Wanderer W21 až W24: S šestiválci Porsche

Německá automobilka Wanderer vyráběla auta od roku 1912 a od roku 1932 patřila do koncernu Auto Union. Ferdinand Porsche pro ni vyvinul řadový šestiválec používaný v typech W21 a W22.

V únoru 1885 založili Johann Baptist Winklhofer a Richard Adolf Jaennicke v Chemnitzu (v letech 1953–1990 se město jmenovalo Karl-Marx-Stadt) společnost Wanderer za účelem prodeje a oprav jízdních kol. Nedlouho poté začali vyrábět vlastní kola a v roce 1894 získali v Schönau nedaleko od Chemnitzu areál o rozloze 19.000 m2. Na něm postavili sklady, tovární halu a také dvojdomek pro vlastní bydlení. V roce 1902 vyrobili první motocykl a o rok později se pustili do sériové výroby psacích strojů Continental.

První prototyp automobilu byl v továrně Wanderer (česky to znamená turista nebo poutník) postaven v roce 1905, ale sériová výroba modelu Wanderer W1 (zvaného Puppchen) začala až v roce 1912. Vývoj tohoto 3 metry dlouhého vozíku pokračoval typy W2 až W8 a v roce 1927 se rozběhla výroba v další továrně v Siegmaru na předměstí Chemnitzu. Pro nástupce vozíku Puppchen vyvinul Ferdinand Porsche řadový šestiválcový motor, použitý poprvé v roce 1931 v kabrioletu W14. Od roku 1932 se stal Wanderer spolu se značkami Audi, DKW a Horch součástí koncernu Auto Union. V rámci koncernu byla Wandereru určena role výrobce vozů střední třídy. Prvním byl šestiválcový model W21.

W21 (1933)

Čtyřdveřový sedan Wanderer W21 (foto) s motorem vpředu a pohonem zadních kol byl pohodlný vůz s rozvorem náprav 3000 mm, délkou 4500 mm, šířkou 1670 mm a výškou  650 mm. Typická byla prohnutá maska chladiče ve tvaru písmene U s šikmým mřížováním. Mezi blatníky a maskou byly umístěny kruhové světlomety s chromovanými rámečky. Přední blatníky byly propojeny se zadními širokými prahy usnadňujícími nastupování. Pod malým zadním oknem byl umístěn kufr a na jeho víku náhradní kolo v plátěném krytu. Wanderer W21 konkuroval na německém trhu šestiválcovému typu Mercedes-Benz 170. Za srovnatelnou cenu byl stejně kvalitní a navíc prostornější než Mercedes. 

Wanderer W21 se začal vyrábět v době nástupu Hitlera k moci. Byl to pohodlný vůz střední třídy poháněný řadovým šestiválcem.

Wanderer Typ W21 poháněl zážehový řadový šestiválec s objemem 1 690 cm3 (vrtání x zdvih: 65 x 85 mm) a ventilovým rozvodem OHV, vyvinutý konstrukční kanceláří Ferdinanda Porsche ve Stuttgartu jako Porsche Typ 7. Maximální výkon 35 koní (26 kW) dosahoval při 3 600 otáčkách a vozu s hmotností 1 250–1 300 kg dokázal udělit maximální rychlost 95 km/h. Průměrná spotřeba se pohybovala kolem 12 l/100 km. Řazení obstarávala čtyřstupňová manuální převodovka bez synchronizace a s řadicí pákou na podlaze. Tuhá přední náprava byla odpružena podélnými listovými péry, vzadu měl W21 kyvadlovou nápravu a příčné listové pero. Na všech kolech byly hydraulické bubnové brzdy ATE (licence Lockheed).

Kromě sedanu W21 (Limousine) montovaného v Siegmaru a prodávaného za necelých 5 tisíc říšských marek se vyráběl také dvoudveřový kabriolet se dvěma bočními okny na každé straně a plátěnou stahovací střechou. Pro kabriolety dodával Wanderer podvozky drážďanské karosárně Gläser. V roce 1935 se označení W21 změnilo na W235 a místo kabrioletu se nabízel čtyřdveřový Tourenwagen.  V roce 1936 dostal Wanderer nezávislé zavěšení předních kol a název se změnil na W35.

W22 (1933)

Současně s typem W21 začal Wanderer prodávat verzi W22 (foto) se stejnou karoserií a podvozkem, ale se silnějším motorem o objemu 1 950 cm3 (vrtání se zvětšilo na 70 mm) a maximu výkonu 40 k (29 kW) při 3500/min. Vůz vážící 1 310 kg se dokázal rozjet až na 100 km/h a v průměru spotřeboval 13 l benzinu na 100 km. Wanderer W22 se stejně jako W21 nabízel v provedení čtyřdveřový sedan (Limousine) a dvoudveřový kabriolet se čtyřmi bočními okny. Od roku 1934 se nabízel čtyřmístný Tourenwagen. Do konce roku 1935 vyjelo z továrny v Siegmaru 3 800 vozů W22 a 2 010 podvozků, na kterých karosárna Gläser z Drážďan stavěla kabriolety. V roce 1935 se označení změnilo na Wanderer W240 a v letech 1936 až 1938 se W22 prodával jako Wanderer W40.

Wanderer W22 měl stejnou karoserii a podvozek jako W21, poháněl jej ale silnější šestiválec o objemu 1 950 cm3.

W23 (1937)

V roce 1937 přistoupil Wanderer u modelu W23 k zásadním změnám. Modernější karoserie měla dělené šípové přední okno, všechny dveře se závěsy vzadu (dnes se jim říká sebevražedné) a za zadními dveřmi přibyla malá boční okénka. Nová maska chladiče se znakem Auto Unionu měla svislé mřížování a nebyla již prohnutá. Rozvor náprav se zkrátil na 2 900 mm, přesto W23 narostl do délky na 4 600 mm a do šířky na 1 700 mm. Výška zůstala stejná (1 650 mm). Kromě čtyřdveřových sedanů (foto) se na podvozcích W23 stavěly kombi se zvenku viditelnými dřevěnými vzpěrami a v karosárně Gläser se montovaly dvoudveřové kabriolety.

Wanderer W23 měl modernější karoserii s děleným šípovým předním oknem. Všechny dveře měly závěsy vzadu a za zadními dveřmi přibyla malá boční okénka.

Pod kapotou s nově tvarovanými větracími otvory na bocích měl Wanderer W23 nově zkonstruovaný řadový šestiválec s objemem 2 651 cm3 (vrtání x zdvih: 75 x 100 mm) a výkonem 62 k (46 kW) dosahovaným při 3 300 otáčkách. Proti dvoulitrovému předchůdci s rozvodem OHV měl W23 staromódní postranní ventily (rozvod SV). Také napětí elektrické sítě se změnilo z modernějších 12 V na 6 V. Sedan W23 vážil kolem 1 450 kg, v průměru spotřeboval 15 litrů benzinu na 100 km a na dálnici jel až 115 km/h. Do roku 1940 bylo vyrobeno zhruba 7 900 Wandererů W23. Na přelomu let 1941 a 1942 byla ještě dodána stovka kabrioletů pro říšský pracovní úřad.

Souběžně se sedanem W23 se v menším počtu vyráběly šestimístné verze Wanderer W26 v provedení Tourenwagen a Pullman-Limousine. Měly rozvor prodloužený na 3 150 mm, takže délka narostla na 4 800 mm a nastupování usnadnila výška zvětšená o 10 cm. Dalším příbuzným typu W23 byl Wanderer W52 se stejným motorem, rozvorem 3 000 mm a zadní kyvadlovou nápravou. Prodalo se jich ale jen kolem 1 400 kusů a na konci roku 1937 byla výroba ukončena.

W24 (1937)

Další novinkou roku 1937 byl Wanderer W24 (foto). Na první pohled se moc nelišil od W23, měl ale rozvor zkrácený na 2 600 mm, což ovlivnilo jeho délku (4 300 mm). Na šířku měl jen 1 615 mm a výška zůstala stejná jako u W21 až W23 (1 650 mm). Od W23 se dvoudveřový nebo čtyřdveřový sedan (Limousine, Cabrio-Limousine a Tourenwagen) odlišoval rovným neděleným předním oknem. U dvoudveřových kabrioletů W24 (vyrobeno 1 064 kusů) zůstalo šípové dělené přední okno.

Od W23 se dvoudveřový nebo čtyřdveřový sedan W24 odlišoval rovným neděleným předním oknem.

Šestiválci z typu W23 ubrali konstruktéři dva válce, takže vznikl řadový čtyřválec s ventilovým rozvodem SV a objemem 1767 cm3. S karburátorem Solex a kompresním poměrem 6,4:1 měl W24 výkon 42 k při 3 500 otáčkách. Vozu s hmotností kolem 1 200 kg dovolil překonat stokilometrovou hranici a v průměru spotřeboval 11 l/100 km. Obě tuhé nápravy byly zavěšeny na příčných listových perech (zadní byla převzata z DKW). Podvozek a karoserie W24 byla použita také u sesterského modelu koncernu Auto Union DKW Sonderklasse, poháněného dvoutaktním čtyřválcem.

Wanderer W24 byl považován za nástupce typu W 35 a do roku 1940 jich bylo v továrně Auto Unionu v Siegmaru u Chemnitzu vyrobeno 22.488 kusů, včetně 3 571 čtyřdveřových kabrio-limuzín se stahovací horní částí střechy. W24 tak byl nejpočetnějších osobním vozem značky Wanderer. Porscheho šestiválec s mechanicky poháněným kompresorem Roots používal také dvoumístný roadster Wanderer W25K. V roce 1938 bylo vyrobeno několik vozů W25 bez kompresoru. Vzhledem k válečným okolnostem byla v roce 1941 v Německu ukončena výroba osobních vozů a po válce už nebyla výroba v automobilce Wanderer obnovena.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas