V lihovém opojení aneb Hluboké kořeny paliva E85

V lihovém opojení aneb Hluboké kořeny paliva E85

„Špiritus“ v automobilech hoří už pěkně dlouho a nejednou krátkodobě zvítězil nad benzinem. Jeho rentabilita stojí a padá s daňovou politikou zainteresovaných států. Víte, že k nejzatvrzelejším propagátorům lihu patřil Henry Ford?

  V lihovém opojení aneb Hluboké kořeny paliva E85

Největší pozornost byla dlouhodobě věnována lihu vyráběnému z přebytků zemědělské produkce, tedy dnes tak diskutovanému bioetanolu. V době, kdy Pensylvánie začínala bohatnout z prodeje ropy, se v USA výrobou lihu pro vaření, topení a svícení zabývalo několik tisíc destilérek s roční kapacitou přesahující 300 milionů litrů. V období války Severu proti Jihu uvalili Seveřané vysokou spotřební daň dvou dolarů na galon lihu, což prakticky paralyzovalo trh. V devadesátých letech 19. století se etanol opět stal nejvýznamnějším palivem, ač tehdy USA zásobovaly ropou většinu světa.

První vůz Henryho Forda, jeho čtyřkolka (Quadricycle, foto), čerpal v roce 1896 energii z nádrže na tři galony lihu.

Ford Quadricycle spalující etanol byl prvním vozem farmářského synka Henryho

Také jeho další klíčové modely Ford T a Ford A byly dnešní terminologií „flexi-fuel“, přestavení karburátoru mohl řidič provést přímo od volantu.

Domácí líh = podpora zemědělců + nezávislost naropě

Evropské mocnosti s nelibostí přihlížely, jak se jejich národní hospodářství zaplétají do sítí závislosti na dovozech ropy. Bylo tudíž rozhodnuto o státním dohledu nad trhem palivy a regulaci lihovarnictví. Jako první k ní přistoupilo císařské Německo v roce 1899, které uměle srovnalo ceny benzinu a alkoholu, ropu zatížilo nemalými cly. O tři léta později zase Francouzi uspořádali velkou výstavu v duchu hesla „Vše na líh!“. Dokazovala výhodnost tuzemského etanolu pro domácnosti, řidiče i podnikatele.

V USA se prezident Theodor Roosevelt (je po něm pojmenován slavný plyšový medvídek Teddy Bär) v roce 1906 odhodlal zrušit letitou spotřební daň na líh, neboť ropní magnáti jako John D. Rockefeller začínali získávat nebezpečně silnou ekonomickou a politickou moc. Galon etanolu jste tak mohli natankovat za pouhých 14 centů, zatímco benzin přišel na 22 centů. Jenže ve stejné době se podařilo odkrýt obrovská naleziště ropy v Texasu, cena černého zlata dramaticky klesla a lihovarnické a zemědělské lobby zmrzl úsměv na rtech. Tehdejší vozy včetně dominantního Fordu T (1908–1927) si však přesto zachovávaly schopnost provozu na benzin a čistý líh.

V lihovém opojení aneb Hluboké kořeny paliva E85

Definitivní ránu do vazu americkým lihovarům představovalo tažení za časů prohibice. V roce 1919 policie zlikvidovala většinu malých lihovarů, plynule přecházejících z paliv na mnohem výhodnější alkoholické nápoje. V Evropě panovala jiná situace. Vyčerpána první světovou válkou, zadlužená v USA a trpící chronickým nedostatkem deviz hledala východisko v tak zvaných „národních karburantech“. V podstatě šlo o úředně předepsanou palivovou směs, obsahující vysoký podíl etanolu. Státy si nad výrobou a distribucí udržovaly dohled, téma bylo tehdy jako dnes zpolitizováno kvůli korupčnímu prostředí. Za líh se postavila především lobby zemědělců, kteří se potýkali s přebytky.

Podpora výroby lihu pro potřeby dopravy souvisela s extrémní nezaměstnaností, provázející světovou hospodářskou krizi (1929-cca 1934). Už jsme psali o dlouhodobém úsilí automobilového krále Henryho Forda, prosazujícího od samých počátků své činnosti etanol jako dominantní palivo. Ve třicátých letech spustil kampaň za pěstování technických plodin s vysokou výtěžností lihu. Oblíbil si především sóju, která v jeho sídle pronikla do každodenního jídelníčku. Fordovou oblíbenou pochoutkou se například stala sójová zmrzlina. V roce 1937 nabízelo lihové palivo s výstižným názvem „Agrol“ přes 2000 amerických čerpacích stanic, jenže ropným koncernům se odkrýváním dalších nalezišť dařilo srážet cenu benzinu až k 17 centům za barel, zatímco stejné množství agrolu vyšlo na 25 centů. Výroba agrolu se zhroutila o dva roky později, jistou renesanci alkoholu přinesla až druhá světová válka.

Líh se rehabilitoval dvěma mediálně sledovanými událostmi: 14. října 1947 překonal americký testovací pilot Chuck Yeager na stíhačce Bell X-1 (foto) bájnou hranici 1 Mach, přičemž motory stačily během necelých tří minut spálit skoro dvě tuny lihu a kyslíku.

Když skončila druhá světová válka, prudce klesla spotřeba ropy a její cena. Prodej etanolu byl podporován různými marketingovými akcemi, pomohl také úspěch stíhačky Bell X-1, která v roce 1947 dosáhla rychlosti Mach 1.

V roce 1964 zase na trati 500 mil v Indianapolis došlo k havárii, při které vzplanulo 150 galonů benzinu a uhořeli dva jezdci. Až do roku 2005 platil příkaz používat výhradně méně vznětlivý metanol, dnes je v něm přimíseno 10 % etanolu.

Energetické krize sedmdesátých let etanolu přály, následný pokles cen ale kartu obrátil. Za války v Perském zálivu sice v USA jezdily přes tři miliony automobilů schopných spalovat směs E85 (jen 15 % benzinu), nicméně málokterá čerpací stanice je nabízela. Dnes je situace lepší, nicméně vedle Brazílie (ročně vyrobí desetkrát víc metanolu, než kolik spálíme v Česku ropy) postupuje líh jen pomalu. Bill Gates ovšem nedávno významně investoval do lihovarů, takže kdo ví.

 


Národní karburanty

Na počátku dvacátých let si řidič cestující západní Evropou plnil nádrž například etolem (50 % lihu, 25 % petroleje, 25 % etyléteru), natalitem (55 % lihu, 44,9 % etyléteru a 0,1 % amoniaku), ve Francii převládajícím carburantem national (50 % lihu, 49,9 % benzénu nebo benzinu a 0,1 % amoniaku), případně německým Reichskraftstoffem (50 % lihu, 30 % benzénu nebo benzinu a 20 % acetonu).

Československý „národní karburant“ dostal jméno dynalkol, skládal se ze 40 % etylalkoholu a 60 % benzénu. Kromě toho existoval ještě letecký dynalkol, obsahující 44 % lihu, 44 % benzénu a 12 % petroleje. Také benzén byl domácího původu, vznikal destilací kamenouhelného dehtu. K ceněným vlastnostem dynalkolu patřila vysoká stálost, dobrá startovatelnost motorů a poměrně tichý a pružný běh bez neobvyklých vibrací.

Nevznikaly potíže s kouřivostí nebo nadměrnou tvorbou sazí. Palivová směs tuhnula pod -20 °C. Silný tlak státu prosadil dynalkol nejen jako výlučné palivo pro vozový park městských dopravních podniků, poštovních autobusů nebo lokomotiv se zážehovými motory. Dynalkol se stal oficiální směsí užívanou týmy při Velké ceně ČSR na Masarykově okruhu (1931).

Ač se cena směsi prakticky nelišila od benzinu, důvěru motoristů si nikdy nezískala. V polovině třicátých let tak zůstával poměr mezi objemy prodejů dynalkolu a benzinu asi 1 : 9. Hospodaření s vyrobeným lihem bylo od roku 1923 svěřeno Společnosti pro zpeněžení lihu, které producenti odváděli všechen vyrobený líh. Lihovary zpracovávající zemědělské produkty mohly počítat s vyššími výkupními cenami. Pokud šlo o  líh surový, dávala jej Společnost na své náklady rafinovat a stanovila prodejní cenu čistého lihu (96,7 %) tak, aby potravinářský dotoval ztrátový určený pro spalování.

Roční výroba lihu činila v ČSR až do roku 1931 nanejvýš 600 000 hl, avšak silně stoupla po roce 1932, kdy došlo na povinné přidávání 20 % lihu do benzinu k pohonu motorových vozidel. V letech 1932 až 1933 bylo vyprodukováno 957 607 hl, z čehož 545 996 hl se uplatnilo v lihobenzinové směsi, dalších 40 095 hl v benzolbenzinovém dynalkolu. Lihovary zpracovávaly hlavně brambory, v menší míře řepu cukrovku. V obou případech se osvědčily příměsi ječmene na způsob pivovarnického sladu a místy také kukuřice nebo melasy.

Například u Tatry 57 alias Hadimršky výrobce sliboval, že tento odolný vůz spálí všechny typy prodávaných paliv.

V lihovém opojení aneb Hluboké kořeny paliva E85

Zdeněk Vacek