Lancia Beta: Auto na šest způsobů

Model Beta (Tipo 828) vyráběla Lancia v letech 1972 až 1984. Kromě sedanu se vyráběla kupé, spydery, třídveřová kombi HPE, sedany Trevi a sportovní Montecarlo s motorem uprostřed.

V roce 1969, kdy koncern Fiat převzal tradiční italskou značku Lancia pod svá křídla, byla Lancia po smrti Antonia Fessia (1901–1968) celý rok bez technického ředitele. Teprve na začátku roku 1970 byl pověřen vývojem nového modelu Ing. Sergio Camuffo. I když řada techniků opustila v těžkých letech Lancii, dokázal Camuffo vytvořit tým, který byl schopen přijít koncem roku 1972 s novým modelem. Návrhem podvozku byl pověřen Romanini, motor vyvíjel Zaccone Mina a na testování se podíleli Gilio a Bencini. Kromě šibeničního termínu dokončení vývoje byly k dispozici jen omezené finanční prostředky.

Z těchto důvodů bylo rozhodnuto použít existující čtyřválec Fiat s rozvodem DOHC, hliníkovou hlavou a litinovým blokem. Motor umístěný vpředu napříč poháněl přední kola jako ve stejné době vyráběné typy Fiat 127 a Fiat 128. Zvolený název Beta symbolizoval nový začátek značky, kterou založil Vincenzo Lancia a pro svoje první vozy začal používat písmena řecké abecedy. "Beta" byla už použita v roce 1908 a znovu v roce 1953 pro autobus. První písmeno řecké abecedy (Alfa) nebylo použito kvůli možné záměně s Alfou Romeo.

Lancia Beta se nabízela s celou řadou karoserií. Kromě základního čtyřdveřového sedanu se splývající zádí (Beta Berlina) se vyráběl i sedan se stupňovitou zádí (Beta Trevi), dvoudveřové kupé (Beta Coupé), dvoudveřová targa (Beta Spyder), třídveřový hatchback/kombi (Beta HPE) a konečně také sportovní vůz s motorem uprostřed prodávaný pod názvem Lancia Beta Montecarlo.

Všechna provedení vozů Lancia Beta používala čtyřválce Fiat s ventilovým rozvodem DOHC (navrhl je Aurelio Lampredi), pětistupňové převodovky, hřebenové řízení, nezávislé zavěšení všech kol se vzpěrami McPherson a vinutými pružinami. Na všech kolech měla Beta kotoučové brzdy. Karburátor Weber byl později u modelů HPE a Coupé nahrazen vstřikováním paliva.

Tak jako u dřívějších modelů Lancia s předním pohonem byl motor s převodovkou namontován na pomocném rámu, přišroubovaném zespodu ke karoserii. Tento pomocný rám byl kritickým místem náchylným k rezivění. Beta měla motor a pětistupňovou převodovku umístěné napříč, přičemž motor byl skloněný o 20 stupňů směrem dozadu. Snížilo se tím těžiště a zlepšil poměr zatížení obou náprav. Lancia Montecarlo se zadním pohonem měla pomocný rám namontovaný vzadu.

Podívejme se nyní na jednotlivé verze podrobněji:

Berlina (1972–81)

Jako první se v roce 1972 představil sedan Lancia Beta Berlina (foto) s rozvorem 2 540 mm a vnějšími rozměry 4 295 x 1 690 x 1 400 mm. Karoserie měla splývavou záď připomínající hatchback, zadní okno bylo ale pevné a pod ním bylo víko zavazadlového prostoru. Celou příď vozu zabírala hranatá maska chladiče s dvojicemi světlometů po stranách. Mřížku zdobil velký znak Lancie umístěný uprostřed. Z pohodlného a prostorného interiéru měli cestující dobrý výhled šesticí bočních oken. Vzadu měla beta velká, svisle uspořádaná koncová světla. 

Karoserie měla splývavou záď připomínající hatchback, zadní okno bylo ale pevné a pod ním bylo víko zavazadlového prostoru.

První tři roky se bety prodávaly s čtyřválcovými řadovými motory o objemu 1,4, 1,6 a 1,8 litru. Od roku 1975 si zákazníci mohli vybrat jeden ze tří motorů s objemy 1297, 1585 a 1995 cm3 (v Německu se motory 1,3 neprodávaly). S karburátory Weber 32 DATR nabízely výkony 82,100 a 119 k (61, 74, 87 kW). Maximální rychlost se pohybovala od 160 do 178 km/h. Ve stejném roce se začala prodávat verze 1.8ES s elektrickým stahováním oken, hliníkovými koly a střešním oknem. V roce 1978 se začala nabízet verze s automatickou převodovkou a v posledním roce výroby (1981) dostal dvoulitr elektronické vstřikování paliva. Za necelých deset let bylo vyrobeno 194 914 vozů Lancia Beta Berlina. Během výroby docházelo na karoserii k drobným změnám, v bočních trojúhelníkových oknem se např. objevily větrací otvory a od roku 1979 měla Beta Berlina třetí série novou příď s dělenou mřížkou chladiče, dvojitými světlomety pod společným krytem a směrovkami po stranách. 

Coupé (1974–84)

Jen rok po premiéře Berliny se na trhu objevilo dvoudveřové kupé 2+2 s kratším rozvorem náprav (2 350 mm), délkou 3 995 mm a výškou jen 1 285 mm. K zákazníkům se kupé (foto) dostalo až začátkem roku 1974 s čtyřválcovými motory 1,6 a 2,0 litru. Karoserii navrhl designérský tým Lancia vedený Aldem Castagnem a radou přispěl i Pietro Castagnero, tvůrce tvarů typu Lancia Fulvia. Přídi vévodily dvojité světlomety pod společným sklem, vzadu nechyběl malý spoiler na víku zavazadelníku.

V roce 1974 se na trhu objevilo dvoudveřové kupé 2+2 s rozvorem náprav 2 350 mm a délkou 3 995 mm.

Motory 1,6 a 2,0 doplnil v roce 1976 motor 1,3 s výkonem 82 k. Od roku 1978 se dala přikoupit automatická převodovka a posilovač řízení. Při faceliftu v roce 1981 dostalo kupé lichoběžníkovou přední masku a dvojité světlomety už neměly společné sklo. Dvoulitr se nabízel s elektronickým zapalováním Bosch. V roce 1983 nabídku doplnil nejvýkonnější model 2.0 VX s kompresorem a výkonem 135 k.

Spyder (1974–84)

Téměř současně s kupé začala Lancia nabízet dvoudveřový otevřený model se sedadly v uspořádání 2+2, nazvaný Beta Spyder (tvrdé "y" jej mělo odlišit od Alfy Romeo Spider). Spyder měl stejně jako kupé kratší rozvor. Úpravu karoserie z kupé na spyder navrhl Pininfarina, ale vyráběla se u Zagata. Za předními sedadly měl spyder ochranný oblouk chránící posádku při převrácení vozu. Střešní díl byl odnímatelný (targa) a zadní část střechy byla stahovací (foto).

Střešní díl spyderu byl odnímatelný (targa) a zadní část střechy byla stahovací.

Pozdější provedení spyderu mělo mezi sloupky A a B příčné nosníky zpevňující střechu. Spyder se nedodával v provedení VX nebo i.e., pro americký trh ale používal motory se vstřikem paliva. Celkem bylo vyrobeno 9 390 spyderů.

Montecarlo (1974–82)

Sportovní vůz Lancia Beta Montecarlo představený v březnu 1974 měl zpočátku ve svém názvu Beta, ale svou koncepcí se výrazně lišil od ostatních modelů popsaných v tomto článku. Montecarlo sdílelo s betou jen málo komponent a motor umístěný uprostřed poháněl zadní kola. Karoserii navrhlo studio Pininfarina (konkrétně Paolo Martin) a v továrně Pininfarina v Grugliascu se i vyráběl. Vůz byl navržen do soutěže o nástupce Fiatu 124 Coupé, vyhrál ale Bertone s návrhem, ze kterého se stal X1/9.

Montecarlo se vyrábělo v provedení Coupé a také jako Spider (temtokrát s měkkým i) s pevnými sloupky A a B a stahovací plátěnou střechou a pevnými boky (foto). Dvoumístný vůz měl svislé zadní okno, ale boční plechové panely budily při bočním pohledu dojem splývající zádi. Tyto panely byly později nahrazeny plexisklem, podobně jako u Maserati Merak.

Sportovní vůz Lancia Beta Montecarlo se výrazně lišil od ostatních modelů Beta. Motor umístěný uprostřed poháněl zadní kola.

První série vyráběná v letech 1975–1978 se jmenovala Lancia Beta Montecarlo (v USA Lancia Scorpion), u druhé série (1980–1981) se používal zjednodušený název Lancia Montecarlo. Kupé první série bylo vyrobeno 2 018 a druhé série 1 123, spiderů 3 558 + 817, celkem tedy 7 798 vozů Lancia Montecarlo.

HPE (1975–84)

V březnu 1975 se v Ženevě představila další varianta na téma Beta. Třídveřové sportovní kombi (nebo také shooting-brake) neslo název Lancia Beta HPE. Zkratka znamenala High Performance Estate (výkonné kombi), později také High Performance Executive (výkonný luxusní vůz). Lancia Beta HPE (foto) měla stejný rozvor jako Berlina a zhruba stejné rozměry, jen výška byla o 9 cm nižší. Tvary karoserie pocházejí od stylistů Lancie vedené Castagnem, z kupé byla převzata příď a dveře.

Třídveřové sportovní kombi Lacia Beta HPE mělo stejný rozvor jako Berlina a zhruba stejné rozměry.

Starší motory 1600 a 1800 byly brzy nahrazeny modernějšími 1.6 a 2.0 a na přání se montovala automatická převodovka a posilovač řízení. Od roku 1979 se začal používat název Lancia HPE (bez Beta) a na podzim 1981 se HPE začalo dodávat také s motorem 2.0 se vstřikováním paliva. Krátce před ukončením výroby byla k dostání i verze 2.0 VX s přeplňováním motoru. Do roku 1984 bylo vyrobeno přes 71 tisíc vozů Lancia HPE.

Trevi (1980–84)

V květnu 1980 se na turínském autosalonu představila verze sedanu se stupňovitou zádí nazvaná Lancia Beta Trevi (foto). Beta Trevi (od roku 1983 jen Trevi) měla napravit pošramocenou pověst reznoucího sedanu Beta Berlina. Sedan Trevi vycházel konstrukčně z Berliny, na tvarech karoserie s rozměry 4 320 x 1 710 x 1 400 mm se ale tentokrát podílel Pininfarina. Kromě stupňovité zádi s širokými C sloupky měl sedan Trevi příď a přístrojovou desku (navrhl ji Mario Bellini) převzatou od posledního provedení Berliny.

V květnu 1980 se na turínském autosalonu představila verze sedanu se stupňovitou zádí nazvaná Lancia Beta Trevi.

Sedan Trevi se nabízel s čtyřválci 1,6 litru (101 k) a 2 litry (115 k), později také s dvoulitrem 2.0 i.e. s elektronickým vstřikováním paliva (122 k). Model s přeplňováním motoru mechanickým kompresorem Trevi 2.0 VX (Volumex) měl výkon 135 koní a dosahoval rychlost až 190 km/h. Celkem bylo vyrobeno přes 40 tisíc vozů Trevi všech verzí.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas