Hispano-Suiza H6 (1919–1933): Pro krále a prezidenty

Luxusní vozy Hispano-Suiza H6 španělsko-švýcarské automobilky se většinou vyráběly ve Francii. Vozů série H6, H6B a H6C bylo za 14 let vyrobeno jen 2 350.

Španělský dělostřelecký kapitán Emilio de la Cuadra začal v roce 1898 vyrábět v Barceloně elektrické automobily nazvané La Cuadra. V Paříži se setkal se švýcarským konstruktérem Marcem Birkigtem (1878–1953) a najal si jej k práci ve své firmě. Birkigt sestrojil pro La Cuadru první spalovací motor. V roce 1902 přešlo vlastnictví firmy pod J. Castra a továrna dostala název Fábrica Hispano-Suiza de Automóviles, připomínající, že jejím šéfkonstruktérem byl Švýcar Birkigt. Tato automobilka však neměla dlouhé trvání a v prosinci 1903 zbankrotovala.


Po restrukturalizaci v roce 1904 vznikl v Barceloně pod Castrovým vedením nový podnik La Hispano-Suiza Fábrica de Automóviles. Birkigt postupně zkonstruoval čtyřválcové motory s objemem 3,8 a 7,4 litru a dvojici velkých řadových šestiválců. Brzy se ukázalo, že pro luxusní a drahé vozy Hispano bude daleko větším trhem Francie a proto byla v roce 1911 v Levallois-Perret na předměstí Paříže založena montážní továrna nazvaná Hispano France. V roce 1914 byla výroba převedena do větší továrny v Bois-Colombes, vzdálené 10 km od centra Paříže. Během první světové války se zde vyráběly pod Birkigtovým vedením letecké motory.


Po skončení války se Hispano-Suiza vrátila k výrobě automobilů a v roce 1919 představila na autosalonu v Paříži model Hispano-Suiza H6 (foto). Řadový šestiválec H6 s rozvodem OHV vycházel  z hliníkových leteckých motorů V12 používaných v 1. světové válce a karoserie vyráběly hlavně známá francouzská karosárna Hibbard & Darrin, belgická D'Ieteren nebo Duvivier z Levallois-Perret. Vozy Hispano-Suiza s karoserií Duvivier vozily např. španělského a belgického krále.


Hispano-Suiza představila svůj první poválečný model H6 v roce 1919 na autosalonu v Paříži.


Půlka leteckého motoru a brzdy s posilovačem


Řadový šestiválec s rozvodem OHC měl objem válců 6 597 cm3 (vrtání/zdvih: 100/140 mm) a s karburátorem Solex měl maximální výkon 135 koní (99 kW) při 2 500 otáčkách. Motor byl vlastně polovinou leteckého motoru V12, který během 1. světové války navrhl Marc Birkigt.

Sedmiložisková kliková hřídel vážící kolem 40 kg byla obrobena z ocelového výkovku o hmotnosti přes 300 kg. Blok motoru byl odlitý z hliníkové slitiny a do něj byly přišroubovány ocelové vložky. Místa kudy proudila chladicí kapalina byla smaltovaná, což snižovalo korozi. Motor s dvojitým zapalováním (se dvěma svíčkami v každém válci) poháněl zadní kola přes manuální třístupňovou převodovku s kulisovým řazením.


Jen o něco málo výkonnější byl model Hispano-Suiza H6B (podle tzv. daňových koní 32 CV) se stejným objemem válců, vyráběný od roku 1922. V roce 1924 se začal prodávat typ H6C (43 CV) s šestiválcovým motorem převrtaným na objem 7 982 cm3 (vrtání zvětšeno ze 100 na 110 mm). S dvoukomorovým karburátorem Solex dával 160 koní (118 kW) při 3 000/min a vozy Hispano-Suiza s ním dosahovaly maximální rychlost 170 km/h.


Všechny vozy H6, H6B a H6C měly obdélníkový rám s tuhými nápravami odpruženými podélnými listovými péry. Zajímavým konstrukčním prvkem byly bubnové brzdy s bubny z lehké slitiny na všech čtyřech kolech, opatřené poprvé mechanickým posilovačem, poháněným zvláštní hřídelí od převodovky. Brzdový servomechanismus se poháněl vlastním točivým momentem při zpomalování vozu. Tato technologie byla později poskytnuta formou licence dalším výrobcům, včetně hlavního rivala Rolls-Royce.


Sportovní verze


V roce 1922 byla postavena malá série pěti závodních vozů Hispano-Suiza H6B (foto) se zkráceným rozvorem a silnějším motorem. Dostaly jméno "Boulogne" na oslavu trojitého vítězství typu H6 v roce 1923 na závodech sportovních vozů v Boulogne. Vozy tehdy pilotovali jezdci André Dubonnet, Garnier a Boyriven.


V roce 1922 byla postavena malá série pěti závodních vozů Hispano-Suiza H6B Boulogne se zkráceným rozvorem a silnějším motorem.


Známý britský závodník Woolf Barnato (jeden z Bentley Boys a trojnásobný vítěz Le Mans) vytvořil na dráze v Brooklands v roce 1924 s vozem Boulogne osm mezinárodních rychlostních rekordů, včetně průměrné rychlosti148 km/h na vzdálenost 300 mil (480 km).


André Dubonnet se s osmilitrovým H6C Boulogne (foto) zúčastnil v roce 1924 italského závodu Targa Florio. Ve snaze o maximální snížení hmotnosti vozu s výkonem motoru 195 koní byla karoserie roadsteru zhotovena z pásů dřeva liliovníku (později se tvrdilo, že to byl mahagon), připevněných na hliníkový rám velkým počtem nýtů. Dubonnet závod (bez blatníků) dokončil a odjel ještě domů do Neapole. Tento vůz s rozvorem 3 378 mm, délkou 5 537 mm a hmotností 1,6 tuny je vystaven v muzeu Blackhawk v kalifornském Danville. V roce 1928 vznikla minisérie závodních vozů H6C s krátkým rozvorem, nazvaných Monza.


André Dubonnet se s osmilitrovým H6C Boulogne zúčastnil v roce 1924 italského závodu Targa Florio.


Škoda - Hispano Suiza H6


Menší počet vozů Hispano-Suiza H6 byl postaven v průmyslovém komplexu La Sagrera v Barceloně, ale většina jich byla vyrobena ve francouzské pobočce Société Francaise Hispano-Suiza na pařížském předměstí Bois-Colombes. Zhruba stovka H6 byla v letech 1926 až 1929 vyrobena na základě licenční smlouvy v plzeňské Škodovce. Kvůli špatné kvalitě paliva v tehdejším Československu byl snížen kompresní poměr na 4,5:1 a výkon motoru klesl na 100 koní (75 kW) při 1 800/min.


Vozy Škoda-Hispano Suiza se dodávaly v podobě prostorné limuzíny s rozvorem 3 690 mm, kabrioletu nebo torpéda s karoseriemi od plzeňské firmy Brožík nebo pražské karosárny J. O. Jech. První vyrobenou limuzínu převzal prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk a prezidentská kancelář za ni zaplatila 280 tisíc korun.


Luxusní zvenku i uvnitř


Tak jak bylo v období mezi dvěma světovými válkami obvyklé, renomované značky luxusních vozů vyráběly převážně jen podvozky a karoserie zhotovovaly podle přání jednotlivých zákazníků malé karosářské firmy. Výjimkou nebyla ani značka Hispano-Suiza. Z celkem 2 350 vyrobených podvozků H6, H6B a H6C dostala převážná část karoserie od firem Hibbard & Darrin (foto), Kellner, Million-Guiet, Vitesse & Haf, Duvivier a dalších. Nikdy ale nechyběl znak Hispano-Suiza na chladiči se španělskou a švýcarskou vlajkou a okřídleným kolem a soška letícího čápa se svěšenými křídly (autorem byl sochař Francois Bazin) na zátce chladiče, inspirovaná znakem francouzské stíhací letky Les Cigognes.



Mimořádně pečlivě zpracovaný interiér byl často potažený vzácnými látkami nebo kůží a prostor pro cestující na zadních sedadlech připomínal malý salonek. V přihrádkách byly často umístěny dámské toaletní potřeby a něco ostrého pro pány. Palubní deska před čtyřramenným volantem je posázená řadou kruhových přístrojů uspořádaných symetricky kolem středu.

Seznam vlastníků vozů Hispano-Suiza H6 obsahuje jména králů, maháradžů, šlechticů, bankéřů a průmyslníků, včetně rodin Rothschildů a Vanderbiltů, Andrého Citroëna a Edsela Forda. Šestikolový H6 si objednal řecký král, ale po jeho abdikaci byl prodán filmovému režisérovi D. W. Griffithovi. Restaurované vozy Hispano-Suiza H6 se dnes prodávají na aukcích za částky převyšující půl milionu eur. Nástupcem H6 se v roce 1933 stal typ J12, zpočátku poháněný 9,5litrovým motorem V12.


Fotogalerie s popisky obrázků:


Karel Haas