Poklady doslova v bavlnce

V březnu 1977 vnikli propuštění textiláci do hal přádelny vlny v Mylhúzách a zarazili se před čtyřmi stovkami veteránů včetně 122 bugatek. Tak tady vězí jejich zadržené mzdy a příčina bankrotu! Austin 7 zapálili, zbytek dva roky blokovali, než vzniklo francouzské Národní automobilové muzeum.

Bratři Fritz (1906 – 1992) a Hans (1904 – 1989) Schlumpfové se podobně jako Ettore Bugatti narodili v Itálii, ale spolu s dominantní matkou Jeanne se usídlili v alsaských Mylhúzách.

Fritz amatérsky závodil s Bugatti 35 B, od roku 1935 však věnoval pozornost budování vlnařského impéria. To, že před továrnu postavil měděnou sochu berana, dávali zaměstnanci do souvislosti s tvrdohlavostí svého šéfa. Mylhúzám vládl cukrem a bičem. Na jedné straně despota, na druhé stavitel nemocnice a řady bytových domů.

Samotářský styl života a zájem o veterány přerůstající v posedlost způsobily, že Schlumpfové začali pro honbu za svědky minulosti zanedbávat investice do modernizace výrobní technologie. V polovině sedmdesátých let je tlak levných importů z Asie a umělých vláken dohnal k bankrotu. V červnu 1976 prodali továrny za symbolický jeden frank, propustili 2069 zaměstnanců a uchýlili se do ústraní své vily, kde pročítali korektury katalogu své sbírky, připravené ke zpřístupnění.

Ve víru revoluce

Jenže odboráři otevřeli brány o pár dní dřív, ale násilím. Když spatřili akumulované bohatství, střetly se v nich dvě protichůdné tendence: rozbít ty symboly zpupnosti, anebo je zpřístupnit veřejnosti? Když emoce opadly, přiklonili se ke druhé variantě. Nezaměstnaní vytvořili úklidové čety a ostrahu, v zázemí vznikly noclehárny. Během dvou let „okupace“ prošlo sály přes 800 000 návštěvníků, kteří na Fond solidarity přispěli částkou přesahující tři miliony franků.

Mezitím se pod vedením Jeana Panharda, potomka zakladatele kdysi slavné automobilky Panhard&Levassor, ustavilo občanské sdružení, usilují o zachování sbírky jako celku. Národní shromáždění rozhodlo o udělení statutu kulturní památky, uhrazení pohledávek za Schlumpfy a v roce 1979 unikátní kolekci za pouhých 42 milionů franků od státu zakoupilo Panhardem vedené sdružení. Nejvzácnější exponát Bugatti 41  Coupé Napoleon (na snímku s Fritzem S.) přitom měl odhadní cenu 80 milionů!

 Kdyby vám patřilo Bugatti Royale hned ve dvou z šesti existujících kusů, také byste asi hrdě zapózovali...

Schlumpfové se před trestním stíháním zachránili útěkem do švýcarského exilu, zatrpkli a přerušili kontakty se svými přáteli i děním kolem veteránů. Až v roce 1992, pár měsíců před smrtí, si Fritz přijel zavzpomínat.

Vtaženi do děje

Současná podoba expozice, výsledek důkladné rekonstrukce muzea v letech 1999 až 2000, se liší od Schlumpfových představ, ale je skutečně interaktivní: nejen děti nadchne možnost nastartovat klikou sto let starý renault, vyfotit se v kožichu a kožené kukle za volantem otevřených automobilů na loukoťových kolech nebo vyměnit kolo u závodního monopostu. Klobouk dolů před audioprůvodcem se stovkami odkazů v šesti jazycích, videoprojekcemi, náhledy do nitra osmiválce Bugatti 41 Royale nebo prezentací jednotlivých fází restaurátorských prací. Návštěva za těch 10,50 euro rozhodně stojí!„Cesťák“ Bugatti 35 A z roku 1928 patřil Elišce Junkové        

Zrození slavné kolekce

Tajně budovanou sbírku znalo jen pár vyvolených, kromě celebrit jako Louis Chiron i respektovaný znalec veteránů, Václav Petřík z Prahy. S bratry Schlumpfy se seznámil podobně jako řada jiných bývalých majitelů vozů Bugatti. Kontaktovali jej na základě seznamu, vypracovaného v roce 1962 Hughem Conwayem, předsedou britského Bugatti Owners Clubu (tak získali 50 aut!) V té době již měli Schlumpfové za sebou tým lidí čtyřiceti renovátorů a mnoho nákupčích. Ti sehnali třeba Bugatti 35 A po Elišce Junkové (foto nahoře) nebo Tatru 87.

Díky známosti s Amédéem Gordinim získal Fritz Schlumpf deset gordinek, unikáty mu prodalo i Ferrari a Mercedes-Benz, nemluvě o řadě bývalých závodníků. V této tradici pokračují kurátoři muzea dodnes, byť se jedná spíše o výměny.

Od amerického sběratele Johna Shakespeara Schlumpfové získali třicet bugatek, nejcennější akvizici představovala limuzína La Royale s karoserií Park Ward, která několikrát projela Ameriku křížem krážem. Z šesti vyrobených a dodnes dochovaných royalů měli Schlumpfové dva a dopustili se „svatokrádeže“ stavbou  zelenkavého roadsteru z originálních náhradních dílů.

Ze sedmdesáti zastoupených značek je největší pozornost věnována Bugatti se 122 kusy. Hlavní těžiště spočívá ve „zlatých letech automobilu“, dvacátých a třicátých letech minulého století, jeden ze čtrnácti Rolls-Royce například vozil Charlie Chaplina, Mercedes-Benz 770 K zase leteckého konstruktéra Ernsta Heinkela. Schlumpf neuznával „US“ produkci, hrstka „amerik“ sem doputovala teprve nedávno.

Zdeněk Vacek