Delahaye 175 (1947–1951): Design pro vyvolené

Delahaye 175 (1947–1951): Design pro vyvolené

Po skončení 2. světové války dodával Delahaye podvozky typu 175 francouzským karosárnám, které na nich stavěly zakázkové karoserie. Podobné typy 178 a 180 měly prodloužený rozvor.

Jednu z nejstarších francouzských automobilových značek Delahaye založil v roce 1894 v Tours Émile Delahaye (1843–1905). Jeho první vozy měly jednoválcové nebo dvouválcové motory a řemenový pohon. V roce 1898 přemístil výrobu do Paříže a o tři roky později odešel na odpočinek. V roce 1906 převzal vedení firmy Charles Weiffenbach. Ten nesdílel zálibu svého předchůdce k závodění a přeorientoval továrnu Delahaye na výrobu užitkových automobilů, např. hasičských vozů. V roce 1903 začal Delahaye vyrábět první čtyřválcové automobily a v roce 1911 představil první vidlicový šestiválec použitý v typu 44.

Během první světové války vyráběl Delahaye mj. nákladní auta a letecké motory. Na začátku třicátých let přesvědčila Madame Desmarais, hlavní akcionářka firmy, Charlese Weiffenbacha aby se firma vrátila k výrobě podvozků výkonných sportovních vozů a obnovila závodní oddělení. V roce 1934 vytvořil Delahaye s typem 18 Sport řadu rychlostních rekordů ve své třídě a o rok později koupil značku Delage. Ve stejném roce navrhl Jean François slavný model Delahaye 135. Za druhé světové války vyráběl Delahaye železniční kolejová vozidla pro německé okupanty.

Po válce se francouzská ekonomika vzpamatovávala jen pomalu. Továrna Delahaye byla zařazena do pětiletého Ponsova plánu na obnovu francouzského průmyslu a jejím úkolem bylo získávat cenné devizy exportem sportovních a luxusních vozů. Na domácím trhu byl prodej těchto vozů s objemem motoru nad 2 litry omezen vysokou daní z luxusu. Delahaye proto v roce 1947 exportoval 88% své výroby, která ale nebyla nijak vysoká. V roce 1948 vyrobil Delahaye 573 vozů (Citroën jich za stejnou dobu produkoval přes 34 tisíc). Výrobní program tvořily předválečné typy 134, 135 a 148L, ale Delahaye potřeboval něco více exkluzivního, jak byl například kabriolet Delahaye 165 z roku 1938 s motorem V12.

Šestiválec stačí

Na prvním poválečném pařížském autosalonu, konaném v říjnu 1946, se návštěvníkům představil podvozek nového typu 175. K pohonu zadních kol byl určen nový řadový šestiválec s rozvodem OHV a objemem válců 4 455 cm3 (vrtání/zdvih: 94/107 mm), který byl výrobně mnohem jednodušší než V12. S kompresním poměrem 6,5:1 a karburátorem Solex dával nejvyšší výkon 140 k (103 kW) při 4 000 min-1 a točivý moment 295 Nm dosahovaný při 2 500 otáčkách. Ve verzi 175S (rovněž vystavené na stánku značky Delahaye) měl motor se třemi karburátory (foto) výkon 160 koní (118 kW).

Ve verzi 175S měl řadový šestiválec se třemi karburátory výkon 160 koní (118 kW).

Nový šestiválec se podobal motoru z typu 135, měl však o litr větší objem a byl důkladně vylepšený. Měl například sedm hlavních ložisek klikového hřídele (135 měl jen 4) a hlava válců měla šest sacích a šest výfukových kanálů (potrubí). Blok motoru byl odlit z hliníkové slitiny a hlava válců byla litinová. Oba kovy byly odděleny těsněním z vrstev mědi a asbestu. Kompresní poměr 6,5:1 byl u verze 175S zvýšen a palivo dodávaly do motoru tři spádové karburátory Solex AIP.

Točivý moment motoru se přenášel na zadní kola poloautomatickou čtyřstupňovou převodovkou Cotal se solenoidem ovládaným elektrickým řazením. Řadicí pákou se volil jen směr dopředu nebo dozadu (i směrem dozadu měly vozy čtyři rychlosti). Obecně se dá říci, že modely s jedním karburátorem a výkonem 140 koní dosahovaly rychlost 130 km/h (typ 180), 140 km/h (typ 178) a 145 km/h (typ 175). Delahaye 175S se třemi karburátory se dokázal rozjet až na 160 km/h. Přirozeně záleželo na tom, jakou karoserii jednotlivé typy dostaly.

Podvozek

V letech 1946 a 1947 bylo vyrobeno šest prototypových podvozků. Některé z nich byly postupně vystaveny na pařížském autosalonu v letech 1946 až 1949. Pravidelné dodávky kompletních podvozků s motorem pro modely 175, 178 a 180 (oba posledně jmenované typy měly prodloužený rozvor, ale jinak byly totožné s modelem 175) se vlivem pokračujícího vývoje a dalšího testování zdržely až do začátku roku 1948. Navíc se projevily problémy s přední nápravou typu Dubonnet s příčnými závěsy, vinutými pružinami a hydraulickými tlumiči. Také zadní náprava typu DeDion odpružená podélnými listovými pery se často lámala. Tyto problémy byly způsobeny mimo jiné poválečným nedostatkem oceli s vysokou pevností v tahu a také nečekanou smrtí konstruktéra Jeana Francoise v roce 1944, za kterého Delahaye těžko hledal náhradu. Všechny uvedené potíže se projevily na nízkém počtu podvozků, vyrobených do roku 1951.

Delahaye 175 přišel s novým revolučním polosamonosným (semi-monocoque) podvozkem, lišícím se od předchůdce typu 135. Tento podvozek dovoloval umístit koleje sedadel do spodní části rámu s křížovou výztuhou uprostřed. V průsečíku výztuhy byl otvor, kterým procházela hnací hřídel. Tato konstrukce dovolovala, aby karoserie měla nižší profil než u konkurence. Typ 175S používal převážně drátěná kola Rudge s drážkovanými náboji a centrální maticí. V licenci je vyráběla také italská firma Borrani. „Stosedmdesátpětka“ měla hydraulicky ovládané bubnové brzdy Lockheed.

Karoserie

Na pařížském autosalonu 1946 se podvozek typu 175 objevil s přední částí karoserie, která měla ukázat novou poválečnou „tvář“ značky. Novou přední masku navrhl mladý designer Philippe Charbonneaux. Delahaye 175 byl také prvním vozem této značky s levostranným řízením. Jinak však platilo, že Delahaye vyráběl pouze podvozky, které dodával specializovaným karosárnám a ty na ně stavěly karoserie podle přání zákazníků. Delahaye požadoval, aby používali novou tovární masku chladiče, ale ti nejslavnější, jako Jacques Saoutchik nebo Giuseppe Figoni z karosárny Figoni et Falaschi to často nerespektovali.

Z továrních záznamů se dá vyčíst, že bylo vyrobeno 51 podvozků typu 175 a 175S (výrobní čísla 815001 až 815051) s rozvorem náprav 2 950 mm, 38 podvozků typu 178 s rozvorem 3 150 mm a 18 podvozků typu 180 s rozvorem 3 335 mm. Podvozky s delším rozvorem se používaly u modelů, určených pro hlavy států, herce, zpěváky a jiné slavné osobnosti. Henri Chapron například karosoval v roce 1948 dvě plně pancéřované limuzíny typu 180 pro vedení francouzské komunistické strany. Celkem tedy vzniklo 107 podvozků všech tří verzí.

Na podvozcích Delahaye 175, 178 a 180 stavěly sportovní karoserie především francouzské karosárny Chapron, Saoutchik a Figoni et Falaschi. Na některé výsledky jejich práce se podíváme podrobněji.

Henri Chapron

Z francouzských karosáren, které „oblékaly“ vozy Delahaye 175 byla nejznámější ta, kterou v roce 1919 založil na pařížském předměstí Levallois-Perret Henri Chapron (1886–1978). Chapron stavěl na podvozcích 175S s rozvorem náprav 2 950 mm čtyřmístné kabriolety (foto) se stahovací plátěnou střechou. Kabriolety měly svislou masku chladiče, která se hodně podobala té, kterou doporučoval Delahaye, a světlomety zapuštěné do karoserie v prostoru mezi maskou chladiče a předními blatníky. Vůz měl šípové přední okno a kapkovité blatníky zdobené lištami. Na bocích měl kabriolet chromované lišty rozšiřující se až k zadním blatníkům a pokračující až k malým prahům pod dveřmi. Ty se otevíraly proti směru jízdy. Vůz s rozměry 4 570 x 1 750 x 1 500 mm (délka x šířka x výška) vážil 1 950 kg a dosahoval rychlost 160 km/h.

Kabriolety Delahaye 175S s karoserií Chapron měly svislou masku chladiče, která se hodně podobala té, kterou doporučoval Delahaye.

Jacques Saoutchik

Běloruský rodák Jacques Saoutchik (původním jménem Jakov Savčuk), narozený v ukrajinsko-židovské rodině v Minsku založil svoji karosárnu v roce 1906 v Paříži a od začátku udivoval okázalými tvary svých karoserií s bohatou chromovanou výzdobou. Jacques Saoutchik a jeho syn Pierre vystavili na pařížském autosalonu v roce 1949 neobvyklé čtyřmístné kupé Delahaye 175 Coupe DeVille (foto) se splývavou zádí, navržené ve stylu Art Deco. Dvoudveřové kupé mělo odnímatelnou část střechy nad předními sedadly a typické široké orámování předních blatníků. Podobné tvary měly i dva kusy postavené v roce 1948 na podvozku Cadillac série 62.

Dvoudveřové Coupe DeVille mělo odnímatelnou část střechy nad předními sedadly.

Ještě divočejší barokní tvary měl Delahaye 175S Roadster s karoserií Saoutchik (foto), rovněž poprvé vystavený v roce 1949 v Paříži. Roadster měl všechna kola zcela zakrytá kapkovitými blatníky orámovanými spoustou chromu, nízké šípové přední okno a typický „nos“ na přídí inspirovaný modelem Delahaye 135 MS Narval s karoserií Figoni et Falaschi. Prvním majitelem tohoto vozu byl Sir John Gaul z Anglie, který s ním vyhrál řadu soutěží elegance, například v Paříži nebo San Remu. Často byl tento vůz fotografován s britskou herečkou a sexbombou Dianou Dors.

Prvním majitelem tohoto vozu byl Sir John Gaul z Anglie, který s ním vyhrál řadu soutěží elegance, například v Paříži nebo San Remu.

Figoni et Falaschi

Podobně jako Saoutchikovo kupé vypadalo i kupé Delahaye 175S Coupe DeVille Aerodynamic (foto) z roku 1948 s karoserií od Figoni et Falaschi. Mělo ale stupňovitou záď a prosklenou část střechy nad předními sedadly. Vozy vyšlé z této karosárny, založené v roce 1935 v Paříži, navrhoval Giuseppe Figoni, zatímco jeho partner Ovidio Falaschi se staral o finance a obchod.

Po ukončení výroby nepříliš úspěšných modelů 175, 178 a 180, začal Delahaye v roce 1951 vyráběl modernější typ 235 s pontonovou karoserií, který byl pokračováním typu 135. Po vyrobení pouhých 84 kusů se brány automobilky Delahaye definitivně zavřely na Silvestra roku 1954. Ještě o rok dříve byla tato značka pohlcena automobilkou Hotchkiss, to už ale bylo na záchranu pozdě. Spolu s Delahaye zanikla i značka Delage, když v roce 1954 vyrobily společně jen 7 vozů. Jediným výrazným sportovním úspěchem typu 175S bylo vítězství v Rally Monte Carlo v roce 1951.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas