Ferrari 250 GT: Velká turistika z Maranella (2. část)

Série vozů Ferrari 250 GT s třílitrovým motorem V12 pokračovala spiderem California, v sérii vyráběným kupé, Berlinettou SWB, čtyřsedadlovým GT/E a Lussem.

250 GT California (1957)

Luigi Chinetti, americký dovozce vozů Ferrari, se v roce 1957 obrátil na Maranello s přáním vyrábět převážně pro americký trh otevřenou verzi modelu 250 GT Berlinetta. Přání bylo vyslyšeno a v prosinci 1957 debutoval roadster Ferrari 250 GT California (foto), vyráběný v karosárně Scaglietti. Karoserie s kostrou z ocelového plechu měla hliníkovou kapotu, dveře a víko zavazadlového prostoru. Vůz s rozvorem 2 600 mm (LWB) byl dlouhý 4 400 mm, široký 1 650 mm a přední okno sahalo do výšky 1 400 mm. Vůz se dodával ve dvou verzích s "odhalenými" světlomety a světlomety pod průhlednými kryty. Pro závodní účely bylo vyrobeno několik vozů s hliníkovou karoserií. Do roku 1960 vzniklo kolem 50 vozů tohoto modelu. Na aukci v kalifornském Monterey byl tento model v roce 2007 prodán za 4,9 milionu dolarů. Třílitrový dvanáctiválcový motor převzatý s úpravami ze závodního vozu 250 GT Tour de France dával až 240 k (177 kW). Jeho výkon přenášely na vozovku pneumatiky Pirelli Cinturato 185VR16.

V prosinci 1957 debutoval roadster Ferrari 250 GT California s rozvorem 2 600 mm, vyráběný v karosárně Scaglietti.

Na ženevském autosalonu v roce 1960 se objevil další dvoumístný spider Ferrari 250 GT California postavený na zkráceném podvozku s rozvorem 2 400 mm (SWB). Délka vozu vycházejícího z kupé 250 GT Berlinetta SWB se tak zkrátila na 3 950 mm a výška o 30 mm. Proti Californii LWB měla verze s kratším rozvorem odlišné kliky dveří a standardně kotoučové brzdy. Opět se nabízely verze se světlomety pod průhlednými kryty a bez nich. Motor V12 byl vyladěn na 280 koní při 7 000 otáčkách a maximální rychlost vzrostla na 268 km/h. Do konce roku 1962 vzniklo 55 těchto vozů, dnes velmi vyhledávaných sběrateli. Jeden z nich vlastnil americký herec James Coburn, známý ze Sedmi statečných. California SWB, kterou vlastnil francouzský herec Alain Delon, byla v roce 2015 prodána za 15,9 milionů dolarů. Rekordní prodejní cena tohoto skvostu činí 17,16 milionů amerických dolarů.

250 GT Coupe Pinin Farina (1958)

Na konci padesátých let nebyla finanční situace Ferrari nijak růžová. Enzo Ferrari si uvědomil, že cestou k jejímu zlepšení je malosériová výroba, zvláště když byla rozšířena továrna v Grugliascu. Pinin Farina navrhl v roce 1958 na podvozku s rozvorem 2 600 mm pohledné kupé 250 GT Coupe (někdy označované jako 250 GT Coupe Pinin Farina II, aby se odlišilo od kupé z roku 1954). Dvoumístné kupé mělo ušlechtilé, nadčasové tvary a poměrně velký zavazadlový prostor – skutečný Gran Turismo. Ferrari 250 GT Coupe (foto) mělo premiéru v Miláně a brzy po ní začala výroba. Do roku 1960 vyjelo z továrny v Grugliascu 335 téměř identických kupé. Jedním z kupců byl švédský princ Bertil, koupil si druhý prototyp.  

Pinin Farina navrhl v roce 1958 na podvozku s rozvorem 2 600 mm pohledné kupé Ferrari 250 GT.

Čisté elegantní tvary kupé nerušily větrací otvory na bocích a zadní okno mělo decentní tvar, podobný přednímu (první dva prototypy je měly více panoramatické). Typickým znakem byly široké zadní střešní sloupky. Přední maska byla užší a širší bez přídavných světlometů. Zadní kola poháněl osvědčený třílitrový V12 s výkonem 240 koní. Podvozek měl půleliptická listová péra a tlumiče Houdaille na obou nápravách. Ke konci výroby byly bubnové brzdy nahrazeny kotoučovými a na zadní nápravě se objevily teleskopické tlumiče zlepšující jízdní vlastnosti. Poslední Ferrari 250 GT Coupé bylo vystaveno v roce 1961 na londýnské Motor Show se zádí typu Superfast.

250 GT Berlinetta "Interim" (1959)

V roce 1959 postavil Ferrari sedm kupé nazvaných 250 GT Berlinetta "Interim" (foto). Používaly podvozek s delším rozvorem (LWB) ze starších modelů a Pinin Farinovu karoserii připomínající chystaný model 250 GT SWB Berlinetta. Celohliníková karoserie měla za okny dveří malá boční okna. K největším sportovním úspěchům tohoto vozu bylo čtvrté místo na 24hodinovém závodu v Le Mans v roce 1959.

V roce 1959 postavil Ferrari sedm kupé nazvaných 250 GT Berlinetta "Interim". Podvozek měl rozvor náprav 2 600 mm.

250 GT Berlinetta SWB (1959)

Jeden z nejpozoruhodnějších vozů třídy GT z padesátých let měl premiéru v říjnu 1959 na pařížském autosalonu. Jmenoval se Ferrari 250 GT Berlinetta SWB (foto). Zkratka SWB pocházela z anglického short wheelbase, což znamená zkrácený rozvor. Oproti výše jmenovaným vozům došlo ke zkrácení rozvoru o 200 mm na 2 400 mm a dosáhlo se tím zlepšení ovládání vozu. Vývoje se ujali Giotto Bizzarrini, Carlo Chiti a mladý Mauro Forghieri. Stejný tým později vytvořil slavný model Ferrari 250 GTO. Dvoumístnou hliníkovou karoserii se splývavou zádí navrhl Pinin Farina (jeho emblém ale SWB nenesly) a vyráběla karosárna Scaglietti. Typickým znakem byly malé orámované větrací otvory na bocích za předními a zadními podběhy kol. Masku chladiče zdobil velký znak vzpínajícího se koně a na kapotě byl velký nasávací otvor. Přístrojová deska byla ryze účelová a poměrně dlouhá řadicí páka umožňovala rychlé řazení. Zajímavou kreaci na podvozku SWB nazvanou Berlinetta Speciale vytvořil v roce 1962 Bertone.

Typickým znakem byly malé orámované větrací otvory na bocích za předními a zadními podběhy kol.

Nadupaný motor V12 měl výkon v rozmezí 240 až 280 koní a vozu s hmotností 960 kg dokázal udělit rychlost až 270 km/h. Ubrzdit jej snadno dokázaly kotoučové brzdy na všech kolech. Z celkového počtu 176 vyrobených vozů se řada z nich uplatnila při závodech na okruzích, závodech do vrchu a dokonce i při automobilových soutěžích. Závodní modely neměly zpravidla nárazníky a na zádi měly velký plnicí otvor s chromovaným krytem. K největším sportovním úspěchům patřilo vítězství v Intereuropa Cupu (1960), šampionátu konstruktérů třídy GT a Tourist Trophy (1961).

250 GT/E (1960)

Prvním čtyřsedadlovým (2+2) vozem Ferrari vyráběným ve větší sérii bylo kupé 250 GT/E (někdy nazývané také 250 GT 2+2). Poprvé jej bylo možno vidět v roli zaváděcího vozu na okruhu Le Mans v roce 1960. Pinin Farina použil podvozek s nezkráceným rozvorem 2 600 mm. Ke zvětšení vnitřního prostoru byl motor posunut více dopředu. Přesto byla zadní sedadla určena především pro děti. Celkovým počtem kolem 1 000 vozů vyrobených do roku 1963 ve třech sériích se tento model stal do té doby nejvíce vyráběným vozem značky Ferrari. Pinin Farinova karoserie Ferrari 250 GT/E (foto) byla dlouhá 4 700 mm, široká 1 710 mm a vysoká 1 340 mm. Velmi podobnou karoserii s řadou úzkých větracích otvorů za předními koly měl i nástupce Ferrari 330 America z roku 1963.

Prvním čtyřsedadlovým vozem Ferrari vyráběným ve větší sérii bylo kupé 250 GT/E, někdy nazývané také 250 GT 2+2.

250 GT Lusso (1962)

Posledním modelem řady 250 GT bylo kupé Ferrari 250 GT Lusso (250 GTL) vystavené poprvé v roce 1962 v Paříži. Používalo podvozek typu 250 GT SWB (rozvor 2 400 mm) a bylo jeho luxusnější variantou. Pininfarina (v roce 1961 mu prezidentský dekret změnil jméno z Pinin Fariny na Pininfarina) vytvořil elegantní vůz (foto) s protaženou zádí a dvěma bočními okny na každé straně, přičemž ta zadní byla výklopná. V karosárně Scaglietti bylo do roku 1964 postaveno 350 vozů, kdy je nahradil model 275 GTB. Se zvýšenou hmotností (až 1310 kg) si snadno poradil výkonný motor z typu 250 GTO dávající se třemi karburátory Weber 250 koní. Rychlost 240 km/h byla pro cestovní vůz zcela dostačující.

Posledním modelem řady 250 GT bylo kupé Ferrari 250 GT Lusso (250 GTL) vystavené poprvé v roce 1962 v Paříži. V karosárně Scaglietti bylo do roku 1964 postaveno 350 vozů.

Ferrari 250 GT Lusso vlastnila řada známých osobností, například rocková hvězda Eric Clapton nebo herec Steve McQueen. Jeho vůz byl v roce 2007 prodán v aukci za 2,3 milionů amerických dolarů. Osobně jej používal i autor jeho designu Battista Pininfarina. Jeho vůz neměl sací otvor na kapotě.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas