Volvo 480 ES (1986–1995): Švéd z Nizozemí

Třídveřové Volvo 480 ES se vyrábělo v nizozemském Bornu. Mechanické díly včetně motoru Renault, převodovky, zavěšení kol a brzd sdílelo s typy 440/460.

Švédské automobilce Volvo trvalo celých šest let, než se koncept neobvyklého třídveřového čtyřmístného hatchbacku, lavírujícího mezi kupé a kombi, dostal do sériové výroby. Motoristickým novinářům se Volvo 480 ES poprvé představilo 15. října 1985, ale světovou premiéru mělo až v březnu 1986 na ženevském autosalonu a k zákazníkům se dostalo až začátkem roku 1987. Skoro současně uvedlo Volvo na trh liftback 440, se kterým "čtyřistaosmdesátka" sdílela řadu mechanických dílů včetně motoru, převodovky, zavěšení kol a brzd. Stejné komponenty využíval i sedan 460, vyráběný od roku 1989. Modely 440, 460 a 480 byly první vozy značky Volvo s předním pohonem a motorem uloženým napříč.

Kupé nebo kombi?

Dynamické a osobité tvary třídveřové samonosné karoserie (foto) s dlouhou přídí a useknutou zádí navrhl Nizozemec John De Vries. Jeho návrh dostal přednost před náčrty od karosárny Bertone nebo od šéfstylisty Volva Jana Wilsgaarda. De Vries vycházel při návrhu z třídveřového modelu Volvo P1800 ES "Shooting Brake", vyráběného v letech 1971–73 a odvozeného ze sportovního kupé P1800. Karoserie klínového tvaru s rozměry 4 258 x 1 710 x 1 318 mm a rozvorem náprav 2 503 mm byla vpředu zakončena nízkou přídí s výklopnými hlavními světlomety, přídavnými světlomety a masivním plastovým nárazníkem (často v barvě vozu), pod kterým se nacházela nízká maska chladiče.

Karoserie klínového tvaru s rozměry 4 258 x 1 710 x 1 318 mm měla nízkou dlouhou příď a ostře useknutou záď.

Nahoru výklopné bezrámové zadní okno uvolňovalo přístup k zavazadlovému prostoru za zadními sedadly s kapacitou 160 litrů. Inovativní interiér s přístrojovým panelem natočeným k řidiči a nastavitelnými opěradly zadních samostatných sedadel navrhl Angličan Peter Horbury, pozdější šéfdesignér Volva (jeho nápadem prý bylo i umístění masky chladiče pod nárazníkem). Novinkou byl palubní počítač (Electronic information centre) poskytující digitální informace o průměrné spotřebě, průměrné rychlosti, dojezdu, venkovní teplotě atd. Modul CEM (Central Electronic Module) umožňoval zavření oken a případně i střešního okna klíčkem zapalování. V roce 1992 se nabízelo provedení "TwoTone" s dvoubarevným lakováním karoserie.

Během výroby typu 480 připravilo Volvo několik prototypů, například model s elektrickým pohonem nebo verzi s šestnáctiventilovým motorem. Na ženevském autosalonu konaném v březnu 1990 představilo Volvo kabriolet Volvo 480 Cabrio (foto). Přesto, že šlo o pohledný vůz s ochranným obloukem za sedadly a textilní stahovací střechou, do sériové výroby se nedostal. Prototyp je umístěn v muzeu značky Volvo v Göteborgu.

Na ženevském autosalonu konaném v březnu 1990 představilo Volvo kabriolet Volvo 480 Cabrio. Do sériové výroby se ale nedostal.

Motory od Renaultu, podvozek od Lotusu

Přední kola poháněl napříč umístěný řadový čtyřválec Renault typ F s hliníkovou hlavou, rozvodem OHC a vstřikováním paliva. Z objemu válců 1 721 cm3 a s kompresním poměrem 10,5:1 dával motor bez katalyzátoru maximální výkon 109 k (80 kW) při 5 800 otáčkách a točivý moment až 140 Nm. S třícestným katalyzátorem klesl výkon na 70 kW. Manuální pětistupňová převodovka pocházela rovněž od Renaultu.

V roce 1988 debutovalo Volvo 480 Turbo (foto) s motorem stejného objemu, ale přeplňovaným turbodmychadlem Garrett AiResearch. Kompresní poměr byl snížen na 8,1:1 a proto nejvyšší výkon vzrostl jen na 120 k (88 kW). Zlepšil se ale průběh točivého momentu (maximum 175 Nm) a maximální rychlost vozu s hmotností něco přes tunu se zvýšila ze 190 na více než 200 km/h. Dva roky před ukončením výroby byl objem nepřeplňovaného motoru zvětšen na dva litry. Výkon 110 k pokrýval ztráty způsobené montáží katalyzátoru. Za příplatek se nabízel systém ABS a čtyřstupňová automatická převodovka.

Karoserie Volva 480 Turbo se od nepřeplňované verze lišila jen nápisem na zádi. Rychlost vozu s hmotností něco přes tunu se zvýšila na 200 km/h.

Volvo 480 ES mělo nezávislé zavěšení předních kol s příčnými rameny a vzpěrami McPherson. Zadní tuhá náprava byla podélně vedena Wattovým přímovodem a příčně panhardskou tyčí. Obě nápravy byly odpruženy vinutými pružinami s teleskopickými tlumiči a zkrutnými stabilizátory. Na všech kolech mělo Volvo 480 ES kotoučové brzdy s posilovačem. S odladěním podvozku pomáhal Lotus, známý britský výrobce závodních a sportovních vozů.

Narozen v Bornu

Volvo 480 ES se vyrábělo v Bornu (provincie Limburg na jihu Nizozemska) v továrně, ve které od roku 1967 vznikaly vozy značky DAF. Vyrábělo se zde také Volvo 66 vycházející z typu DAF 66 a později série Volvo 300. Společně s Volvem 480 se zde montovaly spřízněné modely 440 a 460.

V roce 1991 došlo k uzavření dohody o spolupráci mezi vládou Nizozemska, Volvem a Mitsubishi Motors. Další osudy továrny v Bornu nazvané NedCar se už netýkají Volva 480, přesto si je připomeňme. V roce 1999 prodala nizozemská vláda svůj podíl oběma partnerům a o dva roky později prodalo Volvo svůj podíl Mitsubishi. Poslední automobily Volvo byly v Bornu vyrobeny v roce 2004. Potom se zde vyráběly vozy Mitsubishi Colt (až do roku 2012) a pro DaimlerChrysler modely Smart Forfour (do roku 2006).

Nezdar prodeje v USA

Vedení automobilky Volvo původně počítalo s tím, že se vozy Volvo 480 ES budou exportovat do Severní Ameriky. Dokládají to poziční světla na předních i zadních blatnících, která se na evropských automobilech nepoužívala. Rovněž nárazníky (foto) byly konstruovány tak, aby vyhovovaly americkým bezpečnostním předpisům požadujícím, aby při čelním nárazu z rychlosti 5 mil za hodinu (8 km/h) nebyl poškozen motor, světla a bezpečnostní vybavení. Nakonec však k exportu do USA a Kanady nedošlo. Volvo se mohlo jen pochlubit tím, že v Evropě prodávalo jedny z prvních vozů s "pětimílovými" nárazníky.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas