Alvis – ve znamení červeného trojúhelníku (2. část)

Poválečná historie automobilky Alvis začala čtyřválcovými modely TA14 a TB14, ale všechny další vozy už poháněly skvělé řadové třílitrové šestiválce. Jako první jej dostal typ TA21, který byl postupně vylepšován až k modelu TF21. Tím se Alvis v roce 1967 rozloučil s výrobou osobních vozů. 

Text a grafiky: Karel Haas

Po válce nečekaly na Alvis snadné časy. Válkou poničená továrna v Coventry se musela opravit a zničené výkresy znovu nakreslit. Zasahování státu a vysoké zdanění luxusních vozů také způsobilo mnoho problémů. Citelný byl rovněž nedostatek kvalitních materiálů. Přesto byla už v roce 1946 obnovena výroba osobních automobilů čtyřválcovým modelem TA14, vycházejícím z předválečného typu 12/70.

TA14 a TB14

Alvis TA14 (foto) se dodával převážně ve čtyřdveřovém provedení (saloon) s karoserií od firmy Mulliners of Birmingham (karosáren se jménem Mulliner v názvu bylo v Anglii několik). Podvozek z modelu 12/70 byl rozšířen a prodloužen, odpružení listovými pery a mechanicky ovládané brzdy zůstaly beze změn. Drátový výplet kol byl nahrazen plnými ocelovými disky. Čtyřválec byl mírně převrtán na objem 1892 cm3 a jeho výkon stoupl na 65 koní (48 kW). Pro vůz tak nebyl problém dosáhnout rychlosti 120 km/h. Do roku 1950 se podařilo vyrobit přes 3200 vozů Alvis TA14.  Alvis se po válce potýkal s problémem zajistit dodávky karoserií pro své vozy, neboť řada malých karosáren nepřežila válku a ti, co ji přežili byli na roztrhání.

Po válce obnovil Alvis výrobu osobních automobilů čtyřválcovým modelem TA14, vycházejícím z předválečného typu 12/70.

V roce 1950 postavil Alvis stovku otevřených dvoumístných vozů TB14 s karoseriemi od firmy AP Metalcraft z Coventry a podvozky převzatými z typu TA14. Roadster TB14 měl zajímavě tvarovanou karoserii se sníženou horní hranou dveří, předními blatníky prodlouženými až k zadním a masku chladiče hruškovitého tvaru, připomínající závodní vozy Alfa Romeo Alfetta. Světlomety byly částečně zapuštěny do blatníků a čelní sklo bylo sklápěcí. Motor měl se dvěma karburátory o tři koně navíc proti sedanu a díky nižší hmotnosti dosahoval 130 km/h.

Třílitrový šestiválec

V roce 1950 odešel Smith-Clarke do důchodu a hlavním technikem se stal Dunn. Zároveň skončil vývoj nového podvozku a třílitrového šestiválcového motoru, který se stal základem všech modelů značky Alvis až do konce výroby automobilů v roce 1967. Nový čtyřdveřový saloon dostal označení TA21 a karoserii opět od firmy Mulliners of Birmingham. Karoserie kabrioletů, nazvaných TA21 Drophead Coupé, dodával Tickford. Celkem jich bylo vyrobeno přes 300 kusů.

Alvis TA 21 (kresba), často nazývaný rovněž 3 Litre, byl první poválečnou konstrukcí značky Alvis. Střední část vozu dlouhého 4670 mm zůstala proti předchůdci TA14 prakticky beze změn, včetně předních dveří zavěšených vzadu. Nové byly zapuštěné světlomety, nárazníky a prodloužená záď s větším zavazadlovým prostorem. Vpředu dostal vůz nezávislé zavěšení kol a vinuté pružiny, vzadu zůstala listová pera. Bubnové brzdy Lockheed měly poprvé v historii vozů Alvis hydraulické ovládání. Přední sedadla byla samostatná, zadní lavice měla uprostřed sklopnou loketní opěru.

Karoserie sedanu TA21 dodávala Alvisu karosárna s názvem Mulliners of Birmingham.

Sedmiložiskový řadový šestiválec s objemem 2993 cm3 a rozvodem OHV dával s karburátorem Solex 83 koní (62 kW). Když byl později k dispozici benzin s vyšším oktanovým číslem,  zvyšoval Alvis postupně kompresní poměr tohoto motoru, takže nakonec měl výkon kolem 150 k (110 kW). Při testech britského časopisu Motor v roce 1952 dosáhl Alvis 3 Litre maximální rychlost 143 km/h a z klidu na 60 mph (97 km/h) akceleroval 1450 kg těžký vůz za 15,5 s. Průměrná spotřeba paliva byla 14,5 l/100 km.

Podvozek sedanu TA 21 posloužil v roce 1951 ke stavbě dvoumístného otevřeného Alvisu TB 21. Výroba karoserie byla opět svěřena firmě AP Metalcraft, která tentokrát zvolila tradiční masku chladiče. Třílitrový motor byl vyladěn na 90 koní a díky nižší hmotnosti dokázal TB 21 uhánět stopadesátkou. Vysoká cena (1600 liber) ale odradila mnoho zájemců. V letech 1953 až 1955 se vyráběla mírně modernizovaná verze TA21, nazvaná TC21. Karoserie sedanu (Mulliners) a roadsteru (Tickford) zůstaly prakticky beze změn, třílitrový šestiválec to ale díky úpravě hlavy a dvěma karburátorům SU “dotáhl” na výkon rovných 100 koní a maximální rychlost přes 160 km/h. Posledních úprav se dočkal model TC21/100, nazývaný Grey Lady, s drátovými koly a motorem se zvýšenou kompresí.

Švýcarský design

V polovině padesátých let bylo pro Alvis stále obtížnější najít pro své vozy spolehlivého výrobce karoserií. Hlavní dodavatel Mulliners stále více spolupracoval s automobilkou Standard Triumph a v roce 1958 se s ní spojil. Tickford zase koupil David Brown pro svoji značku Aston Martin Lagonda a tak bylo jasné, že se Alvis musí poohlédnout jinde. Ve stejné době používal švýcarský karosář Hermann Graber podvozky Alvis ke stavbě originálních a krásných vozů a tak bylo nasnadě, že Alvis využije jeho služeb.

Od roku 1955 měly všechny vozy Alvis karoserie vycházející z návrhů Hermanna Grabera. První z nich, čtyřmístná kupé TC108/G, dostala karoserie z ocelového plechu na tradičním dřevěném rámu, které zhotovoval výrobce autobusů Willowbrook z Loughborough. Podvozek TC21 zůstal beze změn, třílitr měl výkon 104 koní. Vysoká cena se opět podepsala na tom, že jich bylo v letech 1955–58 vyrobeno jen několik desítek.

Poslední Alvisy

Když Alvis v roce 1958 spouštěl výrobu modelu TD21, modernizovanou verzi TC108/G, měl již uzavřen nový kontrakt s karosárnou Park Ward, známým výrobcem karoserií pro Rolls-Royce a Bentley. Park Ward byl schopen dodávat karoserie v potřebném množství a kvalitě za podstatně nižší cenu. Alvis TD21 poháněl třílitrový šestiválec s výkonem 115 koní. Čtyřrychlostní převodovka pocházela od firmy Austin-Healey, na přání se dodával třírychlostní automat Borg Warner. Maximální rychlost se vyhoupla na 166 km/h a spotřeba se v průměru pohybovala kolem 14 litrů. Od roku 1959 dostaly tyto vozy na přední kola kotoučové brzdy. V roce 1962 dostala modernizovaná verze TD21 druhé série (foto) kotoučové brzdy na všechna kola a pětistupňovou převodovku ZF. Drobnými retušemi prošla i karoserie, mlhovky se například přestěhovaly pod hlavní světlomety. Celkem se Alvisů TD21 vyrobilo přes 1000 kusů.

Faceliftovaný Alvis TD21 z roku 1962 už měl kotoučové brzdy na všech kolech.

Potíže Alvisu s odbytem kvalitních, ale drahých vozů narůstaly a tak se v roce1963 pokusil oživit zájem další modernizací, nazvanou TE21 (foto) nebo také série III. Vnějším rozpoznávacím znakem byly dvojité, svisle uspořádané hlavní světlomety a odlišně tvarované čelní okno. Další úpravou motoru se výkon zvýšil na 130 koní (97 kW) a rychlost na 172 km/h. Podvozek se proti modelu TD21 nezměnil, ale v roce 1964 obohatil nabídku na přání dodávaný posilovač řízení.

Alvis TE21 se od předchozích modelů lišil dvojitými, svisle uspořádanými hlavními světlomety a odlišně tvarovaným čelním oknem.

Posledním vozem automobilky Alvis byl model TF21 (série IV), vyráběný v letech 1966 až 67. Karoserie zůstala stejná s modelem TE21, menšími změnami prošlo jen zavěšení kol a přístroje na palubní desce byly lépe uspořádány. Trojice karburátorů SU pomohla ke zvýšení výkonu šestiválce na 150 koní (112 kW) a TF21 se stal nejrychlejším Alvisem (přes 200 km/h).

Konečná

Ačkoli byly modely Alvis TD21 až TF21 (foto) rychlé, kvalitně vyrobené a atraktivní vozy, bylo jasné, že s cenou dosahující dvojnásobku ceny jiných britských vozů stejné třídy (např. Jaguaru) je zánik firmy na dohled. Nepomohlo ani převzetí firmy Roverem v roce 1965 a v srpnu 1967 byl vyroben poslední ze 109 kusů modelu TF21. Značka Alvis ještě zcela nezanikla, neboť jako součást Roveru byla začleněna do koncernu British Leyland a věnovala se výrobě vojenských obrněných vozidel. V roce 1981 ji převzala společnost United Scientific Holdings a v roce 1998 GKN. Výrobní činnost byla převedena z Coventry do Telfordu a z továrny na Holyhead Road se stalo nákupní středisko. V roce 2002 vznikla spolčnost Alvis Vickers Ltd, kterou o dva roky později koupil koncern BAE Systems. Tím s konečnou platností skončilo používání charakteristického loga ve tvaru červeného trojúhelníku.

Posledním vozem automobilky Alvis byl model TF21. Vedle kupé se nabízel také s otevřenou čtyřmístnou karoserií.

Už v roce 1951 vznikl Alvis Owner Club, který dodnes pořádá srazy automobilů a vojenských vozidel Alvis. Bývalí zaměstnanci firmy založili v roce 1968 sdružení Red Triangle, poskytující servis a náhradní díly k vozům Alvis (více na www.redtriangle.co.uk). Zmínku by si zasloužily také sportovní a závodní verze Alvisů. Například závodní Alvis Special z roku 1953, poháněný šestiválcem 4,3 litru získal druhá místa na závodech v Brightonu (1961) a Snettertonu (1966) a dnes je vystaven v dopravním muzeu v německém Sinsheimu.  

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek