GAZ M-20 Poběda (1946–1958): Na počest vítězství

GAZ M-20 Poběda (1946–1958): Na počest vítězství

I u nás dobře známé vozy GAZ M-20 Poběda byly první ruské automobily se samonosnou karoserií. Měly pohon zadních kol řadovým čtyřválcem a bylo jich vyrobeno skoro čtvrt milionu.

Ještě během druhé světové války, v únoru 1943, se konstruktéři v sovětské automobilce GAZ (Gorkovskij Avtomobilnyj Zavod) pustili pod vedením šéfkonstruktéra Andreje Alexandroviče Lipgarta (1898–1980) do vývoje prvního ruského osobního vozu střední třídy se samonosnou pontonovou karoserií. Automobilka GAZ sídlila ve městě Nižnij Novgorod na soutoku Volhy a Oky, přejmenovaného v letech 1932 až 1990 na Gorkij. Továrnu postavil koncem dvacátých let americký Ford a před válkou se zde vyráběly licenční Fordy.  

Při vývoji nového vozu se konstruktéři inspirovali německým vozem Opel Kapitän z roku 1939 (podvozek a pohonná jednotka) a karoserie se splývavou zádí se zase podobala americkým vozům, například Chevroletu Fleetline Aerosedan. Původně se nový model měl jmenovat Rodina, ale vítězný postup sovětské armády, zahájený bitvou u Stalingradu, dával naději, že válka bude vítězná, takže byl zvolen název Poběda (rusky: Победа neboli vítězství). Původně se počítalo s čtyřválcovou a šestiválcovou verzí, ale nakonec byla zvolena jen úspornější verze s čtyřválcem.

První prototyp byl dokončen v listopadu 1944 a v červnu 1945 byl jeden z dalších prototypů předveden nejvyšším sovětským představitelům. Po schválení sériové výroby se Poběda začala vyrábět v červnu 1946 pod názvem GAZ M-20, kde M znamenalo Vjačeslava Michajloviče Molotova, dlouholetého komunistického funkcionáře a ministra zahraničí a 20 bylo pořadové číslo modelů automobilky.

První série (1946 až 1948)

Poběda dostala čtyřdveřovou samonosnou karosérii (foto) se splývavou zádí. S rozvorem 2 700 mm a rozměry 4 665 x 1 695 x 1 640 mm poskytovala dost místa pěti osobám a jejich zavazadlům. S výrobou karosérie z ocelových plechů byly od začátku potíže. Velké plechové panely se nedařilo lisovat, proto musely být rozděleny na více menších dílů a ty svařeny a vybroušeny. Nedokonalé bylo také těsnění oken a dveří, takže do vozů zatékalo.

Poběda dostala čtyřdveřovou samonosnou karosérii se splývavou zádí. S rozvorem 2 700 mm a rozměry 4 665 x 1 695 x 1 640 mm poskytovala dost místa pěti osobám a jejich zavazadlům.

Poběda měla klasickou koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Řadový, kapalinou chlazený zážehový čtyřválec s rozvodem SV byl umístěný podélně za přední nápravou, měl zdvihový objem 2 112 cm3 a s kompresním poměrem 6,2:1 dával nejvyšší výkon 50 k (37 kW) při 3 600 otáčkách. Největší točivý moment 125 Nm dosahoval při 2 200 otáčkách za minutu. Motor byl odolný proti klepání i s benzinem s oktanovým číslem 66. Vůz s pohotovostní hmotností 1 460 kg dosahoval rychlost 105 km/h a v průměru spotřeboval 11 až 13,5 litrů benzinu na 100 km.

Přední dělená lichoběžníková náprava s příčnými rameny měla pérování vinutými pružinami a zadní tuhá náprava byla odpružená podélnými půleliptickými listovými péry. Na všech kolech byly hydraulické bubnové brzdy. Kola s lisovanými ocelovými disky byla obuta pneumatikami rozměru 6,00-16. Na kruté ruské zimy byl vůz připraven výkonným topením s větrákem. Vozů první série bylo vyrobeno jen kolem 1 700 kusů a řada problémů vedla k odvolání ředitele GAZu. Pobědy první série se v SSSR prodávaly za 16 tisíc rublů.

Druhá série (1949 až 1955)

Technické problémy prvních vozů Poběda vedly v říjnu 1948 k přerušení výroby a konstruktéři začali pracovat na nápravě neduhů první série. Prostor nad hlavami cestujících se zvětšil snížením sedáků a vylepšen byl tlumič výfuku (lidé si stěžovali na hlučnost vozu). Úpravami prošla zadní náprava a karburátor. V roce 1949 vznikla verze polokabriolet (foto) s pevnými rámy oken a stahovací plátěnou střechou. Široké střešní sloupky C byly zúžené a složená plátěná střecha byla umístěna za zadními sedadly. V roce 1950 byla modernizována třístupňová manuální převodovka, dostala synchronizaci druhého a třetího stupně. Řadicí páka byla přemístěna z podlahy na sloupek řízení.

V roce 1949 vznikla verze polokabriolet s pevnými rámy oken a stahovací plátěnou horní částí střechy.

Od listopadu 1951 byla upravená Poběda montována ve varšavském závodě FSO (Fabryka Samochodów Osobowych) a prodávána pod názvem Warszawa M20. Lišila se oválnou maskou chladiče s jednou vodorovnou lištou uprostřed a bočními lištami s nápisem Warszawa. Polské Pobědy byly postupně modernizovány a vyráběly se až do roku 1973. Warszawy se vyráběly také v provedení pick-up a od roku 1964 dostaly místo splývavé zádi stupňovitou. Řada dílů se využívala i při výrobě užitkových vozů Žuk a Nysa.

Třetí série (1955 až 1958)

V roce 1955 byla zahájena výroba třetí a poslední série s továrním označením GAZ M-20V (rusky M-20B). Čtyřválcový motor posílil o dva koně na 52 k, byl modernizován brzdový systém a v interiéru se objevil nový volant a upravená přístrojová deska. Standardně se vozy třetí série dodávaly s rádiem. Výrazně se změnila příď vozu s novou maskou chladiče (foto) se třemi vodorovnými lištami a upraveným nárazníkem.

V roce 1955 byla zahájena výroba třetí série s továrním označením GAZ M-20V. Výrazně se změnila maska chladiče se třemi vodorovnými lištami.

V polovině roku 1955 byla v automobilce GAZ zahájena výroba terénního typu GAZ-M-72 (foto). Na podvozky z vojenského terénního automobilu GAZ 69 se montovaly upravené karoserie Pobědy. Vznikl tak terénní vůz s pohonem všech kol a nezvykle velkou světlou výškou. Čtyřválcový motor s výkonem 55 koní umožnil dosahovat rychlost až 90 km/h. GAZ-M-72 (název Poběda se neuváděl) byl určen především zemědělcům, používali jej hlavně předsedové kolchozů. Do roku 1958 jich bylo vyrobeno 4 677 kusů.

V roce 1955 byla v automobilce GAZ zahájena výroba terénního typu GAZ-M-72. Na podvozky z vojenského terénního automobilu GAZ 69 se montovaly upravené karoserie Pobědy.

Do konce května 1958 bylo v Gorkém vyrobeno 241 497 vozů GAZ M-20 Poběda, včetně 14 222 polokabrioletů a 37 492 vozů určených pro taxislužbu. Pobědy se exportovaly i do zahraničí. Ve Skandinávii si získaly oblibu jako taxíky a vyvážely se také například do Belgie, Rakouska, Německa a pár stovek i do Československa.

Fotogalerie s popisky obrázků

Karel Haas