Porsche 718 (1957-1962): Placky a formule

Porsche vzkřísilo pro modernizovanou řadu Boxster/Cayman se čtyřválcovými turbomotory označení 718. Je historické, používalo jej už pro lehounké sportovní prototypy a monoposty.

Původní Porsche 718 nebylo vozem, který se dal běžně koupit v obchodech a provozovat na normálních silnicích, i když několik exemplářů získalo patřičnou homologaci. Šlo v dnešním pojetí o dvoumístný sportovní prototyp s otevřeným kokpitem. Konstrukčně vycházel z úspěšného spyderu (Porsche používalo vždy přepis s y) 550, jednalo se o jeho nástupce. Původní verzi se říkalo RSK, ve finále bylo toto porsche na závodních tratích ještě úspěšnější než dnes známější model.

RSK

Podvozek s rozvorem 2,1 m tvořil klasický trubkový příhradový rám, jeho přední část připomínala tvarem písmeno K, proto ono poslední písmeno ve zkratce (jinak Rennsport). Náprava se stabilizátorem byla odpružena torzními tyčemi, ta zadní kyvadlová s Wattovým přímovodem zase vinutými pružinami. Teleskopické tlumiče bychom našli na obou. Motor se nacházel uprostřed. Šlo o klasický plochý dvouventilový čtyřválec typu 547/3 s objemem 1498 cm3, čtyřmi vačkami, tedy rozvodem DOHC a extrémním výkonem v rozmezí 104 až 110 kW. Chladil jej vzduch, což nasvědčovaly i dva zamřížované otvory v zádi. O palivo se starala dvojice karburátorů Weber.

Rentgenový snímek odhaluje typickou koncepci Porsche, tedy „vše vzadu“

Uvážíme-li, že 3,6 m dlouhé, 1,51 m široké a pouze 88 cm nízké otevřené sporťáky vážily jen 520 kg, řízení vozu muselo být extrémním zážitkem... Pětistupňová manuální převodovka přenášela 147 N.m v 6500 min-1 pochopitelně dozadu, někdy se používaly i čtyřstupňové, vždy pak samosvorné diferenciály. Auta byla schopna dosáhnout až 260 km/h. Výrobu hliníkových karoserií sympatických kulatých tvarů dostal na starosti Wendler v Reutlingenu. Do roku 1959 vzniklo 37 RSK.

Spousta triumfů

Závodní debut spyderů ve 24 hodinách Le Mans 1957 ještě příliš slavně nedopadl, Umberto Maglioli s Edgarem Barthem vzdali kvůli havárii. O rok později ale už vyhrál dvoulitrovou třídu a skončil třetí absolutně, v nejúspěšnějším voze se střídali Hans Herrmann a Jean Behra, Edgar Barth s Paulem Frèrem skončili hned za nimi. Behra obsadil druhé místo v sicilské Targa Florio, ta v sezóně 1959 patřila Barthovi s Wolfgangem Seidelem. 718 byla úspěšná i v závodech do vrchu, o čemž svědčí dva tituly mistra Evropy Wolfganga von Tripse a právě východoněmeckého emigranta Edgara Bartha... Masten Gregory a Bob Holbert vybojovali triumf v Le Mans ještě v sezóně 1961, samozřejmě nikoli ten absolutní.

718 RS 60 z roku 1960

718 vyhrávaly všude možně, od několikahodinových vytrvalostních podniků (Rouen, Nürburgring, Avus, Spa) po mistrovství SCCA (Sports Car Club of America). Kromě pilotů, kteří již byli zmíněni, a těch, o nichž bude ještě řeč, za volant usedal také Roger Penske. Hermann Paul Müller byl nejrychlejším v exotické GP Angoly 1963, konané na silničním okruhu v Luandě. Tohoto závodu cestovních a sportovních vozů se účastnily i velké hvězdy. Mistr světa silničních dvěstěpadesátek z roku 1955 na NSU Sportmax měl s automobily bohaté zkušenosti, vždyť se zapsal i do listiny vítězů Velké ceny Francie (1939 na Auto Unionu!).   


RS60 a RS61

Upravený RS60 dostal větší kokpit a o 10 cm vyšší čelní sklo dle nových regulí. Zadní náprava byla překonstruována, jízdní vlastnosti se zlepšily díky zdvojeným tlumičům, dvojitým lichoběžníkům a vinutým pružinám, ta původem z 356 vzala zasvé. Čtyřválec, znovu s označením 547/3, už měl objem 1587 cm3, 118 kW/7800 min-1 a 147 N.m v 7000 otáčkách. Zvýšení bylo dosaženo zvětšením vrtání z 86 na 87,5 mm, zdvih zůstal stejných 66 mm. RS60 měly prodloužený rozvor na 2,2 m a měřily 3,7 m. Targu Florio opanovala trojice Hans Herrmann/Jo Bonnier/Graham Hill, dvanáctihodinovku v Sebringu Herrmann s Olivierem Gendebienem. Posádka Bob Holbert/Roy Schechter/Howard Fowler jim na Floridě sekundovala na stříbrném stupínku. Pokračovala i krasojízda v ME do vrchu, koruna patřila Heinimu Walterovi. RS61 byla s „šedesátkou“ prakticky identická až na rozvor 2,3 m a celkovou délku nataženou na 4,02 m. Švýcar Heini Walter s ní obhájil titul krále vrchařů starého kontinentu.

RS 61 ze sbírek továrního muzea Porsche

Dvoulitrová verze z roku 1961 dostala název W-RS. Čtyřválec v ní nahradil kompaktní vzduchem chlazený osmiválec 1981 cm3/176 kW, původem z monopostu F1 typu 804, ale tam měl jen 1,5 l (Dan Gurney s ním vyhrál GP Francie 1962 v Remeši, bylo to jediné vítězství kompletního vozu Porsche v mistrovství světa formule 1!). Tovární W-RS, už vybavené šestistupňovou převodovkou a kotoučovými brzdami, to dotáhlo na celkově osmou příčku v Le Mans 1963 s Herbertem Lingem a Edgarem Barthem. Původem východní Němec, otec Jürgena Bartha a účastník pěti Velkých cen F1 dominoval ve stejné sezóně i evropskému šampionátu vrchařů. Nástupcem W-RS se stala slavná 904.

Z RS61 bylo odvozeno 670 kg těžké kupé GTR, původně taktéž čtyřválcové. Nakonec se v něm však objevil 154kW osmiválec ze spyderu pro sezónu 1962 a dokonce dvouokruhové kotoučové brzdy. Noblesní Švéd Bonnier, skvělý závodník nejen s formulemi, ale i se sportovními prototypy, vyhrál Targa Florio 1963. Střídal jej pozapomenutý Ital Carlo Maria Abate. Pro Porsche 718 to znamenalo už třetí prvenství v přetěžkém sicilském klání. 

Uzavřené kupé GTR s posádkou Joakim Bonnier/Carlo Maria Abate ovládlo sicilskou Targa Florio 1963

Formule 2

V roce 1957 byla vypsána jedenapůllitrová formule 2. Díky jednoduchému a bezproblémovému přesunutí řízení do středu vozu se 718 daly bez problémů přestavět na monopost. Ten navrhl Wilhelm Hild. Porsche v této kategorii debutovalo v další sezóně a vyhrálo v Remeši a na Avusu. 15. ročník B.A.R.C. 200 na dostihovém závodišti v britském Aintree (1960) skončil totálním triumfem, Stirling Moss, Jo Bonnier a Graham Hill získali pro automobilku trojité vítězství, další podobný kousek se podařil na letišti v rakouském Zeltwegu. Oba okruhy dříve či později hostily i národní Grand Prix nejvyšší kategorie...

Modrý monopost 718 je značně upravený, za modifikací stál Francouz Jean Behra

Bonnier dále vyhrál VC Německa 1960, která se konala na Jižní smyčce (Südschleife) okruhu Nürburgring a v kalendáři nejprestižnější kategorie bychom ji tehdy hledali marně... V kokpitu 718 F2 Roba Walkera se kromě Hilla objevil i John Surtees! Jean Behra zase nasazoval monoposty pod vlastním jménem.

Formule 1

FIA vypsala pro roky 1961-1965 jedenapůllitrovou atmosférickou formuli 1. Porsche 718 se tedy objevilo také zde i když bylo příliš velké, údajně těžké a slabé, kupříkladu v porovnání s Ferrari 156 s motorem Dino V6. Váhu se přesto podařilo snížit až na 440 kg a motor dával 125 kW v 8000 otáčkách. Byl spojen se závodní šestistupňovou skříní, jednomístným 718 však musely stačit bubnové brzdy. Experimentovalo se i s mechanickým vstřikováním, ale kvůli jeho nespolehlivosti se Porsche brzy vrátilo ke karburátorům.

Porsche 787 bylo ze 718 odvozeno, představovalo jakýsi mezistupeň na cestě od formule 2 k „čistokrevné“ F1

Tovární tým tvořili v první sezóně Dan Gurney, Hans Herrmann a Jo Bonnier. Slavný Američan získal čtvrté místo v celkovém pořadí šampionátu 1961, v Remeši a Watkins Glen dojel druhý. Ve Francii jej v přímém souboji jen těsně, o desetinu, porazil Giancarlo Baghetti s Ferrari, v USA zase podlehl Innesu Irelandovi s Lotusem. Na Monze sedlal 787, což už byla takřka čistokrevná F1, ale také vzešlá z RSK. I tady mu patřil stříbrný stupínek. Značka skončila třetí v Poháru konstruktérů za Ferrari a Lotusem. 787 měla kvůli regulím zase pouze čtyřválcovou patnáctistovku se 118 kW a 147 N.m, ale také rozvor prodloužený na 2,3 m a vpředu dvojitá trojúhelníková ramena se zkrutnými tyčemi. Při hmotnosti 450 kg uměla dosáhnout na rychlých tratích až 250 km/h.

Oranžová formule patřila nizozemskému šlechtici de Beaufortovi

Nizozemský šlechtic Carel Godin de Beaufort nasazoval vlastní oranžové vozy typu 718 v barvách Ecurie Maarsbergen, privátní tým nazval dle svého rodiště. Jel v nich i Gerhard Mitter, mimochodem rodák z Krásné Lípy, který dosáhl ještě v Německu 1963 na vynikající čtvrté místo! Sám de Beaufort dojel celkem čtyřikrát šestý a pokaždé získal bodík, ale stala se mu osudnou legendární Nordschleife, zabil se při tréninku na GP Německa 1964.



Zdroje: Wikipedia, Ultimatecarpage.com

Aleš Sleeper Dragoun