Nash-Healey (1951–1954): Americký motor a britský podvozek

Dvoumístný sportovní vůz Nash-Healey se vyráběl v Anglii pro americký trh. Donald Healey používal vlastní podvozky a montoval do nich šestiválce z typu Nash Ambassador.

Úspěšný konstruktér a závodní jezdec Donald Healey (1898–1988) se v roce 1949 vypravil do USA, aby tam u vedení značky Cadillac domluvil nákup motorů pro své sportovní vozy. Chtěl totiž rozšířit výrobu svého sportovního vozu Healey Silverstone, který americký závodník Briggs Cunningham upravil pro motor Cadillac V8. General Motors ale jeho nápad nepodpořil a tak se Healey vracel na lodi Queen Elizabeth zpátky do Velké Británie s nepořízenou.

Naštěstí se při večeři na lodi seznámil s šéfem společnosti Nash-Kelvinator Georgem W. Masonem. Stali se přáteli, neboť oba se zajímali o fotografování a Mason předvedl Healeymu svoji stereoskopickou 3D kameru. Po dobu plavby pak domluvili spolupráci obou automobilek. Společnost Nash-Kelvinator, výrobce automobilů Nash, chtěl sportovní vůz evropského střihu využít k propagaci svých ostatních modelů a Healeymu byla přislíbena dodávka řadových šestiválců. Nash-Healey se tak stal prvním sériově vyráběným poválečným americkým sportovním vozem, neboť o dva roky předstihl Chevrolet Corvette.

Premiéra v Paříži, Chicagu a na Floridě

Prototyp roadsteru Nash-Healey (foto) se poprvé představil veřejnosti v září 1950 na pařížském autosalonu. První modely z výroby se objevily v únoru 1951 na automobilových výstavách v Chicagu a Miami. První vozy byly nalakovány výhradně ve dvou odstínech, slonové kosti (Champagne Ivory) a tmavě červené (Sunset Maroon). První vůz daroval Donald Healey známé britské zpěvačce a herečce Petule Clark.

Prototyp roadsteru Nash-Healey se poprvé představil veřejnosti v září 1950 na pařížském autosalonu.

Dvoumístný roadster Nash-Healey měl rozvor náprav 2591 mm, byl dlouhý 4337 mm, široký 1626 mm a vysoký jen 1219 mm, měřeno po horní okraj šípového předního okna. Vůz upoutával pozornost oválnou přední maskou se svislým mřížováním, podobnou jaké používaly cestovní vozy Nash od roku 1949. Další otvor se nacházel v kapkovitém výstupku na kapotě. Elegantní vzhled doplňovaly chromované nárazníky a velké kruhové světlomety.

Výroba v Anglii
Do továrny Donald Healey Motor Company v anglickém Warvicku dodával Nash řadové šestiválce z modelu Ambassador (rozvod OHV, objem válců 3,85 litru), třírychlostní manuální převodovky s rychloběhem Borg-Warner, torzní tyče a diferenciály. Healey upravoval motory zvýšením komprese, lehčí hliníkovou hlavou válců a karburátory SU. Výkon motoru se tím zvýšil o 12 koní na 126 k (93 kW). Americký motor byl ve srovnání s jinými britskými sportovními vozy velký a těžký, ale původně Donald Healey zamýšlel použít ještě větší motor Cadillac V8 5.4. Prostor pod kapotou zůstával případnému zájemci o konverzi na motor V8 k dispozici. Nash-Healey měl ocelová kola obutá do bělobokých pneumatik rozměru 6,40 x 15 palců a bubnové brzdy na všech kolech. Sedadla vyplněná pěnovou gumou byla potažená kůží, volant byl nastavitelný a nechyběl ani zapalovač cigaret.

Ze sportovního roadsteru Healey Silverstone byl použit rozšířený a zesílený žebřinový ocelový rám a nezávislé zavěšení předních kol s vinutými pružinami. Vzadu byla listová péra nahrazena vinutými pružinami a Panhardskou tyčí. Healey navrhl pro vůz hliníkovou karoserii, kterou vyráběla firma Panelcraft Sheet Metal z Birminghamu. Přední masku a nárazníky dodával Nash. Konečnou montáž prováděl Healey ve Warvicku. Hotové vozy se odesílaly do Spojených států, kde se prodávaly v dealerské síti Nash.

Úpravy od Pinin Fariny

V roce 1952 pověřil Nash italského designéra Pinin Farinu, aby provedl takové úpravy vzhledu roadsteru Nash-Healey, aby se více podobal připravovaným modelům Nash. Vůz (foto) dostal novou přední masku, do které byly přemístěny hlavní světlomety. Podobnou masku dostaly v roce 1955 modely Nash Ambassador a Statesman. V předních blatnících zůstaly jen malé směrovky, takže blatníky mohly být užší. Zadní blatníky byly zakončeny malými výstupky, předchůdci pozdějších ploutví. Dvoudílné přední okno s plochými skly bylo nahrazeno jednodílným zaobleným a bez bočních trojúhelníkových okének.

V roce 1952 provedl Pinin Farina řadu úprav zlepšujících vzhled. Hlavní světlomety byly přemístěny do přední masky...

Nové karoserie vyráběla karosárna Pinin Farina v Turíně. Kapota motoru s menším otvorem uprostřed byla, stejně jako víko kufru, vyrobena z hliníkového plechu. Motor Nash měl objem 4,1 litru a se dvěma karburátory Carter dával maximální výkon 141 k (104 kW). Náklady na dopravu byly značné. Z Kenoshe ve Wisconsinu se posílaly motory Nash a další díly do Anglie, kde je Healey montoval do připravených rámových podvozků. Ty se pak posílaly do Itálie, kde dostaly karoserie Pinin Farina a hotové vozy putovaly do USA. Vozy Nash-Healey se v roce 1953 prodávaly v USA za 5 908 dolarů, zatímco nový Chevrolet Corvette stál 3 513 $.

Kupé Le Mans

Pro modelový rok 1953 připravili Healey a Nash sportovní kupé, nazvané Le Mans (foto). Název měl připomínat skvělé třetí místo, dosažené v roce 1952 v Le Mans s vozem Nash-Healey (viz dále). Design vozu s rukopisem Pinin Fariny byl považován za zdařilý, o čemž svědčí první cena na mezinárodní soutěži elegance, konané v březnu 1953 na břehu jezera Maggiore v městečku Stresa.

Pro modelový rok 1953 připravili Healey a Nash sportovní kupé, nazvané Le Mans.

Kupé si zachovalo rysy roadsteru, včetně diskutabilní montáže světlometů v přední masce. Malá vzdálenost mezi světlomety znamenala větší koncentraci světla a nízká poloha nad zemí byla výhodná při jízdě v mlze. Zaoblené zadní okno bylo po roce nahrazeno panoramatickým, rozděleným dvěma příčkami na tři části. Obě krajní zasahovaly do boků tak, že zadní střešní sloupky měly záporný sklon. Rozměry se proti roadsteru zvětšily. Kupé mělo rozvor náprav 2743 mm (108 palců) a bylo dlouhé 4585 mm. Výška narostla díky střeše na 1397 mm.

V lednu 1954 došlo k sloučení společností Nash-Kelvinator Corporation a Hudson Motor Car Company a vytvoření koncernu American Motors Corporation (AMC). Nash měl v té době omezené prostředky na další vývoj sportovního vozu, vyplňujícího mezeru na americkém trhu a nové vedení AMC navíc vědělo o plánech Forda, vyvíjejícího luxusní dvoumístný Ford Thunderbird s motorem V8. Bylo proto rozhodnuto ukončit výrobu roadsteru Nash-Healey a dál vyrábět jen kupé Le Mans s třídílným zadním oknem. Donald Healey se zaměřil na nový Austin-Healey 100 a výroba kupé Nash-Healey Le Mans byla v srpnu 1954 ukončena. Neprodané vozy se doprodávaly jako modely 1955.

Nash-Healey ve sportu

V roce 1951 byl Chuck Stevenson s vozem Nash-Healey předjezdcem těžkého a nebezpečného závodu Carrera Panamericana. Tím byla předznamenána poměrně úspěšná sportovní kariéra tohoto britsko-amerického vozu. O ni se postarala čtveřice lehkých závodních vozů Nash-Healey, které Donald Healey postavil v roce 1950 pro vytrvalostní závody. Šestiválcové motory z typu Nash Ambassador byly zvýšením komprese, speciálními rozvody a dvěma karburátory SU upraveny tak, že výkon stoupl na 203 k (149 kW). Vyrobené závodní vozy (tři roadstery a jedno kupé) dostaly lehké hliníkové karoserie a postavily se na start čtyř následujících 24hodinových závodů v Le Mans a jednoho ročníku Mille Miglia.

Prototyp Nash-Healey debutoval v Le Mans 1950 a jezdci Tony Rolt a Duncan Hamilton s ním dojeli do cíle na skvělém čtvrtém místě. Do cíle dojelo přitom jen 29 vozů z 66 na startu. Tento výsledek vedl k uzavření dohody mezi firmami Healey a Nash o další podpoře závodních aktivit. Roger Menadue, vedoucí experimentálního oddělení u Healeyho, se tak mohl věnovat dalším úpravám vozů. V roce 1951 byli Rolt a Hamilton na Le Mans čtvrtí ve třídě a šestí celkově a v roce 1952, kdy v Le Mans dojelo jen 17 z 58 startujících vozů, přišel největší úspěch. Závodní jezdec Leslie Johnson a motoristický novinář Tommy Wisdom přivedli čtyřlitrový Nash-Healey s číslem 10 (foto) do cíle na třetím místě za dvěma továrními vozy Mercedes-Benz 300SL a daleko před Cunninghamem C4-R. Tento skvělý úspěch je přičítán dobrým jízdním vlastnostem, nízké spotřebě (cca 18 l/100 km) a absolvování celé čtyřiadvacetihodinovky bez nutnosti výměny oleje a doplňování vody do chladiče.

Závodní vozy Nash-Healey před startem závodu v LeMans 1952. Vůz číslo 10 dojel třetí, číslo 11 nedojelo.

Na Mille Miglia 1952 dojel Johnson sedmý, když kupé řízené Donaldem Healeym a jeho synem Geoffreym havarovalo. V  Le Mans 1953 byl partnerem Johnsona Bert Hadley a s vozem Nash-Healey Sport skončili na 11. místě s průměrnou rychlostí přes 148 km/h, která byla vyšší než před rokem, kdy Nash-Healey skončil třetí. Za pozornost stojí, že porazili oba nové vozy Austin-Healey 100.

Včetně prototypů a závodních vozů bylo v letech 1951 až 1954 vyrobeno 520 roadsterů a kupé Nash-Healey. Do historie amerických sportovních vozů se zařadily po bok Chevroletu Corvette (1953) a Fordu Thunderbird (1955).

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas