GAZ-12 ZIM (1950–1960): Čepičkův kočár

Velký šestimístný sedan GAZ-12 (do roku 1957 ZIM) vyráběla automobilka Gorkovskij Avtomobilnyj Zavod ve městě Gorkij (od roku 1990 Nižnij Novgorod).

Od začátku výroby se k označení tohoto sovětského reprezentačního vozu používala zkratka ZIM (Zavod Imeni Molotova). Do roku 1957 se totiž automobilka GAZ oficiálně jmenovala „Gorkovskij avtomobilnyj zavod imeni V.M. Molotova“ na počest tehdejšího sovětského ministra zahraničních věcí Vjačeslava Michajloviče Molotova (1890–1986). Zkratka ZIM řadila vůz do kategorie reprezentačních vozů, společně s většími limuzínami ZIS (Zavod Imeni Stalina) a ZIL (Zavod Imeni Lichačeva).


Kariéra sovětského ministra zahraničí Molotova byla náhle ukončena v květnu 1957, v souvislosti se změnami, které vyvolalo vystoupení Nikity Chruščova na XX. sjezdu komunistické strany Sovětského svazu. Po odsouzení „kultu osobnosti“ byla řada měst, ulic a továren přejmenována. Také ZIM byl v létě 1957 narychlo překřtěn na GAZ-12 a nápisy ZIM na mřížce chladiče a na bocích motorové kapoty byly změněny na GAZ. Přestože se vůz oficiálně jmenoval GAZ-12, dál se o něm mluvilo jako o ZIMu.


V americkém stylu


Vývoj nového reprezentačního automobilu, nazvaného zpočátku M-12, byl zahájen v květnu 1948. Tehdy sovětská vláda nařídila vyvinout pohodlný šestimístný sedan, vyplňující mezeru mezi reprezentačním ZIS-110 a vozem střední třídy GAZ-M20 Poběda. Termín zahájení sériové výroby byl stanoven na konec roku 1950, takže na vývoj nebylo moc času. Vedoucí projektu Andrej Lipgart a designer Lev Eremějev (později tvůrce karoserií Volhy a Čajky) se při návrhu karoserie inspirovali americkými vozy z konce čtyřicátých let, konkrétně Buickem Super. ZIM (foto) se samonosnou karoserií měl šípové přední okno se středovou příčkou a trojici bočních oken na každé straně. Maska chladiče se hodně podobala Cadillacu ročníku 1948. Její součástí byl znak s běžícím jelenem a rudou hvězdou. Dveře se otevíraly proti sobě.


ZIM byl určen pro politické a hospodářské kádry střední úrovně. Používala jej také tajná policie KGB. Poprvé si takový luxusní vůz mohli v omezené míře koupit i soukromníci.


GAZ-12 (ZIM) byl velký vůz s rozvorem náprav 320 cm, délkou 553 cm, šířkou 190 cm a výškou 166 cm. Rozchod zadních kol (156 cm) byl o 10 cm širší než u předních kol, takže na zadní sedadlo se pohodlně vešly tři osoby. Uvnitř měl dvě řady plyšových lavicových sedadel a z podlahy se dala vyklopit další dvě nouzová sedadla s opěradly. Luxusní charakter vozu zdůrazňovalo obložení rámů oken imitací dřeva nebo plasty. Palubní deska (foto) měla uprostřed rádio (AM s třemi rozsahy) a po stranách kruhový rychloměr a hodiny. Další ručkové přístroje (ampérmetr, teploměr chladicí kapaliny a další) byly umístěny vlevo od volantu.


Palubní deska měla uprostřed rádio a po stranách kruhový rychloměr a hodiny. Další ručkové přístroje byly umístěny vlevo od volantu.


ZIM byl určen pro politické a hospodářské pracovníky střední úrovně. Používala jej také obávaná tajná policie KGB. Poprvé si takový luxusní vůz mohli v omezené míře koupit i soukromníci. Bránila tomu především vysoká cena 40 000 rublů (pro srovnání, Poběda stála 16 000 rublů). V roce 1949 byl postaven prototyp čtyřdveřového kabrioletu (foto), určeného především ke slavnostním jízdám při přehlídkách. Do sériové výroby se ale nedostal, kvůli problémům s tuhostí karoserie a hmotností, se kterou měl poměrně slabý motor problémy.


V roce 1949 byl postaven prototyp čtyřdveřového kabrioletu určeného k přehlídkách. Do sériové výroby se ale nedostal, kvůli problémům s tuhostí karoserie.


Díky svým rozměrům se GAZ-12 uplatnil také jako taxi a sanitka. Provedení GAZ-12A, určené pro taxislužbu, se používalo ve velkých městech (v Moskvě jich v roce 1958 sloužilo přes 320) a také jako prostředek veřejné přepravy mezi městy. Sanitní vozy GAZ-12B (foto) v béžové barvě měly sklápěcí sedadla a nosítka se nasouvala do vozu přes zavazadlový prostor. Zvenku se sanitky odlišovaly výstražným světlem na střeše a neprůhlednými bočními okny. Dva vozy byly dokonce upraveny k použití jako drezína na úzkokolejných tratích.


Sanitní vozy GAZ-12B měly sklápěcí sedadla a nosítka se nasouvala do vozu přes zavazadlový prostor. Sanitky měly na střeše výstražné světlo a neprůhledná boční okna.


Pohon a podvozek


K pohonu zadních kol používal GAZ-12 řadový šestiválec GAZ-11 s objemem 3 485 cm3 (vrtání x zdvih: 82 x 110 mm), rozvodem SV a maximálním výkonem 90 k (66 kW), upravený z motoru používaného v nákladních vozech GAZ-51. Výkonu vyššího o 20 koní (proti nákladním vozům) bylo dosaženo zvýšením kompresního poměru na 6,7:1. Přitom musela být zachována možnost používat benzin s oktanovým číslem 70, převážně používaném v SSSR. Motor měl hliníkovou hlavu válců, dvojitý karburátor a upravené sací potrubí. Třístupňová manuální převodovka s řadicí pákou pod volantem měla synchronizaci druhého a třetího stupně.

GAZ-12 využíval prodloužený podvozek z typu Poběda a měl nezávislé zavěšení předních kol s dvojitými příčnými závěsy a pérováním vinutými pružinami. Zadní tuhá náprava byla odpružena listovými péry. Vpředu i vzadu byly hydraulické tlumiče pérování a bubnové brzdy. Řízení nemělo posilovač, ale díky převodování 18,2:1 nevyžadovalo otáčení volantem tak velkou sílu. GAZ-12 vážící necelé dvě tuny (1 940 kg), dosahoval rychlost 125 km/h a na dosažení stovky mu to trvalo skoro 40 s. Spotřeba benzinu se pohybovala kolem 19 l/100 km.


První ZIM vyjel z továrny v Gorkém v říjnu 1950 a do roku 1960 jich bylo vyrobeno 21 527. Pár se jich dostalo i do Československa a byly používány jako služební vozy státních úřadů. Jeden z nich využíval tehdejší ministr obrany armádní generál Alexej Čepička, mj. zeť prezidenta Klementa Gottvalda. Když byl v roce 1956 zbaven všech významných funkcí, pořídil si GAZ-12 pro osobní potřebu a sám jej řadu let řídil. Čepičkův vůz se dostal do sbírek Vojenského historického muzea v Lešanech, kde v roce 2004 prošel důkladnou renovací. Nástupcem sedanu GAZ-12 se stala limuzína GAZ-13 Čajka, vyráběná v letech 1959 až 1981.


Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas