Triumph Mayflower (1949–1953): Na ostří nože

Britská automobilka Standard přivezla v říjnu 1949 na londýnský autosalon malý dvoudveřový vůz Triumph Mayflower, upoutávající pozornost svými ostrými hranami.

Na konci druhé světové války zorganizoval Sir John Black prodej automobilky Triumph, známé především výrobou sportovních vozů, společnosti Standard Motor Company. Obě strany se dohodly na ceně 75 000 liber sterlingů. Po skončení války a obnově poničených továren začal Standard vyvíjet malý rodinný automobil neobvyklých tvarů nazvaný Triumph Mayflower. Jeho úkolem bylo uspět na americkém trhu a získat tolik potřebné valuty. Úspěch měl zajistit moderní podvozek a hlavně ostře řezané tvary karoserie, napodobující velké britské luxusní vozy Bentley a Rolls-Royce.

Žiletkový styl

Triumph Mayflower (foto) byl prvním vozem automobilek Standard a Triumph se samonosnou karoserií. Tvary dvoudveřové karoserie navrhl Leslie Moore, hlavní designér karosárny Mulliner z Birminghamu. Vydatně mu přitom pomáhal Walter Belgrove, návrhář Standardu. Karoserie vyráběla firma Fisher & Ludlow z Castle Bromwich na předměstí Birminghamu. Unikátní styl plný ostrých hran, nazývaný razor-edge nebo knife-edge (žiletkový styl nebo styl ostří nože) byl poprvé použit u sedanu Triumph 1800, vyráběného od roku 1946 (později Triumphu Renown). Jednou z výhod takového tvarování bylo dobré využití vnitřního prostoru, zajišťující čtyřem osobám dostatek komfortu. Mayflower měl přitom malé vnější rozměry s rozvorem 2 134 mm, délkou 3 962 mm, šířkou 1 575 a výškou 1 524 mm. Ukázalo se ale, že vůz je příliš úzký a zadní sedadla omezovala konstrukce zadní osy.

Mayflower měl světlomety zapuštěné do blatníků a samonosnou dvoudveřovou karoserii s rozvorem 2 134 mm.

Kladem mayfloweru byla poměrně velká plocha prosklení kabiny, široké dveře a dělená přední sedadla usnadňující po sklopení opěradel nastupování na zadní sedadla. Větrací okénka ve dveřích a oknech na bocích zajišťovala bezprůvanové větrání interiéru. Jednoduchá palubní deska (foto) měla ve středu dva kruhové ručkové přístroje a pod nimi tlačítkové ovladače a rádio. Ve stupňovité zádi byl umístěn dostatečně velký zavazadlový prostor, jehož víko se otevíralo směrem dolů a v případě potřeby prodlužovalo podlahu kufru. Rezerva byla umístěna pod vozem, takže nezmenšovala prostor pro zavazadla.

Jednoduchá palubní deska měla ve středu dva kruhové ručkové přístroje a pod nimi tlačítkové ovladače a rádio.

Starý motor, moderní přední náprava

Pod kapotou se nacházel řadový čtyřválec s rozvodem SV a hliníkovou hlavou, vzniklý úpravou motoru předválečného modelu Standard Flying Ten. S objemem 1267 cm3 (nebo také 1 1⁄4 litru) a karburátorem Solex dával výkon 38 k (28 kW) při 4 200 otáčkách. Třístupňová převodovka s řazením na sloupku řízení pocházela z typu Standard Vanguard a měla všechny dopřední rychlostní stupně synchronizované. Vůz s hmotností 890 kg dosahoval maximální rychlost něco málo přes 100 km/h a z klidu na 80 km/h akceleroval za 26,6 sekund. Průměrná spotřeba se pohybovala kolem 10 l/100 km.

Mayflower se mohl pochlubit moderním nezávislým zavěšením předních kol s pérováním vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči. Tato náprava byla jen s malými úpravami použita později u sportovních vozů Triumph TR2 a TR3. Tuhá zadní náprava převzatá z typu Standard Vanguard byla odpružena půleliptickými listovými péry. Bubnové brzdy Lockheed se ovládaly hydraulicky.

Hezký nebo ošklivý?

Originální karoserie Triumphu Mayflower (foto) vyvolala mnoho diskusí a u motoristických novinářů si mnoho přízně nezískala. Známý novinář a testovací jezdec Tom McCahill například přirovnal mayflower k plechovce na tabák nebo hrnci na pelargonie. Bývalý člen týmu moderátorů Top Gearu James May jej dokonce považuje za nejošklivější auto všech dob.

Ve stupňovité zádi byl umístěn velký zavazadlový prostor, jehož víko se otevíralo směrem dolů a v případě potřeby prodlužovalo podlahu kufru.

V letech 1950 až 1953 bylo postaveno 35 tisíc mayflowerů včetně 150 kusů smontovaných v Austrálii (v úpravě pro převážení dřeva) a Švédsku z kitů CKD. Prodejní cena se pohybovala kolem 500 £. V roce 1950 bylo v karosárně Mulliner postaveno konverzí ze sedanu deset kabrioletů (foto).

V roce 1950 bylo v karosárně Mulliner postaveno konverzí ze sedanu deset kabrioletů Drophead Coupe.

Mayflower byl pokusem vytvořit malý rodinný vůz s výbavou a vzhledem blížícím se luxusním vozům. Prodejní čísla však neodpovídala očekávání a proto byl už v roce 1953 představen nástupce Standard Eight. Malý vůz Triumph se objevil až v roce 1959 pod názvem Herald.

Fotogalerie s popisky obrázků:


Karel Haas