC/GTS

Dvoumístné kupé Ferrari 330 GTC (foto) a jeho otevřená verze 330 GTS měly svými rozměry (rozvor 2400 mm, délka 4410 mm, šířka 1725 mm a výška 1200/1245 mm) blíž k modelu 275 než k většímu 330 GT 2+2, se kterým sdílely vyvážené tvary karoserie. Lišily se především oválnou přední maskou posazenou mezi nárazníky. Tyto modely byly tišší a snadněji ovladatelné než předchozí typy Ferrari. S nadsázkou se o nich říkalo, že jsou to první Ferrari ve kterých můžete poslouchat  rádio.

Ferrari 330 GTC mělo rozvor 2400 mm a bylo dlouhé 4410 mm. Do roku 1968 bylo vyrobeno kolem 600 kupé.

Kupé Ferrari 330 GTC se poprvé představilo na ženevském autosalonu v březnu 1966 a spider 330 GTS nedlouho poté na pařížském autosalonu. Do roku 1968 bylo vyrobeno kolem 600 kupé a stovky spiderů, než je nahradily typy 365 GTC a GTS. Několik let po ukončení výroby GTS požádal Luigi Chinetti, dovozce vozů Ferrari do USA, karosárnu Zagato, aby navrhla vůz se střechou targa. Vůz nazvaný Zagato Convertibile byl v jediném exempláři postaven na podvozku havarovaného 330 GTC a zůstaly po něm jen fotografie.

330 LMB

V roce 1963 vznikly čtyři exempláře závodního vozu Ferrari 330 Le Mans Berlinetta (foto). Carrozzeria Scaglietti dala vozu s rozvorem 2500 mm tvary podobné slavnému typu 250 GTO, včetně tří půlkruhových otvorů nad maskou chladiče a tří otvorů za předními koly na obou bocích (250 GTO měl většinou jen dva). K odlišnostem patřily hranaté výstupky nad zadními koly (vynucené použitím širších kol) a trojúhelníková boční okna. 330 LMB se poprvé představil na Monze společně s typem 250 P s motorem uprostřed.

V roce 1963 vznikly čtyři exempláře závodního vozu Ferrari 330 Le Mans Berlinetta. Motor V12 4.0 měl výkon 400 koní.

Vůz poháněl čtyřlitrový vidlicový dvanáctiválec s rozvodem OHC a maximálním výkonem 400 k (294 kW) při 7 500 min-1. Struktura vozu pocházela z typu 250 Lusso. Přední kola měla nezávislé zavěšení se dvěma trojúhelníkovými rameny a vinutými pružinami, zadní tuhá náprava byla odpružena dvěma podélnými půleliptickými péry.

Na závodní dráhu se Ferrari 330 LMB dostalo poprvé na dvanáctihodinovce v Sebringu, ale jezdci Mike Parkes a Lorenzo Bandini závod pro poruchu nedokončili. V Le Mans 1963 startovaly tři vozy, závod ale dokončil jen jeden (jezdci Jack Sears a Mike Salmon) na pátém místě.

330 P

Motory z typu 330 se v polovině šedesátých let objevily u čtyř závodních vozů s motorem uprostřed a karoserií Scaglietti, označených 330 P/P2/P3/P4. První z nich, otevřený 330 P, měl výkon 370 koní a hned při prvním startu v Le Mans 1964 získal druhé a třetí místo s věhlasnými jezdci za volantem (Graham Hill-Jo Bonnier a John Surtees-Lorenzo Bandini). Vyhrál stejně karosovaný vůz 275 P s motorem V12 3.3. 330 P3 z roku 1966 měl pohlednou zavřenou karoserii (design Drogo) se splývající zádí a čtyřlitrový motor V12 s výkonem 420 koní. V Le Mans 1966 nedojel, ale na Monze a ve Spa-Francorchamps dokázal porazit Fordy GT40. V roce 1967 debutoval Ferrari 330 P4, jehož motor V12 s novou hlavou válců a třemi ventily na válec dosahoval výkonu 450 koní. Vůz s hmotností pouhých 792 kg měl maximální rychlost 320 km/h. V Le Mans získal druhé a třetí místo (vyhrál velký rival Ford GT40 Mk IV).

Výroba modelů Ferrari 330 skončila v roce 1968 s uvedením řady Ferrari 365.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas