Mercedes-Benz W154: Stříbrný šíp číslo 3

Závodní Mercedes-Benz W154, poháněný třílitrovým přeplňovaným vidlicovým dvanáctiválcem, slavil v letech1938 a 1939 mnoho úspěchů v závodech Grand Prix a Rudolf Caracciola s ním získal v roce 1938 titul mistra Evropy.

Před 125 lety, přesně 22. července 1894, se na trati z Paříže do Rouenu konal první automobilový závod, pořádaný časopisem Le Petit Journal. Tímto datem začala úspěšná historie motoristického sportu značky Mercedes-Benz. Dva vítězné vozy byly totiž poháněny motorem vyvinutým Gottliebem Daimlerem a Wilhelmem Maybachem. První automobil poháněný spalovacím motorem, tříkolka Benz Patent-Motorwagen Nummer 1, vyjel na silnici ještě o 8 let dříve, v červnu 1886.


Úspěšná závodní historie mercedesů pokračovala v roce 1901 vítězstvím v Nice (Wilhelm Werner), úspěchem v dálkové jízdě Petrohrad – Moskva (1908), trojnásobným vítězstvím ve Velké ceně Francie v Lyonu (1914) a vítězstvím na Targa Florio s Mercedesem poháněným kompresorovým dvoulitrovým osmiválcem (1924). Se stejným vozem vyhrál v roce 1926 Rudolf Caracciola první Velkou cenu Německa na Avusu. V roce 1934 začala slavná éra Stříbrných šípů. S Mercedesem W25 získal Caracciola titul mistra Evropy (1935), když vyhrál tři z pěti závodů. Nástupcem W25 se stal v roce 1937 Mercedes W125, poháněný 5,6litrovým řadovým osmiválcem s kompresorem. S ním vyhrál Caracciola znovu mistrovství Evropy.


W154 I (1938)


Pro sezonu 1938 změnilo vedení Mezinárodní automobilové federace (AIACR) pravidla pro vozy určené k závodům Grand Prix. Místo váhového omezení byly zavedeny limity objemu motoru. Podle nových pravidel se Velkých cen mohly zúčastnit vozy s kompresorovým motorem a maximálním objemem válců 3 000 cm3, u vozů bez kompresoru byl limit 4 500 cm3. To znamenalo, že W125 s objemem 5 663 cm3 nemohl být nadále využíván. Rudolf Uhlenhaut, Max Sailer a Max Wagner proto navrhli nový závodní speciál Mercedes-Benz W154 (foto).


Pro závodní sezonu 1938 navrhli technici Mercedesu pod vedením Rudolfa Uhlenhauta monopost W154 s typickou maskou chladiče a malým okénkem před řidičem.


Podvozek W154 vycházel z předchozího modelu W125, včetně tuhého rámu z trubek oválného průřezu, vyrobených ze slitiny niklu, chromu a molybdenu. Také zavěšení kol bylo převzato z W125. Přední kola měla nezávislé zavěšení s dvojitými lichoběžníkovými rameny, vinuté pružiny a hydraulické tlumiče. Zadní náprava typu De Dion byla odpružena zkrutnými tyčemi a hydraulické tlumiče byly nastavitelné řidičem během závodu. Monopost W154 měl rozvor náprav 2 728 mm a rozchod kol 1 475/1 400 mm (přední/zadní). Karoserie byla hliníková a stejně jako oba předešlé „Stříbrné šípy“ W25 a W125 zůstala bez nátěru.


Pro W154 navrhl a postavil Albert Heess vidlicový dvanáctiválec M154 s úhlem rozevření válců 60 stupňů a objemem 2 962 cm3(vrtání x zdvih: 67 x 70 mm). Motor měl dvě vačkové hřídele v hlavě válců (rozvod DOHC) poháněné ozubenými koly, čtyři ventily na každý válec a kompresor. Heess vycházel při návrhu z motoru DAB V12, určeném v roce 1936 pro závodní Mercedes W125. Motor byl ale příliš těžký, a proto byl nahrazen lehčím řadovým osmiválcem. Uplatnil se ale u rekordního Mercedesu W125, se kterým Rudolf Caracciola dosáhl rychlost 433 km/h na letmý kilometr. Motor M154 měl výkon 468 koní (345 kW) a vozu s hmotností přes 900 kg umožňoval dosáhnout rychlost kolem 310 km/h. Proti W125 se čtyřrychlostní převodovkou měl W154 pětistupňovou manuální převodovku, přičemž jednička byla opatřena západkou chránící před nechtěným zařazením.


Závodní sezona 1938


Mercedes-Benz W154 debutoval v dubnu 1938 na francouzské Velké ceně Pau, která nebyla součástí šampionátu Evropy. Pro Rudolfa Caracciolu a Hermanna Langa byly připraveny dva vozy W154. Lang měl při tréninku nehodu a vůz nebylo možné do startu závodu včas opravit. První pozici na startu zaujal René Dreyfus s vozem Delahaye 145, ale Caracciola jej krátce po startu předjel a ujal se vedení. Trápilo ho však bolestivé zranění nohy, a proto při tankovací zastávce v boxu přenechal řízení Langovi. Dreyfus se tak dostal do vedení a díky tomu, že jeho vůz měl nižší spotřebu a nemusel během závodu tankovat, udržel si vedení až do cíle. Lang měl potíže se svíčkami a skončil druhý. Prvního vítězství se W154 dočkal v květnu 1938 na libyjské Velké ceně Tripolisu. Na první tři místa na startu se postavili Lang, von Brauchitsch a Caracciola (foto) a ve stejném pořadí také dojeli do cíle.


Prvního vítězství se W154 dočkal v květnu 1938 na libyjské Velké ceně Tripolisu. Do cíle dojeli na prvních třech místech v pořadí Lang, von Brauchitsch a Caracciola.


Prvním závodem Mistrovství Evropy byla Velká cena Francie na okruhu v Reims-Gueux. Manažer továrního týmu Alfred Neubauer postavil na start tři vozy W154 a jezdci Lang, von Brauchitsch a Caracciola obsadili první tři místa na startu před dvěma Auto Uniony. Po několika kolech zůstali v závodu jen tři Mercedesy a Talbot. Vyhrál von Brauchitsch před Caracciolou a Langem (Caracciolovi přestal fungovat jeden válec a Lang měl problémy při zastávce v boxu).


Druhým mistrovským závodem byla Velká cena Německa, kde 4 vozy W154 obsadily vedoucí pozice na startu v pořadí von Brauchitsch, Lang, Brit Seaman a Caracciola. Lang se ujal vedení, ale zaolejované svíčky jej přinutili k zastávce v boxu. Vedení převzal Manfred von Brauchitsch a Caracciola musel odstoupit kvůli bolesti břicha, takže za volantem jej nahradil Lang. Při druhé zastávce v boxu se vůz von Brauchitsche ocitl v ohni (foto), když začalo hořet palivo od jiskry z výfuku. Závod vyhrál Seaman před Langem v Caracciolově voze.


Na Velké ceně Německa, konané v červenci 1938, začal při zastávce v boxu hořet vůz von Brauchitsche. Manažer továrního týmu Alfred Neubauer se pokusil uhasit oheň kabátem.


Po dvou závodech v Itálii (Coppa Ciano a Coppa Acerbo) vyhrál Caracciola Velkou cenu Švýcarska v Bremgartenu a Seaman byl druhý. V závěrečném závodu mistrovství, ve Velké ceně Itálie na Monze, skončil Caracciola třetí a s velkou převahou se stal mistrem Evropy před von Brauchitschem a Langem.


W154 II (1939)


Pro závodní sezonu 1939 byl připraven motor M163 stejného objemu jako M154, ale s dvoustupňovým přeplňováním dvěma kompresory Rootsova typu. Se dvěma karburátory vykazoval na testovací stolici výkon 483 k (355 kW) při 7 800 otáčkách. Hliníková karoserie se od modelu 1938 lišila především nižší a delší přídí s menší oválnou mřížkou chladiče (foto). V letech 1938 a 1939 postavil Mercedes 15 vozů W154 (podle jiných pramenů jich bylo jen 11) a dva z nich se po válce našly v Československu.


Hliníková karoserie W154 z roku 1939 se od modelu 1938 lišila především nižší a delší přídí s menší oválnou mřížkou chladiče.


Závody v roce 1939


V závodní sezoně 1939 byly v rámci mistrovství Evropy vypsány čtyři Velké ceny a ve třech zvítězily Mercedesy W154. Belgickou Grand Prix vyhrál Hermann Lang, francouzskou Hermann Paul Müller na Auto Unionu, německou na Nürburgringu Rudolf Caracciola a švýcarskou opět Hermann Lang. Vzhledem k válečným událostem nebyl mistr Evropy oficiálně vyhlášen. Neoficiálně vyhrál Hermann Paul Müller (Auto Union) a na dalších třech místech se umístili jezdci s vozy Mercedes-Benz W154.


Osudy „českých“ W154


Během druhé světové války byly dva závodní vozy Mercedes-Benz W154 s výrobním pořadovým číslem 9 a 10 uskladněny v opravně vozidel Wehrmachtu u Staré Paky. Oba vozy byly odtud v květnu 1945 odcizeny lidmi, kteří se pohybovali kolem známého motocyklového závodníka Antonína Vitvara. Oba vozy s motory M163 a úpravami pro rok 1939 byly rok ukryty ve Vitvarově garáži a ve stodole jeho sestry. V Československu se s nimi nedalo závodit, takže po dohodě s Autoklubem byl vůz W154/9 odvezen do Anglie, kde měl být vyměněn za závodní vůz Alta. Za 25 000 amerických dolarů byl pak vůz prodán Tommymu Lee, majiteli závodní stáje Don Lee Motors v Kalifornii. V roce 1947 se zúčastnil závodu 500 mil Indianapolis s Dukem Nalonem za volantem. Po odjetých 119 kolech měl ale poruchu motoru a nedojel. W154 neuspěl ani v ročníku 1948 a v následujícím roce byl vůz prodán Joelu Thornovi, který původní motor nahradil řadovým šestiválcem. Do Indianapolis se mu ale nepodařilo kvalifikovat, stejně jako v roce 1957 Dannymu Kladisovi.


Mercedes-Benz W154/10 zůstal několik dalších let ve Vitvarově dílně a pak byl předán do sbírek Národního technického muzea v Praze. Vůz zůstal v původním stavu, v jakém s ním Caracciola vyhrál v červenci 1939 Velkou cenu Německa, včetně původních pneumatik (navíc s Vitvarem poškozeným předkem). Zahraniční zájemci nabízeli za tento unikátní vůz závratné mnohamilionové částky, ale naštěstí zůstal v NTM, kde si jej můžete v klidu prohlédnout.


Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas