Ferrari 250 MM: Pinin Farina a Vignale

Na ženevském autosalonu v roce 1953 debutovalo dvoumístné kupé Ferrari 250 Mille Miglia (MM) poháněné Colombovým třílitrovým motorem V12. Kromě 18 kupé s karoserií Pinin Farina bylo postaveno 12 Spyderů s karoserií Vignale.

Do závodu na 1000 mil (Mille Miglia), konaném v roce 1952, se na start postavilo 27 vozů Ferrari. Vůz s číslem 611 bylo experimentální kupé Ferrari 250 S (Sport) s karoserií Vignale, poháněné novým motorem V12 s objemem necelé tři litry, takže na jeden válec připadlo 246 kubíků (odtud číslovka 250). Posádka Giovanni Braco a Alfonso Rolfo z týmu Scuderia Ferrari závod vyhrála a porazila všechny soupeře včetně tří vozů Mercedes 300 SL. Ve stejném roce se pak tento vůz zúčastnil závodů na 24 hodin v Le Mans a Carrera Panamericana.

Podvozek s třílitrovým motorem V12 byl beze jména vystaven na pařížském autosalonu v roce 1952 a karosárna Pinin Farina byla pověřena návrhem karoserie na tomto podvozku. Výsledek se představil na jaře 1953 na ženevském autosalonu pod názvem Ferrari 250 MM na počest vítězství v Mille Miglia 1952. Vozy s tímto názvem se potom vyráběly až do roku 1964 a zařadily se k dalším slavným vozům Ferrari s číslovkou 250 v názvu.

Slavný Colombův třílitrový V12    

Vidlicový dvanáctiválec s rozvodem OHC a objemem 2 953 cm3 (vrtání x zdvih: 73 x 58,8 mm) navrhl pro Ferrari Gioachino Colombo (1903–1988), jehož kariéra konstruktéra sportovních a závodních motorů začala u Alfy Romeo pod vedením Vittoria Jana. Od založení značky Ferrari v roce 1947 začal pracovat pro Enza Ferrariho a jeho prvním motorem (říkalo se jim motory Colombo) byl V12 s objemem 1,5 litru pro typ 125. Motory Colombo pak postupně rostly až k objemu 4,8 litru, ale nejslavnější je právě třílitrový V12 (foto) s ventilovým rozvodem OHC, který s kompresním poměrem 9:1 a třemi karburátory Weber 36 IF/4C dosahoval výkonu 240 koní (177 kW) při 7 200 otáčkách.

Vidlicový dvanáctiválec s rozvodem OHC a objemem 2 953 cm3 (vrtání x zdvih: 73 x 58,8 mm) navrhl pro Ferrari Gioachino Colombo.

Ferrari 250 MM mělo trubkový ocelový rám s podélnými a křížovými členy. Přední náprava měla nezávislé zavěšení kol s dvojitými trojúhelníkovými rameny nestejné délky a byla odpružena příčným poloeliptickým listovým pérem s hydraulickými tlumiči Houdaille. Zadní tuhá náprava měla pérování podélnými poloeliptickým listovými pružinami s hydraulickými tlumiči Houdaille. Čtyřstupňová synchronizovaná převodovka byla umístěna v bloku s motorem. Kola rozměru 6,40 x 15 nebo 6,00 x 16 měla hydraulické bubnové brzdy. Benzinová nádrž s plnicím hrdlem na zádi měla kapacitu 150 litrů. Kupé s hmotností 900 kg dosahovalo rychlost přes 250 km/h.

Farinovo kupé

Pinin Farinova karoserie dvoumístného kupé Ferrari 250 MM (foto) měla řadu inovativních prvků, například menší oválnou masku chladiče s obdélníkovým mřížováním a panoramatické zadní okno ve splývající zádi, za kterým bylo vidět náhradní kolo. Nezbytným doplňkem byl plexisklový větrný štítek na kapotě. Pro Ferrari 250 MM byly typické obdélníkové výstupky nad zadními koly, které dělaly prostor širokým zadním kolům.

Ferrari 250 MM Berlinetta měla rozvor náprav 2 420 mm a vnější rozměry 3 990 x 1 600 x 1 260 mm.

Farinovo kupé mělo rozvor náprav 2 420 mm a rozchod předních / zadních kol 1 300/1 320 mm. Na délku měřilo 3 990 mm, šířka byla 1 600 mm a výška 1 260 mm. Z obrázků je patrné, že některé vyrobené vozy měly přední okno dělené středovou příčkou, na bocích za předními koly měly větrací otvory a po stranách masky chladiče malé chromované svislé nárazníky (foto). Celkem bylo do konce roku 1953 vyrobeno 18 kupé Ferrari 250 MM Berlinetta.

Některá kupé měla dělené přední okno, na bocích za předními koly větrací otvory a po stranách masky chladiče malé chromované svislé nárazníky.

Spydery Vignale

Z celkového počtu 31 vozů 250 MM vyrobených do konce roku 1953 dostalo 12 z nich otevřenou dvoumístnou karoserii Spyder (foto), vyrobenou v karosárně Vignale podle návrhu Giovanniho Michelottiho. Spydery Vignale byly vyrobeny ve třech sériích, S1 (2 kusy), S2 (4) a S3 (6), které se lišily jen v detailech. Malé spydery (nebo také barchetty) byly o 50 kg lehčí než Farinova kupé. Michelotti dal barchettám originální tvary se světlomety vsazenými vedle oválné přední masky, větrnými štítky před řidičem a spolujezdcem a trojicí elipsovitých větracích otvorů na bocích. Na podvozku 0334MM bylo postaveno jediné kupé Vignale Berlinetta se splývající zádí a větracími otvory v dolní části boků.

Michelotti dal barchettám originální tvary se světlomety vsazenými vedle oválné přední masky, větrnými štítky před řidičem a spolujezdcem a trojicí elipsovitých větracích otvorů na bocích.

Sportování

Poprvé si Ferrari 250 MM zkusilo závodění na Mille Miglia 1953. Soukromí jezdci Paolo Marzotto a Marino Marini si po většinu závodu vedli velmi dobře a drželi se na třetím místě. Několik kilometrů před cílem však jejich vůz začal hořet a během několika minut zcela shořel. O rok později, na Mille Miglia 1954, skončil Clemente Biondetti na Ferrari 250 MM s karoserií Morelli na čtvrtém místě. Jedním z nejúspěšnějších jezdců na Ferrari 250 MM byl Američan Phil Hill, který na Spyderu Vignale vyhrál ve Spojených státech několik závodů.

Mexického závodu Carrera Panamericana se v roce 1953 zúčastnili Mexičané Efrain Ruiz Echevarria a Pedro Villegas Becerril a s rudým vozem Ferrari 250 MM skončili na 11. místě. První tři místa obsadily vozy Lancia D24.

Berlinetty a Spydery Ferrari 250 MM jsou dlouhodobě vyhledávané sběrateli sportovních a závodních vozů a na aukcích se za ně platí horentní sumy. V americkém Monterey byla například Berlinetta prodána za 7,86 milionů dolarů. Jeden z prvních vozů vlastnil milovník vozů Ferrari italský filmový režisér Roberto Rossellini. Když jej v roce 1956 prodal, dostal vůz otevřenou dvoumístnou karoserii od firmy Scaglietti. Tento vůz je nyní vystaven v Národním automobilovém muzeu ve francouzském Mulhouse.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas