Bugatti 73 (1943–1947): Prototypy

Jednou z posledních prací geniálního konstruktéra Ettore Bugattiho byl vývoj prototypů sportovních a závodních vozů Type 73, poháněných 1,5 litrovými řadovými čtyřválci s rozvodem SOHC nebo DOHC.

Zakladatel značky Ettore Bugatti se narodil 15. září 1881 v italském Miláně v rodině sochaře a uměleckého truhláře. V roce 1909 založil vlastní firmu v alsaském Molsheimu. Alsasko tehdy patřilo Německu, ale v roce 1919 připadlo podle Versailleské smlouvy Francii. Během druhé světové války byla továrna Bugatti v Molsheimu značně poškozena. Ettore Bugatti plánoval stavbu nové továrny v Levallois u Paříže. Svoje záměry ale nemohl dokončit, neboť 21. srpna 1947 zemřel ve věku 66 let.

Projektem Type 73 se Ettore Bugatti začal pravděpodobně zabývat už před začátkem druhé světové války a určitě se na úvahách podílel i jeho syn Jean až do své tragické smrti 11. srpna 1939, kdy havaroval při zkušební jízdě nedaleko od molsheimské továrny s vozem Bugatti T57G Tank. V plánu byly čtyři verze typu 73:

  • Dvoumístný nebo čtyřmístný sportovní vůz typu 73, poháněný řadovým čtyřválcem s objemem 1,5 litru (vrtání x zdvih: 70 x 95 mm), dvěma vačkovými hřídeli v hlavě válců (DOHC) a čtyřmi ventily na válec.
  • Cestovní vůz 73A s pohonem zadních kol řadovým čtyřválcem s objemem 1,5 litru (vrtání x zdvih: 76 x 82 mm), jednou vačkovou hřídelí v hlavě válců (SOHC) a třemi ventily na válec.
  • Dvoumístný nebo čtyřmístný touring 73B s podobným motorem jako typ 73, ale s jednou vačkovou hřídelí v hlavě válců.
  • Jednomístný závodní vůz Bugatti 73C se stejným motorem jako typ 73, ale lehčím podvozkem.

Bugatti Type 73 (73A) Coach

Dva měsíce po smrti Ettore Bugattiho, v říjnu 1947, bylo kupé Type 73 vystaveno bez motoru na pařížském autosalonu v Grand Palais současně s podvozkem, jednovačkovým a dvouvačkovým motorem. Prototypový podvozek s oběma tuhými nápravami tohoto posledního vozu navrženého „Patronem“ byl vyroben v dílně na pařížské ulici Rue du Débarcadère a poslán do karosárny Pourtout v Rueilu, kde pro něj vyrobili dvoudveřovou karoserii kupé (Coach). Design vozu vycházel z pozdějších vozů Bugatti a byl pokračováním typů 57S Atlantic (1936) a 64 (1939). Oba tyto vozy navrhl Ettoreho syn Jean Bugatti.

Bugatti 73 Coach (foto) mělo typickou podkovovitou masku chladiče a světlomety zapuštěné do krytů mezi maskou a kapkovitými předními blatníky. Přední i zadní okno bylo dělené a ve splývající zádi byl malý zavazadlový prostor přístupný nahoru otevíraným víkem. „Sebevražedné“ dveře (se závěsy vzadu) byly protažené do střechy, čímž usnadňovaly nastupování. Bugatti 73A dosahoval rychlost 160 km/h.

Bugatti 73A Coach, vystavené v alsaském automobilovém muzeu v Mulhouse, mělo přední okno rozdělené příčkou a zakrytá zadní kola.

Vůz vystavený na pařížském autosalonu nebyl nikdy prodán a skončil v Molsheimu. V dubnu 1963 jej získal Fritz Schlumpf a přelakovaný krémovou barvou skončil v Cité de l’Automobile, největší sbírce vozů Bugatti v alsaském Mulhouse, kde je dodnes k vidění (foto).

Přední i zadní okno bylo dělené a ve splývající zádi byl malý zavazadlový prostor přístupný nahoru otevíraným víkem.

Bugatti Type 73C

Ettore Bugatti spolu s designéry Noelem Domboyem a Antoinem Pichettoem trávili válečná léta plány nad novým závodním vozem s čtyřválcovým motorem. Ještě před koncem války byl vůz připraven do výroby. Jeho nízký závodní podvozek vycházel ze závodního vozu Bugatti Type 59/50 B z roku 1938, poháněným řadovým osmiválcem s objemem 4,7 litru a přeplňovaným kompresorem Roots.

V monopostu Bugatti 73C byl použit lehčí řadový čtyřválec s objemem 1 488 cm3, rozvodem DOHC a čtyřmi ventily na válec, přeplňovaný kompresorem. Motor měl celohliníkovou konstrukci s vyjímatelnými mokrými vložkami válců, odnímací hlavou válců (poprvé u vozů Bugatti) a klikovou hřídelí uloženou v pěti ložiscích. Čtyřstupňová převodovka měla synchronizaci na všech stupních. Celková hmotnost vozu nepřesahovala 600 kg.

Ve staré pařížské dílně na předměstí Levallois bylo plánováno postavit dvacítku těchto závodních podvozků. Prvních pět bylo dodáno v dubnu 1946, prodávaly se za půl milionu francouzských franků. Další pětice měly být dokončeny každého následujícího čtvrt roku. Patnáctka francouzských závodníků složila zálohu 25 000 franků a čekala až na ně přijde řada. Bugattiho ambiciózní plány ale narážely na poválečný nedostatek materiálu. Řada objednávek musela být proto zrušena.

Kromě pěti sad dílů pro závodní model 73C byly vyrobeny nejméně dva podvozky pro sportovní kupé. Když Ettore Bugatti v srpnu 1947 zemřel, byl celý projekt postupně ukončen. Všechny nedokončené vozy byly rozebrány, převezeny do Molsheimu a zálohy byly vráceny. Koncem šedesátých let získal jednu sadu dílů pro závodní typ 73C belgický dealer vozů Bugatti Jean de Dobbeleer z Bruselu. Podle jedné ze dvou Pichettových kreseb byla zhotovena karoserie monopostu (foto) a hotový vůz byl prodán jistému Francouzovi. Tom Dark, specialista na vozy Bugatti, se s tímto monopostem účastnil na závodech historických vozů Goodwood Revival.  

Na jednom z pěti vyrobených podvozků byl postaven závodní monopost Bugatti 73C s odkrytými koly a malým štítkem před řidičem.

V roce 1961 se Jean de Dobbeleer vrátil do Molsheimu a získal zde díly dalšího vozu 73C (podvozek číslo 73002). Sestavený podvozek pak prodal do Spojených států prostřednictvím svého agenta Gene Cesariho. Od něj si podvozek koupil Eric Richardson, přední americký znalec vozů Bugatti. O další pohnuté osudy tohoto podvozku se postaral Tom Wheatcroft, zakladatel muzea závodních vozů v britském Doningtonu. Zde byla obnova nejvyšší úrovně dokončena a podle druhé Pichettovy kresby z roku 1945 vyrobena karoserie (foto) se zakrytovanou maskou chladiče, typickou pro vozy Bugatti z doby těsně před 2. světovou válkou a těsně po ní.

Závodní monopost Bugatti 73C s karoserií zhotovenou podle kresby Antoina Pichettoa.

Od Wheatcrofta si závodní Bugatti 73C koupil v roce 1994 Mexičan Alberto Lenz a po dalších osmi letech se vůz dostal k současnému vlastníkovi. Během posledních let byl vůz citlivě doplněn drátovými koly Crosthwaite & Gardiner a „cyklistickými“ blatníky, takže mohl jezdit v běžném provozu. Dnešní cena vozu s podvozkem 73002 se odhaduje na 300 až 500 tisíc dolarů.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas