Mercedes-Benz W110 (1961–1968): Velké auto za méně peněz

Mercedes-Benz W110 (1961–1968): Velké auto za méně peněz

Mercedes-Benz řady W110 byl čtyřválcovou verzí řady W111/112 s pohonem zadních kol řadovými šestiválci. Karoserie W110 měla kratší rozvor a kruhové světlomety.

Když německá automobilka Mercedes-Benz představila v roce 1959 řadu W111, posunula hranici luxusu proti svému předchůdci, šestiválcovému typu 219 (W105) výrazně dopředu. Typ 219, vyráběný v letech 1956 až 1959, vycházel z čtyřválcové řady W120/121, nazývané „Ponton“, měl ale rozvor náprav prodloužený o 10 cm a byl delší. U série W110 zvolil Mercedes obrácený postup, když do upravené karoserie řady W111 začal montovat čtyřválcové motory.

Karoserie sedanu W110 se hodně podobala W111, měla ale rozvor kratší o 5 cm, kruhové světlomety a jednodušší nárazníky. Typická zadní křidélka, která dala řadě W111/112 přezdívku „křídlák“ (německy Heckflosse) si ale W110 ponechala beze změny. Čtyřválcová řada W110 byla výhodným kompromisem mezi prostorností, komfortem, výkonem, cenou a úsporností. Prodávala se jako typy 190/190D, 200/200D a 230, které si podrobněji popíšeme.

Typ 190 a 190D (1961–65)    

V dubnu 1961 představil Mercedes sedan 190 s pohonem zadních kol zážehovým řadovým čtyřválcem M121 a typ 190D se vznětovým čtyřválcem OM621. Tyto modely nahrazovaly typy 180/180D řady W120 a typy 190/190D řady W121. Benzinový řadový čtyřválec s rozvodem OHC (foto) měl objem válců 1 895 cm3 (vrtání x zdvih: 85 x 83,6 mm) a se spádovým karburátorem Solex dával nejvyšší výkon 80 k (59 kW) při 5 000 otáčkách. Točivý moment měl vrchol 140 Nm při 2 500/min. Na zadní kola se výkon motoru přenášel přes čtyřstupňovou manuální převodovku. Od srpna 1962 se nabízela za příplatek automatická převodovka. Vozu s pohotovostní hmotností 1 280 kg dovolil benzinový čtyřválec dosáhnout rychlost 150 km/h a v průměru spotřeboval 11,5 litru benzinu Super.

Benzinový řadový čtyřválec M121 s rozvodem OHC měl objem válců 1 895 cm3 a se spádovým karburátorem Solex dával nejvyšší výkon 80 k (59 kW).

Karl Wilfert, tehdejší šéf designu v automobilce Mercedes, navrhl se svým týmem elegantní karoserii řady W111/112 s velkými okny a malými zadními křidélky v americkém stylu, které měly usnadňovat parkování, neboť ukazovaly, kde je konec vozu. Podle nich se šestiválcovým vozům říkalo v Německu „Grose Flosse“ (velká ploutev) a čtyřválcovým vozům W110 „Kleine Flosse“ (malá ploutev), i když obě řady měly tyto ploutvičky stejně velké. W110 (foto) však měl kapotu kratší o 14,5 cm a vpředu kruhové světlomety, kterými více připomínal starší modely Ponton. Záď vozu byla identická se základním modelem řady W111 a zavazadelník měl stejný objem. Interiér měl stejné rozměry ale chudší výbavu. Přístrojová deska s typickou svislou kapličkou před volantem (s válcovitým rychloměrem, jehož barva se měnila podle rychlosti od žluté po červenou) měla například bakelitovou výplň místo dřevěné a opěradla zadních sedadel nebyla sklápěcí. Mlhovky pod hlavními světlomety se dodávaly za příplatek. Hrdlo nádrže bylo umístěno pod výklopnou tabulkou zadní poznávací značky. Mercedes-Benz 190 řady W110 měl rozvor náprav 2 700 mm (o 5 cm kratší než W111) a vnější rozměry 4 730 x 1 795 x 1 495 mm (d x š x v).  

V dubnu 1961 představil Mercedes sedan 190 s pohonem zadních kol zážehovým řadovým čtyřválcem M121.

Mercedes-Benz je průkopníkem ve vývoji a používání dieselových motorů, a tak je logické, že i řada W110 měla od začátku v nabídce vznětový motor. Typ 190D poháněl vznětový čtyřválec OM621 s objemem 1 988 cm3 (vrtání x zdvih: 87 x 83,6 mm), jeho výkon byl ale výrazně nižší, jen 55 k (40,5 kW) při 4 200/min. Naftu dodávalo do motoru z 51litrové nádrže vstřikovací čerpadlo Bosch. 1 320 kg těžký vůz dosahoval rychlost 130 km/h a spotřeboval kolem 9 litrů nafty na 100 km. Pro svoji životnost, spolehlivost, prostorný a pohodlný interiér a nízkou spotřebu se typ 190D stal oblíbeným vozem taxislužby. Za pět let jich bylo vyrobeno 225 645 kusů, zatímco benzinového typu 190 jen 130 554 kusů.

