Datsun série 110 a 210 (1955–1959): Předchůdce Bluebirdů

Datsun série 110 a 210 (1955–1959): Předchůdce Bluebirdů

Malé sedany Datsun série 110/112/113 a 210/211 vyráběla japonská automobilka Nissan a nahradila jimi řadu DS. Poháněly je čtyřválce s rozvodem SV, později OHV.

Kořeny japonské značky Datsun sahají až do roku 1914, kdy automobilka Kaishinsha začala v Tokiu vyrábět auta DAT, pojmenovaná podle počátečních písmen majitelů firmy: Den, Aojama a Tekeuči. V roce 1925 změnila firma název na DAT Motorcar Company a o šest let později postavila prototyp malého vozítka pojmenovaného Datson. Tehdy totiž vyšlo nařízení, že k řízení vozů do objemu 500 cm3 není nutné mít řidičák. Toto jméno se brzy proměnilo v Datsun, protože „son“ znamená v japonštině ztrátu. To už automobilka DAT patřila společnosti Nissan, založené v prosinci 1933 v Jokohamě, která pokračovala ve výrobě Datsunů.

Po skončení druhé světové války a postupné obnově japonského průmyslu vyráběl Nissan ve spolupráci s britským Austinem malé čtyřválcové modely Datsun DA (1947–48) a DS (1950–54) se stejnými motory. Nástupcem modelů Datsun DS se v roce 1955 stala série 110 (1955–57), po které následovala série 210/211 (Datsun 1000 a 1200), vyráběná až do roku 1959, kdy musela přenechat místo modernějším modelům Datsun Bluebird.

Datsun 110 (1955)

Na počátku roku 1955 začala továrna Nissan Shatai v Hiratsuce vyrábět čtyřdveřové modely Datsun 110 a kombi W110, které po úpravách našly uplatnění také jako sanitky M110. Kombi mělo dvoudílné zadní dveře, horní prosklená část se otevírala nahoru, dolní plechová dolů. O něco později začala výroba pickupů Datsun 120 a modelů K110, sedanů se stahovací plátěnou střechou. Designer Akirazo Sato se musel při návrhu modelu Datsun 110 (foto) držet předpisů japonské vlády, platných v padesátých letech a omezujících rozměry nově vyráběných aut. Vzhled nového vozu byl modernější než u předchůdce Datsun DS a svými rysy připomínal tehdejší vozy Austin, například připravovaný model Mini. Datsun 110 byl posazen na velkých 15palcových kolech, měl rozvor náprav 2 220 mm a kompaktní rozměry 3 860 x 1 466 x 1 540 mm (d x š x v).

Silné střešní sloupky a vyčnívající závěsy dveří mnoho parády neudělaly. Přední směrové blikače byly umístěny pod světlomety.

Skromná maska chladiče měla dvě vodorovné chromované lišty, zbytek byl lakovaný, stejně jako rámečky světlometů. Silné střešní sloupky a vyčnívající závěsy dveří mnoho parády neudělaly. Přední kruhové blikače byly umístěny pod světlomety, zadní oválná světla byla umístěna po stranách víka zavazadelníku, otevíraného směrem nahoru. Na palubní desce byly všechny přístroje umístěny uprostřed.

Zadní kola poháněl mírně upravený předválečný řadový čtyřválec Nissan D10 s rozvodem SV, objemem 860 cm3 (vrtání/zdvih: 60/76 mm) a nejvyšším výkonem 25 k (18,4 kW) při 4 000/min. Točivý moment měl vrchol 50 Nm při 2 400/min. Nutno poznamenat, že za auta s objemem do 1 000 kubíků se v poválečném Japonsku platila nižší silniční daň. Palivo dodával spádový karburátor Solex VA 26, vyráběný v licenci firmou Hitachi. Podvozky s nezávislým zavěšením předních kol (systém Elliot), tuhou zadní nápravou a pérováním podélnými listovými péry vpředu i vzadu se vyráběly v továrně Nissanu v Kantō. Elektrická síť měla napětí 6 V. Čtyřstupňová převodovka měla řadicí páku na podlaze. Vůz s pohotovostní hmotností 890 kg dosahoval rychlost 85 km/h.

Datsun 112 (1955-56)

V prosinci 1955 byl Datsun 110 nahrazen modelem Datsun 112 (foto). Jednalo se o drobný facelift týkající se nové masky chladiče se svislým mřížováním rozděleným vodorovnou lištou. Přední směrová světla byla přemístěna na vršek předních blatníků v kapkovité podobě a zadní oválná světla dostala kruhový tvar. Uvnitř byly přístroje na palubní desce přemístěny před řidiče. Rozměry vozu a technika včetně motoru zůstaly beze změn, novinkou bylo třídveřové kombi, zatímco výroba kabrioletu byla ukončena. Datsun 112 dostal v roce 1956 ocenění Mainichi Industrial Design Award za design, dobrou manévrovatelnost a relativně komfortní vnitřní výbavu.

Přední směrová světla byla přemístěna na vršek předních blatníků těsně před přední okno a měla kapkovitý tvar.

Datsun 113 (1956-57)

Od května 1956 se začal místo modelu 112 vyrábět Datsun 113. Jediná změna spočívala v převodovce. Až dosud používaly modely Datsun v licenci vyráběnou čtyřstupňovou převodovku z typu Austin A40 Somerset. V Datsunu 113 se začala využívat čtyřstupňová převodovka se synchronizací 2–4. stupně, vyvinutá na domácí půdě. Nová převodovka umožňovala řazení pod volantem, takže na přední sedadlo se mohli vejít tři cestující (při šířce vozu necelého 1,5 m to bylo i pro Japonce menšího vzrůstu dost obtížné). Vlastní převodovka byla o 10 kg lehčí a na podlaze se podařilo zmenšit rozměry tunelu pro kardanovou hřídel.

Výroba Datsunu 113 skončila v září 1957 a už od října téhož roku se začal vyrábět Datsun 210 Bluebird, který měl stejnou karoserii jako Datsun 113, ale modernější a silnější motory s rozvodem OHV a objemem 1 litr. Současně s Bluebirdem se vyráběly levnější verze typu 210, Datsun 114 a 115, poháněné starým motorem s rozvodem SV a objemem 0,86 litru.

Datsun 210/211 (1957–59)

Model Datsun 210 Bluebird (nazývaný také Datsun 1000) poháněl nový řadový čtyřválec série C s rozvodem OHV a objemem 988 cm3. Nejvyšší výkon 37 k (27 kW) dosahoval při 4 600 otáčkách a vůz s hmotností 925 kg s ním dosahoval rychlost 95 km/h. Motor vycházel z typu Austin A50 Cambridge, který Nissan vyráběl v padesátých letech v licenci. Karoserie Datsunu 210 (foto) měla stejný rozvor jako Datsuny 110 až 113 (2 220 mm) a rozměry 3 880 x 1 466 x 1 500 mm (d x š x v), tedy prakticky stejné, jen o 2 cm delší a o 4 cm nižší. Lišily se pouze lištami na bocích, sahajících až ke klikám předních dveří, přední blinkry se přestěhovaly zpátky pod světlomety a chromované nárazníky dostaly svislé sloupky.

Datsun 210 Bluebird, nazývaný také Datsun 1000, poháněl nový řadový čtyřválec série C s rozvodem OHV a objemem 988 cm3. Lišil se lištami na bocích a předními blinkry pod světlomety.

V roce 1958 se dva vozy Datsun 1000, nazvané Sakura a Fuji, zúčastnily soutěže Mobilgas Trial probíhající kolem celého australského kontinentu v délce 16 tisíc kilometrů. Fuji vyhrálo svoji třídu a oba vozy byly čtvrté ve třídě A.

Datsun 211 Bluebird (Datsun 1200) se začal vyrábět v říjnu 1958 hlavně na export do Austrálie a USA a poháněl jej řadový čtyřválec série E s rozvodem OHV, objemem 1 189 cm3 a výkonem 48 k (35 kW) při 4 800/min. Datsun 211 s ním dosahoval rychlost 120 km/h. Karoserie se lišila od typu 210 jen nerezovými lištami na bocích (foto) v celé délce vozu a jemnější mřížkou chladiče.

Datsun 211 Bluebird (Datsun 1200) se začal vyrábět v říjnu 1958. Karoserie se lišila od typu 210 jen nerezovými lištami na bocích v celé délce vozu a jemnější mřížkou chladiče.

Nástupcem výše uvedených typů byl zcela nový vůz, který debutoval v srpnu 1959 pod názvem Datsun Bluebird 310. Vyráběl se postupně v sériích 310, 311 a 312 a v Japonsku se prodával v dealerské síti Nissan Bluebird Store ve verzích sedan a kombi.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas