Dodge Charger 1966 a 1967: První Chryslerův "muscle car"

Brzy tomu bude padesát let, kdy Dodge představil svůj legendární model Charger, vycházející ze sedanu Coronet. S motorem Hemi 426 V8 vyhrál v roce 1966 šampionát NASCAR.

V první polovině šedesátých let se Chrysler rozhodl obohatit svoje portfolio modelů o sportovní vůz střední velikosti, který by vyplnil mezeru mezi úspěšnými konkurenčními Fordy Mustang (pony car) a Thunderbird (personal luxury). Vývoje se ujala Chryslerova divize Dodge a využila přitom konstrukční prvky modelu Coronet a platformu B.


Jméno Charger bylo použito už v roce 1964 u konceptu roadsteru s ochranným obloukem za sedadly a motorem Hemi 426 V8. Studie kupé Charger II, předvedená poprvé na Chicagském autosalonu 1965, už měla tvary podobné sériovému chargeru. Ten se svými tvary se splývavou zádí typu fastback částečně podobal modelu Barracuda sesterské značky Plymouth a také Rambleru Marlin z koncernu AMC.


Novoroční premiéra na Rose Bowl

Diváci tradičního utkání studentských týmů v americkém fotbalu Rose Bowl Game v kalifornské Pasadeně byli 1. ledna 1966 svědky prvního představení modelu Dodge Charger (foto), provázeného sloganem Leader of the Dodge Rebellion. Krátce poté debutovala silniční verze motoru Chrysler Hemi 426 V8 s objemem válců 7 litrů, zvaná Elephant pro svoji velikost, výkon a hmotnost. Druhá generace motoru Hemi s polokulovými (hemisférickými) spalovacími komorami byla vyvinuta v roce 1964 pro závodní verzi vozu Plymouth Belvedere, určeného pro závody NASCAR. Silniční verze (Street Hemi) s výkonem 425 k (313 kW) se lišila jen nižším kompresním poměrem a menší klikovou hřídelí. Dodge Charger byl mezi prvními, komu se dostalo cti mít tento supermotor pod kapotou.


Designér Carl Cameron dal Chargeru příď s širokou mřížkou chladiče podobnou s Coronetem. Světlomety byly ale vyklápěné otočným mechanismem.


Karoserie

Designér Carl Cameron dostal nesnadné zadání: "Navrhni něco, co má Plymouth v podobě modelu Barracuda, ale nesmí ji v žádném případě konkurovat". Charger měl sice rovněž splývavou zadní část střechy (fastback), ale na rozdíl od Barracudy (ta měla velké panoramatické zadní okno) měl mírně zvednuté okraje střechy, mezi které bylo vsazeno ploché zadní okno (foto). Šestice zadních světel byla roztažena na celou šířku vozu a ozdobena písmeny CHARGER. Vůz s rozvorem náprav 2972 mm (117 palců), délkou 5171 mm, šířkou 1913 mm a výškou 1367 mm nebyl žádný drobeček, takže byl pro Američany, milující velké vozy, přijatelný.


Charger z roku 1966 měl splývavou zadní část střechy, s mírně zvednutými okraji, mezi které bylo vsazeno ploché zadní okno.


Příď s širokou mřížkou chladiče se podobala Coronetu, v ní umístěné světlomety byly ale vyklápěné otočným mechanismem, ovládaným pomocí vakuové nádrže. Za dobré viditelnosti tak přední maska vypadala, jako by byla z jednoho kusu. Velmi jemné mřížování masky se podobalo mřížce elektrického holicího strojku. Ve středu masky byl umístěn v kruhovém rámečku trojúhelníkový emblém zvaný Fratzog (z chargerů je měly jen ročníky 1966 a 1967).


Uvnitř měl standardní Charger tříramenný volant z imitace dřeva a před ním čtveřici kruhových přístrojů (otáčkoměr, rychloměr se stupnicí do 240 km/h, voltmetr, měřič paliva a teploty) vystupujících z palubní desky a elektroluminescenčním osvětlením (foto). Pro cestující byla připravena čtyři samostatná klubovková sedadla, oddělená od sebe středovou konzolou procházející od vpředu umístěných hodin až k zadním sedadlům. Ta se dala sklopit spolu se středovou opěrkou směrem dopředu a stěna za sedadly dozadu, čímž vznikl velký nákladový prostor s rovným dnem.


Po rozsvícení hlavních světel měly čtyři kruhové přístroje elektroluminescenční osvětlení.


Motory a převodovky

První generace Dodge Chargeru nabízela zákazníkům výhradně vidlicové osmiválce. V modelovém roce 1966 byly na výběr čtyři motory V8: základní model poháněl motor s dvojitým karburátorem (2-barrel) a objemem 5,2 l (318 kubických palců). Druhým v řadě podle výkonu byl motor s dvojitým karburátorem a objemem 5,9 litru (361 cui) a třetím V8 s čtyřnásobným karburátorem a objemem 6,3 litru (383 cui). Na vrcholu nabídky stál již zmíněný V8 426 Street Hemi s čtyřnásobným karburátorem Carter AFB, objemem válců 6974 cm3 a výkonem 425 k (313 kW) při 5000 min-1. Chargerů s tímto špičkovým motorem vzniklo jen 468, takže dnes jsou vyhledávaným objektem sběratelů amerických muscle cars.


Se základním motorem se dodávala třírychlostní manuální převodovka s řadicí pákou pod volantem.  U silnějších motorů byly na výběr čtyřrychlostní manuál s řadicí pákou na středové konzole nebo třístupňová automatická převodovka. Celkem bylo v roce 1966 vyrobeno 37 344 chargerů. Cena základního modelu byla stanovena na 3 100 $.


Charger ve sportu

Dodge nasadilo v roce 1966 Charger do série NASCAR (National Association for Stock Car Auto Racing) s nadějí, že s vynikajícím motorem Hemi dosáhne výrazných úspěchů. Zpočátku to tak nevypadalo, protože na rychlých tratích se charger choval značně nejistě. Jezdci říkali, že se choval jako při jízdě na ledu. Tento problém částečně vyřešili technici Dodge přidáním malého zadního spoileru na víko kufru. Zlepšila se tím trakce v rychlostech nad 240 km/h.


V seriálu NASCAR Grand National dominoval David Pearson, přezdívaný Fox, se svým bílým Chargerem s číslem 6, připraveným firmou Cotten Owens Garage ze Spartanburgu (Jižní Karolina). V roce 1966 dokázal vyhrát 15 závodů a získal na prémiích přes 78 tisíc dolarů. Úspěch mu usnadnil Ford, který z ročníku 1966 odstoupil na protest proti povolení účasti motoru Hemi 426 V8.


Ročník 1967

Dodge Charger modelového ročníku 1967 (foto) se vzhledem prakticky nelišil od svého předchůdce. Z nárazníků zmizely svislé sloupky a do seznamu příplatkové výbavy byl přidán vinylový potah střechy. Uvnitř došlo ke zkrácení středové konzoly, neboť zákazníci si stěžovali na obtížné nastupování na zadní sedadla.


Dodge Charger modelového ročníku 1967 se vzhledem prakticky nelišil od svého předchůdce. Z nárazníků jen zmizely svislé sloupky.


Novinkou pod kapotou byl motor V8 440 "Magnum" (6,6 l) a loňský V8 361 (5,9 litru) byl nahrazen silnějším V8 383 s objemem válců 6,3 litru a výkonem 380 k (280 kW). Základním motorem se stal Chryslerův LA 318 se spalovacími komorami tvarovanými do klínu a výkonem 230 k (170 kW). Nejvýkonnější V8 426 Street Hemi zůstal v příplatkové nabídce beze změn, prodalo se jich ale jen 27 kusů. Zatímco běžné chargery měly bubnové brzdy na všech kolech, verze s motorem Street Hemi měla vpředu kotouče. Výroba chargerů klesla v roce 1967 na polovinu (15 788 kusů).


V roce 1968 se Dodge Charger představil ve své druhé generaci vyráběné do roku 1970. Hlavními stylistickými změnami byl boční profil ve tvaru láhve od Coca-Coly a strmější zadní okno se "záclonkami" po stranách. Chargery se s přestávkami vyrábějí dodnes a v roce 2014 se stal Dodge Charger SRT Hellcat  nejvýkonnějším sedanem světa (328 kmh).


Fotogalerie s popisky obrázků:



Karel Haas