Oba typy 190 a 190D (aby se odlišily od Pontonu byly interně značeny 190c a 190Dc) měly polosamonosnou karoserii s rámem svařeným s karoserií. Přední kola byla nezávisle zavěšena na příčně výkyvných ramenech a odpružena vinutými pružinami a gumovými bloky. Přední náprava byla vybavena zkrutným stabilizátorem. Zadní kyvadlové polonápravy s podélnými suvnými rameny měly pérování vinutými pružinami a gumovými bloky. Bubnové brzdy byly od srpna 1963 nahrazeny kotoučovými s dvouokruhovou hydraulikou.

Typ 200 a 200D (1965-68)

V červenci 1965 začala opouštět bránu továrny v Sindelfingenu druhá série vozů řady W110, modely 200 a 200D. Typ 200 poháněl benzinový řadový čtyřválec s objemem válců 1 988 cm3 a nejvyšším výkonem 95 k (70 kW), dosahovaným při 5 200 otáčkách. Ke zvýšení výkonu proti typu 190 pomohl zvětšený objem motoru a dvojice spádových karburátorů Solex 38 PDSJ. Karoserie se nijak nezměnila, rychlost se zvýšila na 161 km/h a spotřeba na 12,5 l/100 km. Od července 1965 do února 1968 bylo vyrobeno přes 70 tisíc sedanů Mercedes-Benz 200. V základní výbavě se prodávaly za 11 000 západoněmeckých marek.

Vznětový čtyřválec OM621 v typu 200D byl v podstatě identický s dieselem v typu 190D (přestože měl objem 2 litry, označení zůstalo 190D), byl ale vylepšený pěti ložisky klikové hřídele (190D měl jen tři). Od května 1967 se v malém počtu vyráběla sedmimístná limuzína 200D (foto) s rozvorem prodlouženým na 3 350 mm a délkou 5 380 mm, využívaná hlavně taxikáři a v hotelových službách. Na vůz s hmotností 1 490 kg byl motor s výkonem 55 koní vysloveně slabý, takže rychlost nepřekročila 125 km/h.

Od května 1967 se v malém počtu vyráběla sedmimístná limuzína 200D s rozvorem prodlouženým na 3 350 mm a délkou 5 380 mm, využívaná hlavně taxikáři.

Mercedesy 190/190D a 200/200D se také vyráběly v provedení kombi Universal (foto). Přestavby ze sedanů prováděly karosárny Binz z Lorchu, Miesen z Bonnu a také belgická firma IMA z Mechelenu. Kombi se šesti bočními okny mělo vzadu páté dveře otevírané směrem nahoru. Proti sedanu byly při stejném rozvoru o něco delší a vyšší (rozměry 4 740 x 1 795 x 1 530 mm). Se zvýšenou střechou se používaly jako ambulance.

Mercedesy W110 se také vyráběly v provedení kombi Universal. Přestavby ze sedanů prováděly karosárny Binz z Lorchu a Miesen z Bonnu.

Typ 230 (1965-68)

V roce 1965 se řada W110 dočkala jediného šestiválcového příslušníka. Mercedes-Benz 230 poháněl řadový zážehový šestiválec M120 s objemem 2 281 cm3 a výkonem 105 k (77 kW). Po roce byl výkon zvýšen na 120 koní, takže rychlost stoupla ze 165 na 172 km/h. Spotřeba se pohybovala kolem 16 l/100 km. Do roku 1968 jich bylo vyrobeno 40 258 kusů, cena začínala na 11 950 DM, kombi Universal stálo 15 900 DM.

Všechny modely řady W110 vyráběné od roku 1965 (druhá série) se vizuálně lišily přemístěním předních směrovek z blatníků pod světlomety. Vzadu se pozměnil tvar koncových světel a chromované hrany křidélek byly nahrazeny dvěma chromovanými lištami. Také větrací otvory v sloupcích C byly olištované chromem. Uvnitř dostaly všechny modely sklopná přední sedadla a typ 230 měl standardně středovou opěrku loktů zadních sedadel. Koncem roku 1967 dostaly všechny modely deformovatelné sloupky řízení vyhovující americkým bezpečnostním předpisům.

Modely řady W110, stejně jako šestiválcové W111 byly prvními Mercedesy, které prošly náročnými nárazovými zkouškami (crashtesty). Všech modelů řady W110 bylo v letech 1961 až 1968 vyrobeno podle firemních údajů 628 282 kusů. Nástupcem řady W110 se stala řada W115, vyráběná v letech 1968 až 1976.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas