Renault 9 a 11 (1981–1988): Úspěch ve dvou podobách

Sedany Renault 9 a hatchbacky Renault 11 se vyráběly v Douai na severu Francie. Na severoamerickém trhu je automobilka AMC prodávala pod názvy Alliance a Encore.

Slabé prodejní výsledky čtyřmetrového hatchbacku Renault 14 s předním pohonem, vyráběného v letech 1976 až 1983 v nově otevřené továrně v Douai na severu Francie, přinutily vedení firmy k zahájení vývoje nového modelu, který by se zákazníkům víc líbil. Vývoj byl zahájen v roce 1977 pod označením Projekt L42 a návrh karoserie byl svěřen Robertu Opronovi (*1932). Opron začínal u automobilky Simca a v letech 1967 až 1975 pracoval na modelech Citroën SM, CX a GS.
 
Pro Renault začal Opron pracovat v roce 1975 a jeho první prací bylo kupé Fuego. U modelu Renault 9 se Opron rozhodl pro klasickou tříprostorovou karoserii, která by měla oslovit tradiční zákazníky a u modelu Renault 11 (využívajícím stejné mechanické díly) bylo zvoleno provedení hatchback s odlišnou zádí. Během vývoje postavil Renault 44 prototypů, otestoval 130 motorů a testovací jezdci ujeli s prototypy 2,2 milionů kilometrů.

Renault 9 (Auto roku 1982)

Sedan nižší střední třídy Renault 9 (foto) měl světovou premiéru v září 1981 na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem. Vůz s rozvorem náprav 2 477 mm měl čtyřdveřovou samonosnou karoserii s vnějšími rozměry 4 063 x 1 650 x 1 405 mm (délka x šířka x výška). Zavazadlový prostor měl objem 402 litrů a pod jeho podlahou bylo umístěno náhradní kolo přístupné zvenku. Do nádrže mezi zadními koly se vešlo 47 litrů benzinu. Při návrhu karoserie byla již využívána výpočetní technika a pasivní bezpečnost zvyšovaly díly z vysokopevnostní oceli a deformovatelná příď a záď. Důkladná ochrana proti rezu karoserie (katoforézní lakování, ochranné nástřiky, plastové kryty v podbězích) prodlužovala životnost.

Renault 9 měl rozvor náprav 2 477 mm a vnější rozměry 4 063 x 1 650 x 1 405 mm (délka x šířka x výška).

Renault 9 měl nezávislé zavěšení všech kol. Přední kola byla zavěšena na příčných ramenech a měla vzpěry McPherson. Zadní kola byla zavěšena na vlečených ramenech a odpružena příčnými zkrutnými tyčemi. Obě nápravy měly příčný stabilizátor. Brzdy měly standardně posilovač, přední byly kotoučové, zadní bubnové. Motor byl umístěn vpředu napříč v pomocném rámu a převodovka našla místo vedle motoru.

Od začátku se Renault 9 nabízel se zážehovými řadovými čtyřválci Cleon typu C s rozvodem OHV a objemy 1 108 a 1 397 cm3. Slabší motor, používaný už v Renaultu 8, měl maximální výkon 48 k (35 kW) a vůz s pohotovostní hmotností 820 kg s ním dosahoval rychlost 138 km/h. Silnější verze, vycházející z motoru Renaultu 12, měla s jedním karburátorem výkon 60 k (44 kW) a rychlost 150 km/h, s dvojitým karburátorem 72 k (53 kW) a 161 km/h. Vozy se slabším motorem měly čtyřstupňovou převodovku, ty nejvýkonnější měly sériově pětistupňovou převodovku. Renault 9 Automatic měl elektronicky řízenou třístupňovou samočinnou převodovku. Průměrná spotřeba se pohybovala mezi 7 až 8 l/100 km.

Kvality sedanu Renault 9 byly oceněny titulem Evropský vůz roku 1982, když mu porota složená z motoristických novinářů udělila 335 bodů. Na druhém místě skončil Opel Ascona (304 bodů) a na třetím Volkswagen Polo (252 bodů). Renault 9, respektive jeho americký dvojník Alliance, byl rovněž oceněn v USA časopisem Motor Trend jako vůz roku a časopis Car and Driver jej zařadil mezi 10 nejlepších vozů v roce 1983.

Renault 11

Renault 11 se začal nabízet od února 1983 jako třídveřový nebo pětidveřový hatchback (foto). Od R 9 se lišil přídí se čtyřmi obdélníkovými světlomety a směrovkami umístěnými v nárazníku. Ještě výrazněji se lišila záď s velkým zadním oknem, které se společně s částí zadní stěny vyklápělo směrem nahoru a zpřístupnilo tak zavazadlový prostor. Součástí plastového rámu zadního okna byl malý spoiler. „Jedenáctka“ měla stejný rozvor náprav jako R 9 (2 477 mm), byla ale kratší (3 970 mm) a nepatrně nižší (1 400 mm).

Ještě výrazněji se lišila záď s velkým zadním oknem, které se společně s částí zadní stěny vyklápělo směrem nahoru.

Čtyři fáze

V průběhu výroby prošly modely Renault 9/11 facelifty nazývanými fáze. Za fázi 1 je považován model Renault 9 vyráběný od roku 1981. Tato fáze se tedy netýkala hatchbacku Renault 11, který se dal koupit až začátkem roku 1983. Fáze 2 proběhla v roce 1983 současně s uvedením modelu Renault 11. Čtveřici předních světlometů a přední směrovky v nárazníku dostaly i některé verze Renaultu 9. Výkon čtrnáctistovky vzrostl na 61 koní a nabídku rozšířila nová sedmnáctistovka s výkonem 80 koní, na jejímž vývoji se podílelo Volvo. Novinkou byla výbava TSE Electronic s digitálními přístroji a palubním počítačem, který dokázal i mluvit (foto).

Renault 11 TSE Electronic byl vybaven digitálními přístroji a palubním počítačem, který dokázal mluvit syntetizovaným hlasem.

Fáze 3 z roku 1987 přinesla nová přední a zadní světla, nárazníky v barvě vozu a plastové lišty na bocích a na náraznících. Dobře se daly poznat podle plechu se znakem mezi předními světly. Poslední Fáze 4 byla uvedena v roce 1997 v Turecku, kde se Renaulty 9 vyráběly až do roku 2000. Tento poslední facelift přinesl nová přední a zadní světla a malou oválnou mřížku chladiče se znakem Renaultu. Změnily se i plastové lišty na bocích a náraznících a takto modernizované vozy dostaly označení Renault 9 Broadway.

Turbo a diesel

Komu nestačily výkony motorů s objemem 1,1 a 1,4 litru, mohl si od roku 1984 koupit třídveřový Renault 11 Turbo (foto), jehož čtyřválcová přeplňovaná čtrnáctistovka z Renaultu 5 GT Turbo měla výkon 105 k (77 kW) a točivý moment 162 Nm. Turbo s pětistupňovým manuálem jezdilo rychlostí přes 180 km/h a v průměru spotřebovalo 8 litrů benzinu na 100 km. O rok později dostal přeplňovaný motor také sedan Renault 9 Turbo.

Od roku 1984 se dal koupit třídveřový Renault 11 Turbo, jehož čtyřválcová přeplňovaná čtrnáctistovka z Renaultu 5 GT Turbo měla výkon 105 k (77 kW).

Renault 11 Turbo se uplatnil i v motoristickém sportu. Francouz Alain Oreille získal v roce 1985 na Rallye Monte Carlo vítězství ve skupině N a o rok později vyhrál skupinu A a celkově byl osmý. Jean Ragnotti byl s Renaultem 11 Turbo druhý v portugalské rallye a třetí v Rallye San Remo 1987. Renault 11 Turbo také vyhrál v roce 1985 a 1988 národní šampionát Polska a v roce 1987 národní šampionáty Švýcarska a Portugalska. Poslední úspěch získal Alain Oreille v roce 1988 celkovým čtvrtým místem na Rallye Monte Carlo.

Od roku 1985 se nabízel Renault 9 GTD se vznětovým čtyřválcem OHC o objemu 1 595 cm3 a výkonem 55 k (40,5 kW), který dosahoval rychlost 146 km/h a spotřeboval v průměru 6 litrů nafty na 100 km. Ve stejném roce se dal na německém a švýcarském trhu koupit Renault 9 GTX s motorem typu F s katalyzátorem a objemem 1 721 cm3, který dával 82 k (60 kW). Od roku 1987 měl tento model vstřikování paliva.

Americká automobilka American Motors Corporation (AMC) vyráběla a prodávala ve Spojených státech francouzské vozy Renault pod názvy Renault Alliance (R 9) a Renault Encore (R 11). Alliance se vyráběly v čtyřdveřové i dvoudveřové verzi a v omezeném počtu dokonce i jako dvoudveřový kabriolet se stahovací střechou. V letech 1982–1987 bylo amerických Renaultů Alliance/Encore vyrobeno přes 623 tisíc kusů.

Ve Francii se Renaulty 9 a 11 vyráběly až do roku 1988, kdy je nahradil Renault 19. Výroba ale pokračovala v dalších zemích (Argentina, Kolumbie, Turecko) a montovaly se také ve španělském Valladolidu, v Portugalsku, na Tajwanu a v Mexiku. U nás se Renaulty 9 TL prodávaly v Tuzexu. Celkový počet Renaultů 9/11 vyrobených ve světě se odhaduje na více než 4 miliony vozů.

Fotogalerie s popisky obrázků:

 

Karel Haas